Rádio Vaticana

Bůh se vrátil (v Evropě ještě ne!)

19.7.2009

Na globální ?sociální burze?, která sahá od New Yorku po Londýn a prochází přes Dillí, Peking a Buenos Aires, Bůh zaznamenává ?vzestup?. Potvrzuje to rozsáhlý průzkum veřejného mínění, který provedli a zveřejnili John Micklethwait, ředitel vlivného magazínu Economist a washingtonský dopisovatel týdeníku British, Adrian Wooldridge. Ten druhý je ateistou a ten první katolíkem. Spojili se k provedení diagnózy začátku třetího tisíciletí: God is back, Bůh se vrátil, anebo globální oživení víry v Boha proměňuje svět, (vydalo The Penguin Press, str. 405). Právě titul knihy podněcuje diskuzi v anglosaských hromadných sdělovacích prostředcích. A kdo ví, proč se ve velkých italských denících, které citují z Ekonomistu každou podnětnou poznámku (české na tom nejsou lépe) neobjevila zpráva, kterou tento nejdůležitější světový ekonomický magazín konstatoval. Bez laicistického šíření paniky, spíše s jistou sympatií konstatuje, že je nutno považovat za mrtvou formuli ?sekularizace + modernost = konec náboženství. ?I proslulý sociolog Petr Berger změnil názor už před nějakým časem,? zdůrazňuje Micklethwait, v interwiev pro časopis anglických zednářů New Humanist.
Práce těch dvou z ekonomistu probíhá po dvou kolejích: na jedné straně dokumentuje, že ?náboženství nezmizelo, nýbrž ze se stalo partnerem v různých oblastech a způsobech modernosti, a že se s nimi nijak nedostává do rozporu?. Na druhé straně konfrontuje rozsáhleji ?evropský? model vztahů mezi vírou a státem, poznamenaný francouzskou laicité, s americkým modelem odloučení (avšak nikoliv zuřivého boje) mezi posvátným a světským. Evropští laici zastávají, či spíše do omrzení papouškují názory francouzských revolucionářů z konce 18. století, že náboženství je prvkem ancien regime (starého režimu), něco proti rozumu, proti demokracii a proti liberální emancipaci ? argumentuje Mickelthwait. A zatím evangelikální americké hnutí dokazuje, že vyvěrá spolu s demokratickými hodnotami.

Pro Telegraph je kniha God is back úchvatná. Začíná vylíčením ?domací? církve v Číně. ? Společenství vedené mladými Číňany, kteří pracují v oboru technologie. Jejími členy jsou badatelé, univerzitní docenti a různí noví boháči,? podtrhl Mickelthwait během debat v Carnagie Council v New Yorku. Jinde je podobná situace. V Turecku a v Indii se stávají křesťany ponejvíce příslušníci onoho vzdělaného středního stavu, jaký si přáli mít Nehru a Atatürk, ale oběma ani ve snu nenapadlo, že by se právě oni obrátili ke křesťanské víře v Boha.
Oba autoři mají vyhraněnou tezi. Zásadně nesouhlasí s evropskými laiky, kteří zastávají názor, že Bůh je mrtev, že je pro lidi zbytečný a že náboženství není slučitelné s moderností. Naopak říkají, že ?náboženství hraje stále důležitější roli ve veřejném intelektuálním životě, jak dokazují nevybíravé útoky na Benedikta XVI., ale i neočekávaný souhlas s jeho názory. Příkladem může být jeho poslední encyklika ?Caritas in veritate?. A proč hraje náboženství stále důležitější roli? Hlavním důvodem je, že se s moderností prosadil náboženský pluralismus, totiž ?náboženství se stalo otázkou volby?. A tedy oživení náboženství způsobují tytéž dva prvky, které přivedly k úspěchu kapitalismus trhu: soutěž a volba.

Ve svém pečlivém historicko-filozofickém zkoumání identifikuje, rozpoznává rozhodující údobí pro tento ?návrat Boha? na světovou scénu. Sedmdesátá léta byla rozhodující, argumentuje ředitel Ekonomistu. Došlo k revoluci v Iránu, byl zvolen polský papež, nositel velmi silného myšlení, ve Spojených státech se vytvořila ?mravní většina?, přišel president born-again (Reagan, znovuzrozený), sílící náboženský prvek ve střetnutích na Blízkém východě, prosazování hinduistického fundamentalismu v Indii.

Tváří v tvář tomu všemu Evropa ? na rozdíl od USA ? nebyla s to vypracovat názor, že Bůh není mrtev, jak prorokovala proslulá obálka Time v roce 1966. Micklethwait poznamenává: ?Evropané jednohlasně mysleli, že modernost by měla odsunout náboženství na okraj společnosti. Karl Marx je nazýval opiem lidu. Sigismund Freud je odmítal jako neurózu. Darwin se opustil do boje s ideou, že Bůh existuje. Sartre protestoval proti neexistenci Boha.?

A dnes různá náboženství nahánějí strach?
Zamyslíte-li se nad jejich normálními dimenzemi, odpovídají oba autoři, jsou náramným přínosem pro blahobyt společnosti. Micklethwait uvádí historické příklady. Ve východní Evropě mělo náboženství funkci paklíče, aby otevřelo post-komunistický svět, protože posloužilo jako opěrný bod nespokojenosti. V Polsku nebo v Latinské Americe byla církev ohniskem intelektuálního odporu a disidentů. Jiné zjednodušení: kdyby se v městě Philadelfia (ale mohly by se uvádět jiné oblasti chudých ve světě, kde pracují tisíce misionářů nebo středisek Charity v našich metropolích), chtěli obejít bez těchto nábožensky motivovaných pomocných akcí, musel by stát vyplatit ročně 250 milionů dolarů, aby zaručil tytéž služby.
Nakonec Wooldrige, který je ateistou, uvádí jiný důvod rostoucího zájmu o náboženství: ?Rozšíření biotechnologie ? umělé oplodnění, klonování, kmenové buňky a ostatní ? vyvolává základní otázky o tom, kdy začíná život, jaký je jeho smysl a hodnota. Pokrok vědy je nijak nezmenšuje ani neodstraňuje, dává jen podnět ke zvyšování náboženských debat.

?Pokrok je prozřetelnost bez Boha,? píše Chesterton. ?Je to taková zvláštní teorie, že všechno je založeno na náhodě, ale náhodou všechno vždycky dopadne dobře. Tenhle ateistický optimismus je založen na představě nekonečného řetězce zázračných náhod, mnohem zázračnějších než jsou skutečné zázraky.?
?Pokrok nikdy nebyl nic jiného než pronásledování obyčejného člověk. Zdá se, že nezbylo už nic normálního, co by se dalo normálnímu člověku sebrat.?
?Moderní svět je plný dogmatiků, kteří ani netuší, že se drží dogmat. Považuje se za dogmatické, jestliže někdo soudí, že lze dosáhnout dokonalosti jenom po smrti. Považuje se za naprosto nedogmatické, že se lidská společnost stále zdokonaluje. Přitom představa pokroku je stejně nedokazatelná jako představa nesmrtelnosti a z přísně racionálního hlediska jsou obě stejně nepravděpodobné.?

Josef Koláček