Rádio Vaticana

Sv. Anselm z Aosty

23.9.2009

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
V Římě na vršku zvaném Aventinum se nachází benediktinské opatství sv. Anselma. Je sídlem Institutu vyšších studií a také opata primase konfederace benediktinů a jako takové, je místem, které v sobě pojí modlitbu, studium a vládu, tedy právě ty činnosti, které charakterizují život světce, kterému je zasvěcena: Anselma z Aosty, jehož 900. výročí úmrtí připadá na letošní rok. Rozmanité iniciativy, přijaté u příležitosti tohoto kulatého výročí zejména diecézí Aosta, ukazují na trvající zájem o tohoto středověkého myslitele. Je znám také jako Anselm z Bec anebo Anselm z Canterbury vzhledem k městům, k nimž měl vztah. Kdo je tato osobnost, k níž se cítí být vázány tři mezi sebou vzdálené lokality, náležející k různým zemím ? Itálie, Francie, Anglie? Mnich intenzivního duchovního života, vynikající vychovatel mládeže, teolog s mimořádnou spekulativní schopností, moudrý muž vlády a nepoddajný obránce libertas ecclesiae ? svobody církve; Anselm je jednou z výjimečných osobností středověku, který dovedl harmonizovat všechny tyto kvality díky hluboké mystické zkušenosti, která ustavičně provázela jeho myšlení i konání.

Svatý Anselm se narodil roku 1033 (nebo počátkem roku 1034) v Aostě jako prvorozený v jedné vznešené rodině. Otec byl drsnější povahy, byl oddán rozkoším života a marnotratně plýtval svým majetkem; matka však byla ženou vznešených způsobů a hluboké zbožnosti (srov. Eadmero, Vita s. Anselmi, PL 159. col 49). Byla to matka, která se jako první věnovala lidské a náboženské formaci syna, a která pak věnovala benediktinům převorství v Aostě. Anselm, který si ? jak podává jeho životopisec ? jako dítě představoval, že dobrý Bůh přebývá na vysokých a zasněžených vrcholcích Alp, měl jedné noci sen, kdy se mu zdálo, že byl pozván do tohoto královského sídla samotným Bohem, jenž s ním v důvěrnosti setrval a nakonec mu nabídl jako pokrm ?bělostný chléb? (ibid., col 51). Tento sen v něm zanechal přesvědčení, že je povolán plnit vznešené poslání. V patnácti letech požádal o přijetí do benediktinského řádu, ale otec se proti tomu postavil celou svou autoritou a neustoupil ani když syn těžce onemocněl a v domnění blížící se smrti prosil o řehoní oděv jako o poslední útěchu. Po uzdravení a předčasné smrti matky, Anselm prošel obdobím morálního úpadku: opomíjel studium a byl přemožen pozemskými vášněmi, stal se hluchým vůči volání Boha. Odešel z domu a procházel Francií, hledaje nové zážitky. Po třech letech dorazil do Normandie a navštívil benediktinské opatství v Bec, přitahován pověstí tamější převora Lanfranka z Pavie. Bylo pro to pro něho prozřetelnostní a pro zbytek jeho života rozhodující setkání. Pod vedením Lanfranka se Anselm znovu usilovně pustil do studií a v krátké době se stal nejenom oblíbeným žákem, ale také důvěrníkem učitele. Bylo znovu zažehnuto jeho mnišské povolání a po důkladném zvážení vstoupil ve svých 27 letech do mnišského řádu a přijal kněžské svěcení. Askeze a studium mu otevřely nové horizonty a umožnily mu objevit znovu a v mnohem vyšším stupni onu důvěrnost s Bohem, kterou míval jako dítě.

Když se Lanfrank stal roku 1063 opatem v Caen, byl Anselm po sotva třech letech mnišského života jmenován převorem kláštera v Bec a učitelem mnišské školy, neboť vykazoval nadání jemnocitného vychovatele. Neměl rád autoritářské metody; přirovnával mladé k rostlinkám, které se rozvíjejí lépe, pokud nejsou zavřeny ve sklenících, a poskytoval jim ?zdravou? svobodu. Byl velmi náročný k sobě i druhým v dodržování mnišského řádu, ale namísto toho, aby ukládal disciplinu, snažil se ji prosazovat přesvědčováním. Po smrti opata Erluina, zakladatele opatství v Bec, byl Anselm zvolen jednomyslně jeho nástupcem. Stalo se tak v únoru 1079. Mezitím byli četní mniši povoláni do Canterbury, aby pomáhali bratřím za průlivem La Manche s obnovou, která probíhala na kontinentě. Jejich dílo bylo velmi dobře přijato, takže Lanfrank z Pavie, opat z Caen, se stal novým arcibiskupem v Canterbury a požádal Anselma, aby pobyl nějaký čas s ním, přednášel mnichům a pomáhal v obtížné situaci, v níž se nacházelo jeho církevní společenství po invazi Normanů. Anselmův pobyt přinesl četné plody. Získal si sympatie a vážnost, takže byl po smrti Lanfranka zvolen za jeho nástupce na arcibiskupském stolci v Canterbury. Biskupské svěcení slavnostně přijal v prosinci roku 1093.

Anselm se bezprostředně pustil do energického boje za svobodu církve, odvážně se zastával nezávislosti duchovní moci na časné. Bránil církev před nemístným vměšováním politických autorit, zejména krále Viléma Ryšavého a Jindřicha I., přičemž nacházel oporu v římském papeži, kterému Anselm prokazoval vždy odvážnou a srdečnou přízeň. Za tuto věrnost zaplatil roku 1103 hořkým vyhnanstvím z Canterbury. A teprve když se Jindřich I. roku 1106 vzdal nároku udělovat církevní investituru, jakož i vymáhání daní a zabavování církevního majetku, mohl se Anselm vrátit zpět do Anglie, kde byl velkolepě přijat klérem i lidem. Šťastně tak skončil dlouhý boj, který vedl zbraněmi vytrvalosti, hrdosti a dobroty. Tento svatý arcibiskup, který kolem sebe vzbuzoval tolikerý obdiv, kdekoliv se objevil, věnoval poslední roky svého života zejména morální formaci kléru a intelektuálnímu zkoumání teologických argumentů. Zemřel 21.dubna 1109, doprovázen slovy evangelia, které se toho dne četlo při mši svaté: ?Vy jste se mnou až do nynějška vytrvali v mých zkouškách. A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království?? (Lk 22,28-30). Sen oné tajemné hostiny, který měl jako maličký na začátku své duchovní cesty, tak nalezl své uskutečnění. Ježíš, který jej pozval, aby usedl k jeho stolu, přijal svatého Anselma po jeho smrti do věčného království Otcova.

?Prosím tě, Bože, chci tě poznat a milovat, abych se z tebe radoval. A pokud toho v tomto životě nejsem schopen v plné míře, kéž každý den alespoň trochu pokročím, abych nakonec dosáhl plnosti.? (Proslogion, cap.14). Tato modlitba umožňuje chápat mystickou duši tohoto velkého světce středověku, zakladatele scholastické teologie, jemuž křesťanská tradice dala titul ?Vznešený Učitel?, protože pěstoval intenzivní touhu prohloubit božská tajemství, avšak při plném vědomí toho, že hledání Boha se na této zemi nikdy nekončí. Jasnost a logická důkladnost jeho myšlení měly vždy za cíl ?pozvednout mysl ke kontemplaci Boha? (Ivi, Premium). Prohlašuje zřetelně, že kdo chce pěstovat teologii, nemůže stavět jenom na svojí inteligenci, ale musí zároveň kultivovat hlubokou zkušenost víry. Činnost teologa se podle sv. Anselma rozvíjí ve třech stadiích: víra, nezasloužený dar Boha, který je třeba pokorně přijmout; zkušenost, která spočívá ve vtělení Božího slova do vlastní každodenní existence; a potom pravé poznání, které není nikdy plodem sterilního rozumování, nýbrž kontemplativní intuice. Pro zdravé teologické bádání a pro každého, kdo chce prohloubit pravdy víry, zůstávají v této souvislosti i dnes stále prospěšná jeho proslulá slova: ?Nesnažím se, Pane, proniknout tvoji hloubku, protože s ní nemohu ani zdaleka měřit svůj intelekt, ale toužím porozumět, alespoň do jisté míry tvé pravdě, kterou moje srdce věří a miluje. Nesnažím se totiž porozumět, abych věřil, ale věřím, abych porozuměl? (Ivi, 1).

Drazí bratři a sestry, láska k pravdě a stálá žízeň po Bohu, které poznačily celý život sv. Anselma, ať jsou každému křesťanovi podnětem k neúnavnému hledání stále niternějšího sjednocení s Kristem, Cestou, Pravdou a Životem. A kromě toho horlivost plná odvahy, kterou se vyznačovala jeho pastorační činnost a která mu vynesla mnohdy nedorozumění, hořkosti, ba dokonce vyhnanství, ať je pro všechny pastýře, pro zasvěcené osoby a pro všechny věřící povzbuzením k tomu, aby milovali Kristovu církev, modlili se a pracovali pro ni a nikdy ji neopouštěli a nezrazovali. Kéž nám tuto milost vyprosí Matka Boží, Panna Maria, k níž svatý Anselm choval synovskou úctu. ?Maria, tebe chce moje srdce milovat ? píše svatý Anselm ? tebe touží můj jazyk vroucně chválit?.

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV