Rádio Vaticana

Sv. Simeon, Nový teolog

16.9.2009

Katecheze Benedikta XVI. na gen.audienci, aula Pavla VI.

Drazí bratři a sestry,
Dnes se budeme zamýšlet nad postavou jednoho východního mnicha, Simeona, Nového teologa, jehož spisy měly značný vliv na teologii a spiritualitu Východu, zejména pokud jde o zkušenost mystického sjednocení s Bohem. Simeon, Nový teolog, se narodil roku 949 v urozené rodině v Galate v Malé Asii. Ještě jako mladík odešel do Konstantinopole, aby tam zahájil studia a vstoupil do císařských služeb. Civilní kariéra, která se mu nabízela, jej však málo přitahovala, a pod vlivem vnitřních osvícení, která zakoušel, vydal se hledat osobu, která by ho nasměrovala ve chvílích pochyb a rozpaků, a pomohla mu na cestě ke sjednocení s Bohem. Tohoto duchovního vůdce našel Simeon v postavě jistého Pia (Eulabes), prostého mnicha z kláštera Studios v Konstantinopoli, jenž mu dal přečíst traktát Duchovní zákon od Marka Mnicha. V tomto textu Simon, Nový teolog, nalezl nauku, která jej velmi zaujala: ?Hledáš-li duchovní uzdravení ? četl tam ? buď pozorný ke svému svědomí. Všechno, co ti říká, dělej, a nalezneš to, co ti prospěje?. Od té chvíle, jak sám poznamenává, neučinil nic, aniž by se zeptal, zda mu svědomí něco nevyčítá.

Simeon vstoupil do kláštera Studitů, kde mu však působily těžkosti jeho mystické zkušenosti a jeho mimořádná úcta k Otci spirituálovi. Odešel tedy do malého konventu sv. Mamase, také v Konstantinopoli, kde se po třech letech stal představeným, igumenem. Vedl tam intenzivní život studií a duchovního sjednocení s Kristem, což mu získalo velkou autoritu. Je zajímavé povšimnout si jeho přízviska ?Nový teolog?, které mu bylo dáno i přesto, že titul ?Teolog? tradice vyhradila dvěma osobám: evangelistovi Janovi a Řehořovi Naziánskému. Strádal nedorozuměními a musel odejít do exilu. Konstantinopolský patriarcha Sergius II. jej pak rehabilitoval.
Simeon, Nový teolog, strávil poslední fázi svého života v klášteře Panny Marie, kde napsal velkou část svých děl, a stával se stále proslulejším díky svému učení a svým zázrakům. Zemřel 12. března 1022.

Nejznámější z jeho učedníků je Niketas Stetatos, který sesbíral a přepsal Simeonovy spisy, a postaral se o jejich posmrtné vydání, přičemž později napsal i jeho životopis. Simeonovo dílo obsahuje devět svazků, které se dělí na Kapitoly teologické, gnostické a praktické, tři svazky Katechezí, adresovaných mnichům, dva svazky Traktátů teologických a etických a jeden svazek Hymnů. Netřeba zapomínat také na četné Listy. Všechna tato díla mají až do dneška významné místo ve východní mnišské tradici.

Simeon soustředil svou reflexi na přítomnost Ducha svatého v pokřtěných a na vědomí, které mají mít o této duchovní realitě. Křesťanský život ? zdůrazňuje Simeon ? je vnitřní a osobní sjednocení s Bohem. Božská milost osvěcuje srdce věřícího a vede jej k mystickému vidění Pána. V této souvislosti Simeon, Nový teolog zdůrazňuje fakt, že pravé poznání Boha nepochází z knih, ale z duchovní zkušenosti, z duchovního života. Poznání Boha se rodí na cestě vnitřního očištění, kterou se začíná obrácení srdce, silou víry a lásky, prochází skrze hlubokou lítost a upřímnou bolest nad vlastními hříchy, aby vyústila ve sjednocení s Kristem, pramenem radosti a pokoje, kdy jsme proniknuti světlem Jeho přítomnosti v nás. Tato zkušenost božské milostí není podle Simeona výjimečný dar pro některé mystiky, ale plod křtu v životě každého, vážně se snažícího věřícího.

To je bod, který stojí za zamyšlení, drazí bratři a sestry! Tento svatý východní mnich nás všechny vybízí, abychom věnovali pozornost duchovnímu životu, skryté přítomnosti Boha v nás, a to v upřímnosti svědomí, očišťováním a konverzí srdce, takže se v nás Duch svatý stává skutečně přítomným a vede nás. Pokud se totiž právem zaobíráme péčí o náš fyzický, lidský a intelektuální růst, je ještě mnohem důležitější, neopomíjet růst vnitřní, který spočívá v poznání Boha, v pravém poznání, které není jenom vzato z knih, ale je niterné; a ve společenství s Bohem, abychom zakoušeli jeho pomoc v každé chvíli a za každých okolností. Právě to popisuje Simeon, když vypráví o své mystické zkušenosti. Už jako mladík, ještě před vstupem do kláštera, když se jednou doma dlouho do noci modlil a prosil o Boží pomoc k boji proti pokušením, uviděl, jak se místnost zcela naplnila světlem. Když potom vstoupil do kláštera, byly mu nabídnuty duchovní knihy, aby se poučil, ale jejich četba mu nepřinášela pokoj, který hledal. Vypráví, že se cítil jako ubohý ptáček bez křídel. Pokorně přijal tuto situaci, aniž by se zpěčoval, a potom se začaly znovu objevovat další vidění světla. Simeon se chtěl ujistit o jejich autenticitě a obrátil se přímo k Kristu: ?Pane, opravdu jsi tady Ty?? V srdci pocítil odezvu kladné odpovědi, která mu přinesla vrcholnou útěchu. ?Bylo to poprvé, Pane, - píše později ? kdy jsi mne, marnotratného syna, uznal za hodna toho, abych uslyšel Tvůj hlas.? Nicméně, ani toto zjevení jej nezanechalo naprosto klidným. Začal se ptát, zda také tuto mystickou zkušenost není třeba považovat za iluzi.

Jednoho dne, konečně došlo v jeho mystické zkušenosti k zásadní události. Najednou se začal vnímat jako ?chudák, který miluje bratry? (ptochós philádelphos). Viděl kolem sebe mnoho nepřátel, kteří mu začali klást nástrahy a působit zlo, ale přesto v sobě postřehnul intenzivní hnutí lásky k nim. Jak si to vysvětlit? Samozřejmě, nemohla takováto láska vycházet z něho samotného, ale musela pramenit z jiného zdroje. Simeon pochopil, že pocházela od Krista, přítomného v něm, a všechno se mu objasnilo: měl bezpečný důkaz, že pramen lásky v něm byla přítomnost Krista a že mít v sobě lásku, která přesahuje mé osobní záměry, ukazuje, že pramen této lásky je ve mně. Takto můžeme na jedné straně říci, že bez určité otevřenosti k lásce Kristus do nás nevstoupí, ale na druhé straně, že Kristus se stává pramenem lásky a proměňuje nás.

Drazí přátelé, tato zkušenost je pro nás, dnes, velmi důležitá, abychom nalézali kritéria, jež nám ukazují, zda jsme skutečně nablízku Bohu, zda v nás je a žije Bůh. Láska Boží v nás roste, pokud s Ním zůstáváme sjednoceni v modlitbě, nasloucháním Jeho Slovu a otevřeností srdce. Jedině božská láska nám otevírá srdce pro druhé a činí nás vnímavými pro jejich potřeby, umožňuje nám považovat se za bratry a sestry a vybízí nás odpovídat láskou na nenávist a odpuštěním na urážku.

Zamýšlíme-li se nad postavou Simeona, Nového teologa, můžeme vyzdvihnout ještě další prvek jeho spirituality. Na cestě asketického života, kterou prošel a kterou předkládá, se díky velké pozornosti a koncentraci mnicha na vlastní vnitřní zkušenost stává velmi podstatným místo a význam Otce spirituála v klášteře. Sám mladý Simeon, jak bylo řečeno, nalezl duchovního vůdce, který mu velmi pomohl a k němuž choval velikou úctu, kterou mu po jeho smrti projevoval i veřejně. A rád bych řekl, že pro všechny ? kněze, zasvěcené osoby, laiky, a zejména mladé lidi - zůstává v platnosti výzva utíkat se k radám dobrého duchovního otce, který je schopen každého doprovázet ke hlubokému poznání sebe samého, a přivádět jej ke sjednocení s Pánem, aby se jeho život stále více přizpůsoboval evangeliu. Abychom mohli přijít k Pánu, potřebujeme vždycky nějaké vedení, dialog. Nemůžeme přitom vystačit pouze se svými úvahami. A toto je také smyslem církevnosti naší víry, totiž nalézt takovéto vedení.

Závěrem můžeme shrnout učení a mystickou zkušenost Simeona, Nového teologa: ve svém ustavičném hledání Boha i přes těžkosti, na něž narazil a kritiky, kterým byl vystaven, se nakonec vždycky nechal vést láskou. Sám dovedl žít a učit své mnichy, že pro každého Ježíšova učedníka je podstatné růst v lásce. Tak rosteme v poznání samotného Krista a můžeme tvrdit spolu se svatým Pavlem: ?Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus? (Gal 2,20).

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV