21.4.2009 

V Aostě, kde se roku 1033 narodil svatý Anselm, vyvrcholily dnes v podvečer oslavy 900. výročí úmrtí tohoto světce eucharistickou slavností, kterou slavil zvláštní papežský legát, emeritní arcibiskup Bologna, kardinál Giacomo Biffi. Z jeho homilie přinášíme obsáhlejší souhrn.

Kazatel vyzdvihl z bohatého odkazu sv. Anselma tři body, které mohou být ?pro tuto naši zmatenou a neklidnou dobu? více než vhodné.

Za první z nich označil kard. Biffi Anselmovu vnímavost pro neviditelnou část stvořeného světa. Anselmův životopisec Eadmer poznamenává, že Anselm jako chlapec vyrůstal v horách a když byl malý představoval si, že horské vrcholky, které obklopovaly jeho rodné město, jakoby byly základy a opěrné sloupy tajemného domu, obývaného Pánem, jeho anděly a všemi svatými. První poučení, které si od Anselma chceme vzít, řekl kardinál, je tedy následující: je nezbytné, abychom nikdy neztráceli ze zřetele pravou dimenzi toho, co existuje. Úplná skutečnost je totiž mnohem rozsáhlejší než to, čeho se dobíráme přirozeným poznáním, opodstatněným pouze smyslovou zkušeností, induktivním nebo deduktivním úsudkem a matematikou. Čím živěji a pronikavěji si uvědomujeme tuto neviditelnou dimenzi reálného světa, tím přirozenější se nám stává postoj stálého naslouchání Božímu zjevení o tom, co se nachází za vírem stínů, čísel, šťastných náhod a úchylek, do nichž jsme pohrouženi; naslouchání tomu, co nám různými způsoby říká Duch svatý, který je skrytým, ale primárním činitelem našeho pravého příběhu.

Druhé nepřehlédnutelné poučení odkazu sv. Anselma, pokračoval kard. Biffi, se týká vztahu víry a rozumu. V naší době je nemálo těch, kteří nepatří mezi skromné ani málomluvné a kteří soudí, že víra a rozum jsou dvě neslučitelné a zcela alternativní formy poznání. Kdo uvažuje rozumem ? tvrdí oni ? nepotřebuje věřit; a kdo věří, vymyká se tím samým z oblasti racionality. Tak to - s neochvějným a dogmatickým přesvědčením - hlásají. Anselm by se nad tímto mentálním postojem zhrozil. Pro něho ? a pro každého náležitě informovaného křesťana ? je víra nejenom od rozumu neoddělitelná a rozum neumrtvuje, ale je dokonce krajním a nejvznešenějším uplatněním naší rozumové schopnosti. Na druhé straně, pokračoval kard. Biffi, dnešní kultura, podmíněná a ovládnutá absolutním subjektivismem, vyznává pesimistické pojetí přirozeného lidského poznání. Člověk ? domnívají se mnozí ? není s to dobrat se žádné pravdy, která by nebyla provizorní a relativní. Pokud jde o otázky, které mají váhu ? o našem původu, o posledním údělu člověka, o nějakém přesvědčivém důvodu naší existence ? bývají dnes jistoty přímo zesměšňovány a dokonce obviňovány. Ty nejzávažnější otázky, pokud nejsou censurovány hned u kořene různými dominantními ideologiemi, jsou povoleny jenom jako předehra a podnět pro šíření pochyb. Tím je však v člověku zhášena každá potřebná důvěra: jak se máme smířit s tím, že svůj jediný život budeme stavět na otázkách, které nemají odpověď?
Anselm však uznává důstojnost a účinnost rozumu, pokračoval kardinál. Pro něho a pro všechny Ježíšovy učedníky platí, že rozum jako takový je třeba ctít jako velký Boží dar. Je totiž neodmyslitelným a ustavujícím prvkem úkonu víry a zůstává ustavujícím a neodmyslitelným prvkem onoho ?porozumění víry?, jehož je Anselm uznávaným učitelem.

A třetí ponaučení z odkazu svatého Anselma se týká církevního života našich dnů, pokračoval kardinál Biffi. Anselm nás vybízí: nikdy neztrácejte ze zřetele primární a nezastupitelnou funkci Petrova stolce. V dlouhém a hořkém zápasu sv. Anselma o ?svobodu církve? před svévolným vměšováním politické moci, zůstal primas Anglie osamocen. ?Také moji pomocní biskupové ? píše s určitou melancholií Anselm ? nedávají mi jiné rady než ty, které se shodují s vůlí krále.? Anselm tedy hledá a nalezne oporu, povzbuzení a obranu u římského biskupa, ke kterému se v důvěře obrátí. Anselm ví, že Petrovi a jeho nástupcům (nikomu jinému) Ježíš řekl: Utvrzuj své bratry (Lk 22,32); ví, že Petrovi a jeho nástupcům (nikoli různým, jakkoli učeným a geniálním, komentátorům posvátné nauky víry) Ježíš řekl: ?Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi (Mt 16,19); Anselm ví, že Petrovi a jeho nástupcům (a nikoli jedné či druhé skupince kolegů z církevního či kulturního prostředí) Ježíš dal úkol pást celý jeho ovčinec (srov. 21,17). Anselm to věděl, a my na to nesmíme nikdy zapomenout: Apoštolský stolec je vždycky normálním styčným bodem, od něhož vycházejí poslední soudy nepodléhající kritice v jakémkoli problému, který se týká zjevené pravdy, církevní discipliny nebo vhodného pastoračního zaměření. Arcibiskup z Canterbury se pak za pomoc římského biskupa odvděčil neochvějnou věrností, za niž platil i několikerým vyhnanstvím.

Anselm z Aosty ? končil kardinál Biffi ? má prestižní a záslužné místo v dějinách církve, v dějinách svatosti a v dějinách lidského myšlení. Dosud je postavou skutečně aktuální. Přijde nám proto samozřejmé spoléhat na jeho přímluvu u Boha za tuto naši dobu, za tuto naši dobu, v níž jsme tak často nuceni poslouchat od nejrůznějších řečnických pultů sebevědomé hlasy mnoha proroků nicoty a projevy samolibých obhájců neopodstatněnosti, bezvýznamnosti a beznadějnosti lidského údělu.?

Řekl kardinál Biffi v závěru své dnešní homilie při mši svaté v Aostě.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.