Rádio Vaticana

Bůh, malá historie Největšího

20.7.2009

Dr. Manfred Lütz je psychiatrem a spisovatelem, působí jako psychoterapeut v nemocnici v Kolíně nad Rýnem. Jeho kniha ?Bůh, malá historie Největšího(288 str.), v níž se s humorismem a moudrostí zabývá otázkou moderního ateizmu se objevila na knižním trhu na podzim roku 2007 a hned se dostala na seznam bestsellerů: 100 000 svazek autor nedávno při generální audienci věnoval Benediktu XVI.

Odkdy existují ateisté? Jednoznačná odpověď na tuhle otázku je sporná. Někteří badatelé, jež nelze podceňovat, tvrdí, že ateismus je jen krátká epizoda nedávné doby a to ještě na zeměpisně omezeném prostoru, totiž ve střední a severní Evropě. Jiní upozorňují, že si svobodní lidé ve všech dobách dovolovali vzepřít se převládajícímu názoru. Také z hlediska věřícího se může jevit pochybný výklad, že existovala doba bez ?ateistů?. Jak by mohla být víra v Boha svobodným rozhodnutím? Informace o prehistorii lidstva, pro kterou nemáme žádný psaný dokument jsou velmi neurčité. Některé skalní malby, z doby tisíce let před narozením Krista, v jižní Francii, na místech pohřbívání, sdělují aspoň to, že se těmto lidským ostatkům přikládal nějaký význam za hranicemi smrti. Stanovit pro toto víru v mimozemskou instanci, nějakým způsobem božskou, není nijak vzdálený názor.

Nějaký předčasně vyspělý ateismus, který by protestoval proti převládajícímu názoru, by měl mnohem větší potíže projevit se v době, která neznala písmo. Jak se může, pro všechno na světě, graficky znázornit popření existence nějakého ?předmětu?? Při monopolizaci prvních údobí dějin lidstva ve prospěch nebo proti přítomnosti popíračů Boha je proto zapotřebí obzvláštní prozíravosti. Na druhé straně po vynálezu písma existují starobylé dokumenty jednotlivých postojů protestu, jež se liší od všeobecné víry v Boha nebo v božstva, postoje, které by se mohly s jistou námahou snad definovat jako ateistické.

Máme-li na této cestě udělat nějaký pokrok, musíme udělat malou přestávku a aspoň se snažit s větší přesností definovat vágní pojem ?ateismu?. V nedávné době ateismus vůbec je popírání toho, co se považuje za křesťanský pojem Boha, popírání všemohoucího stvořitele nebe a země, který má v rukou toto stvoření a který bude soudit lidské bytosti ?v poslední den?, kdy rozdělí dobré od zlých a dobrým dá vejít do ráje a špatné svrhne do pekla. Vrátíme-li se zpátky do historie pojmu, narazíme na zarážející jevy. Obžaloba křesťanů, například, kteří se stavěli pro uctívání státních božstev a především zbožštělého císaře, byl ateismus. Také Sokrates ve své existenciální hloubce nemohl brát vážně burleskní (fraškovité) bujení božstev v řeckém pantheonu a jako filozof byl na cestě k víře v jediného Boha a byl odsouzen k smrti kvůli ateismu.

Kdyby se chtěly sondovat nejstarší epochy lidstva naším pojmem o Bohu, který má ve velké míře křesťanské rysy, našla by se ohromující hojnost ?ateismu?. Jak by bylo možné, že se již tehdy viděl Bůh, jak jej vidíme dnes? Na druhé straně celé dějiny lidstva dosvědčují pestrou nadměrnost vír v božstva a i v jediného Boha. Proto si musíme dát pozor, abychom nedělali duchovní imperialismus skrze manipulaci pojmů a tak abychom nevhodně nerozšiřovali království ateismu nebo víry v Boha. Pojem ateismu však zůstává vágní, neurčitý, a stává se tím důslednější a jednoznačný, čím více se blíží naší době. Avšak ani zde nejsou možné příliš zjednodušené pozice. Jako ?ateismus kvůli úctě k Bohu? definoval teolog Karl Rahner postoj některých osob, co se týká jejich vnitřního chování v životě, žijí, jakoby Bůh neexistoval. Avšak počínání ?zbožných? se jim zdá tak povrchní a leckteré tlachání věřících se jim tak protiví, že dávají přednost žít, jak to sami definují, jako ?ateisté?. Z úcty k Bohu koneckonců popírají pouze tento povyk ve jménu Boha, který hluboce odporuje jejich osobní náboženské zkušenosti.

20. století prožívá, ne bez důvodně agonii reálného ateismu. Až do té doby mohlo brát vozidlo ateismu pohonné látky z pokroku vědy. Ale právě tento pokrok přivedl svět k naprostému zhroucení zásob pohonných látek. Bůh ateistů byla konstrukce a měnila svou tvář podle požadavků doby. Od směšných postav pohanské antiky, přes Boha, který je překážkou vědy a svobody až po záruku arogantní státní i církevní moci. Intelektuální a politické události 20. století způsobily smrt Boha ateistů. Avšak ne pravého Boha. Proč tomu tak bylo, to prorockým způsobem formuloval již v roce 1882 Viktor Hugo, který sám o sobě říkal, že nepatří k žádnému náboženství. Ve svém románu ?Bídníci? píše: ?Ateista věří více než si to myslí. Popírat je vzteklá forma tvrzení. Průlom dokazuje, že existuje zeď. Ovšem popírat něco, neznamená zničit to. Průlomy, které ateismus otevírá k nekonečnu, se podobají ranám, které způsobuje nějaká bomba hladině moře. Všechno se zase uzavře a pokračuje. Ruský spisovatel Fjodor Dostojevskij dokonce tvrdil: ?Dokonalý ateista je už na vrcholu schodiště, na předposledním stupni, který vede k dokonalé víře.

Gilbert Keith Chesterton si ve své Ortodoxii neodpustil léčivé šlehnutí: ?Jestli existuje jedna jediná věta, která by měla být vytesána do mramoru, protože představuje klidnou a racionální sílu unikátní inteligence Tomáše Akvinského, pak je to ta, kterou vyřkl v ojedinělé apokalypse svého rozhořčení: ?Moje argumenty nejsou založeny na dokumentech víry, ale výlučně na předpokladech a soudech vaší vlastní filozofie.? On totiž, přestože se rozčílil, rozuměl tomu, čemu tolik kazatelů nerozumí ani v nejklidnějším rozpoložení. Není možné ateistovi vytýkat, že je ateistou, není možné nařknout ty, kteří popírají nesmrtelnost z hanebnosti, a není možné přinutit oponenta, aby uznal, že se mýlí, na základě jiných zásad než jeho vlastních. Jestli vůbec máme polemizovat, pak se musíme laskavě a výlučně zabývat důvody a soudy odlišného přesvědčení, než jsou ty naše ? nebo se zabývat docela něčím jiným.

A nakonec ještě jeden Chestertonův postřeh:
?Někteří nazývají svou nenávist vůči křesťanství láskou ke všem náboženstvím.

Josef Koláček