23.4.2009 

Benedikt XVI. se dnes setkal s Papežskou biblickou komisí na závěr jejího výročního plenárního zasedání. Tato třicetičlenná komise katolických biblických exegetů je poradním orgánem učitelského úřadu církve a letos se zabývala tématem, vzešlým z loňské biskupské synody o Božím Slovu, totiž otázkou ?Inspirace a pravdy Písma svatého?. Toto téma, jak řekl Benedikt XVI. ve své dnešní promluvě, je odpovědí na ?velkou starost?, která papeži ?obzvláště leží na srdci?, poněvadž ?výklad Písma svatého má zásadní význam pro křesťanskou víru a pro život církve?. Svatý otec pak připomněl zásadní dokumenty učitelského úřadu církve týkající se tohoto tématu, totiž encykliky Providentissimus Deus papeže Lva XIII., Divino afflante Spiritu papeže Pia XII. a dále věroučnou konstituci 2. vatikánského koncilu Dei Verbum, která podala zásadní klíč ke správnému výkladu Písma, když říká, že ?Písmo svaté se má číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno?. Benedikt XVI. pak pokračoval:

?2. vatikánský koncil podal tři, stále platná kritéria pro výklad Písma ve shodě s Duchem, kterým je inspirováno. Nejprve je třeba věnovat pozornost obsahu a jednotě celého Písma, které je Písmem pouze jako jediný celek. Ačkoli se totiž liší jednotlivé knihy, z nichž se skládá, je Písmo svaté jenom jedno na základě jednoty Božího plánu, jehož středem a srdcem je Kristus Ježíš (srov. Lk 24,25-27; Lk 24,44-46). Za druhé je třeba Písmo číst v souvislosti s živou tradicí celé církve podle Origenova výroku: ?Sacra Scriptura principalius est in corde Ecclesiae quam in materialibus instrumentis scripta, totiž Písmo svaté bylo napsáno dříve v srdci církve než v hmotných prostředcích, jimiž je vyjádřeno?. Vždyť církev uchovává ve své tradici živou paměť Božího slova a Duch svatý jí poskytuje duchovní výklad Písma (Homilie in Leviticum, 5,5). Třetím kritériem je potřeba věnovat pozornost analogii víry, totiž soudržnosti jednotlivých pravd víry mezi sebou a s celkovým plánem Zjevení, a také plnosti božské ekonomie, kterou obsahuje.

Úkolem badatelů, kteří různými metodami studují Písmo svaté je přispět podle zmíněných principů ke hlubšímu porozumění a výkladu smyslu Písma svatého. Vědecké studium posvátných textů je důležité, ale samo o sobě nestačí, protože se drží jenom lidské dimenze. Aby byl brán zřetel na soudržnost víry církve, musí být katolický exegeta vnímavý k Božímu slovu v těchto textech v rámci samotné víry církve. Pokud by chyběl tento neodmyslitelný opěrný bod, zůstalo by exegetické zkoumání neúplné, ztratilo by ze zřetele svůj hlavní účel a riskovalo by, že bude redukováno na čistě literární výklad, v němž by se pravý Autor ? Bůh - už nevyskytoval. Výklad Písma svatého nemůže být pouhým individuálním vědeckým úsilím, ale vždycky musí být konfrontován, zasazen a ověřen živou tradicí církve. Tato norma je rozhodující pro upřesnění správného a vzájemného vztahu mezi exegezí a učitelským úřadem (magisteriem) církve. Katolický exegeta není jenom členem vědecké komunity, ale také a především členem společenství věřících všech dob. Ve skutečnosti totiž tyto texty nebyly dány jednotlivým badatelům nebo vědecké komunitě, ?aby nasytily jejich zvědavost nebo jim poskytly předmět studia a bádání? (Divino afflante Spiritu, EB 566). Bohem inspirované texty byly v první řadě svěřeny společenství věřících, Kristově církvi, aby sytily život víry a řídily život lásky. Respektování tohoto účelu podmiňuje platnost a účinnost biblické hermeneutiky. Encyklika Providentissimus Deus zmiňuje tuto základní pravdu, která není překážkou biblického bádání, nýbrž přispívá k jeho autentickému pokroku, pokud je respektována. Řekl bych, že hermeneutika víry více odpovídá realitě tohoto textu než racionalistická hermeneutika, která nezná Boha.

Být věřícím v církvi totiž znamená být součástí proudu velké Tradice, která pod vedením magisteria, rozpoznává v kanonických spisech slovo, kterým se Bůh obrací ke svému lidu a nikdy o něm nepřestává rozjímat a objevovat jeho nevyčerpatelné bohatství. 2. vatikánský koncil to zdůraznil velice jasně, když v konstituci Dei Verbum praví, že ?všechno z oboru výkladu Písma nakonec podléhá posouzení církve, která plní božský příkaz a službu uchovávat a vykládat Boží slovo? (č.12). Zmíněná konstituce nám připomíná, že existuje nerozlučitelná jednota mezi Písmem a Tradicí, poněvadž obojí vychází z jednoho a téhož zdroje: ?Posvátná tradice a Písmo svaté ? praví opět konstituce Dei Verbum - jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého; posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností? (DV, 9). Jak víme, slova ?pari pietatis affectu ac reverentia? (obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností) napsal svatý Basil, později byla zařazena do Graciánova dekretu, odkud vstoupila do Tridentského koncilu a potom do 2. vatikánského koncilu. Tato slova vyjadřují vzájemné pronikání Písma a Tradice. Jedině církevní kontext tedy umožňuje rozumět Písmu svatému jako autentickému Božímu slovu, které je vodítkem, normou a pravidlem pro život církve a duchovní růst věřících. To nebrání, jak už jsem řekl, žádným způsobem serióznímu vědeckému výkladu, nýbrž otevírá přístup k dalším dimenzím Krista, jež jsou nedostupné pro čistě literární analýzu, která není schopna pojmout do sebe globální smysl, který během staletí vedl Tradici celého Božího lidu.?

To byla hlavní část promluvy Benedikta XVI. na setkání se členy Papežské biblické komise.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.