Rádio Vaticana

Petr Ctihodný

14.10.2009

Benedikt XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
Postava Petra Ctihodného, kterou bych chtěl v dnešní katechezi prezentovat, nás zavádí do proslulého opatství Cluny a jeho ?výtečnosti? (decor) a ?skvělosti?( nitor), abychom použili výrazů, jež se vyskytují v clunyjských textech. Výtečnost a skvělost se vztahují především ke kráse liturgie, privilegované cestě, vedoucí k Bohu. Petrova osobnost nás však ještě více než tyto aspekty odkazuje ke svatosti velkých clunyjských opatů. V Cluny ?nebylo jediného opata, který by nebyl světcem?, pravil roku 1080 papež Řehoř VII. Řadí se k nim i Petr Ctihodný, v němž jsou tak trochu shrnuty všechny ctnosti jeho předchůdců, třebaže se už za něho v Cluny, v porovnání s novými řády jako např. Citeaux, začínaly projevovat příznaky krize. Petr je obdivuhodným příkladem askety přísného k sobě samému a chápavého vůči druhým. Narodil se kolem roku 1094 ve francouzském kraji Auvergne, vstoupil ještě jako dítě do kláštera Sauxillanges, kde složil mnišské sliby a později se stal převorem. Roku 1122 byl zvolen opatem Cluny a v tomto úřadě zůstal až do smrti, která přišla o Vánocích roku 1156, jak si to sám přál. ?Milovník pokoje ? napsal jeho životopisec Rodolfo ? obdržel pokoj ve slávě Boží v den pokoje? (Vita, I,17; PL 189,28).

Kdo ho znal, chválí jeho ušlechtilou mírnost, průzračnou vyváženost, sebeovládání, přímost, věrnost, bystrost a výtečnou zprostředkovatelskou schopnost. ?Mám ve své povaze ? píše ? nechat se vždycky vést ke shovívavosti; vybízí mne k tomu má zvyklost promíjet. Zvykl jsem si snášet a odpouštět.? (Ep. 192, in: The Letters of Peter the Venerable, Harvard University Press, 1967, str. 446). A znovu říká: ?S těmi, kteří nenávidí, chceme být, pokud možno vždycky smířliví? (Ep. 100, 1.c., str.261). O sobě pak napsal: ?Nejsem z těch, kteří jsou nespokojeni se svým údělem,? jejichž duch je neustále v úzkostech nebo pochybnostech a kteří si stěžují, protože všichni ostatní odpočívají a jenom oni pracují? (Ep. 182, str.425). Ve své vnímavé a citlivé povaze dovedl spojovat lásku k Pánu s něhou vůči příbuzným, zejména k matce a k přátelům. Byl pěstitelem přátelství, zejména ve vztahu ke svým mnichům, kteří se mu rádi svěřovali v jistotě, že jsou přijati a pochopeni. Podle svědectví životopisce ?nikým nepohrdal a nikoho neodmítal? (Vita, I,3: PL 189,19); ?ke všem byl přívětivý a ve své vrozené dobrotě byl otevřený vůči všem? (ibid., I,1: PL, 189,17).

Mohli bychom říci, že tento světec je příkladem také pro mnichy a křesťany této naší doby, poznamenané uspěchaným rytmem života, kde se nezřídka vyskytují projevy intolerance a nesdílnosti, rozdělení a konfliktů. Jeho svědectví nás pobádá k tomu, abychom se naučili spojovat lásku k Bohu s láskou k bližnímu, a neúnavně se snažili znovu navazovat vztahy bratrství a smíření. Tak totiž jednal Petr Ctihodný, jenž se ocitl ve vedení kláštera Cluny v letech, která nebyla z důvodů vnějších či interních pro opatství právě klidná; dokázal být zároveň přísný a podržet si hlubokou lidskost. Říkával: ?Od člověka lze dostat více, když je tolerován než když je popouzen stížnostmi.? (Ep. 172, 1.c, str. 409). Z titulu svého úřadu musel podnikat časté cesty do Itálie, Anglie, Německa a Španělska. Vynucené odchody z klidu kontemplace mu byly zatěžko. Přiznává: ?Jdu z jednoho místa na druhé, plahočím se, znepokojuji se, soužím se, vláčen sem a tam; mysl mám obrácenu jednou k záležitostem svým podruhé k záležitostem těch druhých bez velkého duševního vypětí? (Ep. 91, 1.c., str. 233). Přestože si musel obratně počínat s mocí a vládou, kterou mělo Cluny, přesto dokázal díky svému smyslu pro uměřenost, díky své velkodušnosti a svému realismu zachovávat stálý klid. Mezi osobnostmi, s nimiž navázal vztah, byl také Bernard z Clairvaux, s nímž jej pojilo rostoucí přátelství i přes různost povah a hledisek. Bernard ho označil za ?důležitého muže, zabývajícího se důležitými záležitostmi? a velmi si ho vážil (Ep. 147, ed. Scriptorium Claravallense, Milano 1986, VI/1, str. 658-660), zatímco Petr Ctihodný označil Bernarda za ?svítilnu církve? (Ep. 164. str. 396), za ?mocný a skvělý sloup mnišského řádu i celé církve? (Ep. 175, str. 418).

Petr Ctihodný s vroucím citem pro církev tvrdil, že události v křesťanském lidu mají být vnímány v ?nitru srdce? těch, kteří patří ?k údům Kristova těla? (Ep. 164, 1.c., str. 397). A dodává: ?Není od Ducha Kristova, když někdo nevnímá zranění Kristova těla?, ať už k nim dochází kdekoliv (ibid.). Kromě toho projevoval starost a péči o ty, kteří byli mimo církev, zejména o židy a muslimy a aby usnadnil poznání právě těch posledně jmenovaných, přičinil se o překlad Koránu. V této souvislosti o něm poznamenal nedávno jeden historik: ?Uprostřed neústupnosti lidí středověku ? i těch největších z nich ? zde můžeme obdivovat vytříbený vzor jemnocitu, kterým se vyznačovalo jeho praktikování křesťanské charity? (J. Leclerq, Pietro Il Venerabile, Jaca Book, 1991, str. 189). Dalšími aspekty křesťanského života, které mu byly drahé, jsou láska k eucharistii a zbožnost k Panně Marii. O Nejsvětější svátosti nám zanechal texty, které představují ?jedno z mistrovských děl eucharistické literatury všech dob? (ibid., str.267). Napsal inspirující reflexe o Matce Boží, kterou rozjímal vždy v těsném vztahu k Ježíši Vykupiteli a k Jeho dílu spásy. Stačí citovat tento inspirovaný povzdech: ?Buď zdráva, požehnaná Panno, která jsi zahnala na útěk prokletí. Buď zdráva, matko Nejvyššího, nevěsto nejmírnějšího Beránka. Ty jsi přemohla hada, rozdrtila jsi mu hlavu, když jej zničil Bůh, jehož jsi zrodila? Zářivá hvězdo východu, která zaháníš na útěk stíny západu. Jitřenka, která předchází slunce, den, který nezná noc? Pros Boha, který se z tebe narodil, aby odňal náš hřích a po odpuštění nám udělil milost a slávu? (Carmina, PL 189, 1018-1019).

Petr Ctihodný měl také v oblibě literární činnost, pro niž měl talent. Zaznamenával své reflexe, přesvědčen o důležitosti užívat pero jako nějakého pluhu, aby ?rozséval po papíře semeno Slova? (Ep. 20, str. 38). Třebaže nebyl systematickým teologem, byl velkým badatelem tajemství Boha. Jeho teologie je zakořeněna v modlitbě, zejména v té liturgické. Mezi Kristovými tajemstvími měl nejraději Proměnění, které je předobrazem Vzkříšení. Právě on zavedl v Cluny tento svátek a složil zvláštní oficium, ve kterém se odráží charakteristická teologická zbožnost Petra a clunyjského řádu, která zcela směřuje ke kontemplaci Kristovy oslavené tváře (gloriosa facies) a nalézá v ní důvody oné vroucí radostí, kterou se vyznačoval její duch a která vyzařovala z klášterní liturgie.

Drazí bratři a sestry, tento svatý mnich je zajisté velkým příkladem mnišské svatosti, čerpající ze zdrojů benediktinské tradice. Podle něho spočívá mnišský ideál v ?pevném přilnutí ke Kristu! (Ep. 53, 1.c., str. 161), v klášterním životě, poznamenaném ?mnišskou pokorou? (ibid.) a pracovitostí (Ep. 77, 1.c., str. 211), jakož i ovzduším mlčenlivé kontemplace a ustavičné chvály Boha. První a nejdůležitější starostí mnicha je podle Petra z Cluny slavení božské liturgie hodin ? ?nebeského díla ze všech nejužitečnějších? (Statuta, I, 1026) ? provázeného četbou, meditací, osobní modlitbou a diskrétně konaným pokáním (srov. Ep. 20, 1.c., str. 40). Takto je celý život proniknut hlubokou láskou k Bohu a láskou k druhým, láskou, která se vyjadřuje upřímnou otevřeností vůči druhému, v odpuštění a hledání pokoje. Mohli bychom závěrem říci, že tento životní styl sjednocený s každodenní prací, jenž je podle svatého Benedikta mnišským ideálem, dotýká se také nás všech a může být do značné míry životním stylem křesťana, který se chce stát autentickým Kristovým učedníkem, jenž se vyznačuje právě pevným přilnutím k Němu, pokorou, pracovitostí a schopností odpouštění a pokoje.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV