16.3.2009
Benedikt XVI. oznámil, že 19. června bude zahájen zvláštní Kněžský rok u příležitosti 150.výročí smrti svatého faráře Arského. Papež to řekl dnes na setkání s účastníky plenárního zasedání Kongregace pro klérus, vedené jejím prefektem kard. Claudio Hummesem. ?Misionářská totožnost kněze v církvi jako vnitřní diemenze uplatňování tria munera ? trojího poslání kněze? ? to je téma, o kterém bude v následujících dnech jednat celkem 70 členů zmíněné Kongregace. Pozoruhodnou promluvu Benedikta XVI. vám z podstatné části přinášíme:
?Třebaže celá církev je svou povahu misijní a každý křesťan silou křtu a biřmování quasi ex officio jako z úředního pověření přijímá poslání vyznávat veřejně víru, liší se služebné kněžství od tzv. všeobecného, křestního kněžství i z tohoto hlediska nejenom stupněm, nýbrž ontologicky. To první vyplývá z apoštolského poslání: ?Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření? (Mk 16,15). Poslání služebného kněžství, jak víme, není pouhým pokynem ke spolupracovníkům; jeho kořeny jsou mnohem hlubší a je třeba je hledat mnohem dále.
Misionářská dimenze kněze se rodí z jeho svátostného připodobnění Kristu Hlavě a jako důsledek s sebou nese srdečné a naprosté přilnutí k tomu, co církevní tradice označila jako apostolica vivendi forma, tedy apoštolský způsob života. Ten spočívá v účasti na ?novém životě?, pojatém duchovně, v účasti na ?novém životním stylu?, který byl zahájen Pánem Ježíšem a osvojili si ho apoštolé. Vzkládáním rukou biskupa a konsekrační modlitbou církve se kandidáti kněžství stanou novými lidmi, stávají se kněžími. Z tohoto hlediska je pak zřejmé, že trojí poslání je nejprve dar a teprve potom úřad, nejprve účast a potom život, a proto i potestas ? moc. Velká tradice církve zajisté správně oprostila její svátostnou účinnost od konkrétní existenciální situace jednotlivého kněze, čímž je vhodně naplněno legitimní očekávání věřících. Toto správné věroučné upřesnění však nijak neosvobozuje od nutného a nezbytného úsilí o mravní dokonalost, které musí sídlit v každém opravdu kněžském srdci.
Poslání kněze, jak vysvítá z tématu plenárního zasedání, se uskutečňuje ?v církvi?. Tato církevní, komunitní, hierarchická a věroučná dimenze je absolutně nezbytná pro každé autenticky kněžské poslání, a jedině ona zajišťuje její duchovní účinnost. Zmíněné čtyři aspekty musí být vždycky chápány ve vzájemné vnitřní spojitosti: poslání je církevní, protože nikdo nehlásá nebo neprosazuje sebe samého, ale každý kněz si uvnitř a skrze vlastní lidství musí být zcela jist tím, že přináší světu Někoho Jiného, samotného Boha. Bůh je tím jediným bohatstvím, které v posledku lidé touží u kněze objevit. Poslání je komunitní, protože se uskutečňuje v jednotě a společenství, které s sebou jen druhotně nese rysy určité sociální rozpoznatelnosti. Tyto rysy se však podstatně odvozují především z oné božské intimity, k jejímuž zakoušení je kněz povolán, aby mohl s pokorou a důvěrou přivádět duše, které mu byly svěřeny, k témuž setkání s Pánem. A nakonec dimenze hierarchická a věroučná naznačují důležitost církevní discipliny (tento výraz souvisí s latinským discipulus ? učedník) a věroučné formace, jež má být nejen teologická, úvodní a stálá.
Vědomí radikálních společenských změn posledních desetiletí musí uvést do pohybu ty nejlepší církevní energie, věnující se pečlivé formaci kandidátů služebného kněžství. Zejména musí stimulovat trvalou starost pastýřů o vlastní prvořadé spolupracovníky ať již pěstováním lidských vskutku otcovských vztahů s nimi nebo péčí o jejich stálou formaci, zejména z věroučného hlediska. Kněžské poslání má své kořeny v dobré formaci, rozvíjené ve společenství s nepřetržitou církevní Tradicí, bez přestávek a pokušení diskontinuity. V tomto smyslu je důležité požadovat od kněží, zejména mladších generací, přesné přijetí textů 2. vatikánského ekumenického koncilu, interpretovaných ve světle plné věroučné výbavy církve. Naléhavou je také znovu osvojení si onoho vědomí, které vede kněze k tomu, aby byli přítomní, identifikovatelní a rozpoznatelní jak podle úsudku víry, tak podle osobních ctností, a také podle oděvu v kulturním i charitativním prostředí, jež je odevždy jádrem církevního poslání.
Jako církev a jako kněží hlásáme Ježíše Nazaretského, Pána a Krista, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, Vládce nad časem a dějinami v radostné jistotě, že tato pravda se shoduje s těmi nejhlubšími očekáváními lidského srdce. V tajemství vtěleného Slova, ve skutečnosti, že Bůh se stal člověkem jako my, spočívá jak obsah, tak metoda křesťanského zvěstování. Poslání má právě tady své těžiště: v Ježíši Kristu. Ústřední postavení Krista s sebou nese správné zhodnocení služebného kněžství, bez něhož by neexistovala eucharistie, a tím méně pak církevní poslání i samotná církev. V tomto smyslu je nezbytné bdít nad tím, aby ?nové struktury? či pastorační organizace nebyly pojímány jako náhrada za svěceného služebníka, protože v takovém případě by se mylným výkladem podpory laiků vytvářely předpoklady k dalšímu rozmělňování služebného kněžství a případná domnělá ?řešení? by se dramaticky stýkala s vlastními příčinami soudobých problémů služebného kněžství.?
To byla podstatná část promluvy Benedikta XVI. na setkání s Kongregací pro klérus, která má tento týden své plenární zasedání.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.