Destruktivní polemiky vytvářejí karikaturu církve

21.2.2009 

Benedikt XVI. na návštěvě semináře římské diecéze, 20.února

Pane kardinále, drazí přátelé,
Je pro mne vždy velkým potěšením navštívit seminář a vidět budoucí kněze své diecéze, být s vámi ve znamení Matky důvěry. Spolu s ní, která nám pomáhá a provází nás, se nám skutečně dostane jistoty, že pokračujeme s podporou božské milosti dál.

Chceme se nyní podívat, co nám říká svatý Pavel tímto textem: ?Byli jste povoláni ke svobodě? (5,13). V každé době, již od počátku byla svoboda velkým snem lidstva, ale v novověku především. Víme, že Luther se tímto textem listu Galaťanům inspiroval a došel k závěru, že mnišská Regule, hierarchie a učitelský úřad se jeví jako břímě otroctví, z něhož je třeba se osvobodit. Osvícenství bylo později zcela proniknuto a řízeno touto touhou po svobodě, o níž mělo za to, že jí konečně dosáhlo. Ale také marximus se prezentoval jako cesta ke svobodě.

Ptáme se dnes. Co je to svoboda? Jak můžeme být svobodní? Svatý Pavel nám pomáhá pochopit tuto komplikovanou skutečnost, kterou je svoboda, a řadí tento pojem do kontextu základních antropologických a teologických pojetí. Říká: ?Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou? (5,13). Váš rektor před chvílí řekl, že ?tělo? v jazyce svatého Pavla není tělem ve vlastním smyslu, ale výrazem absolutizace vlastního já, které chce být vším a vzít si všechno. Absolutní já, které nezávisí na ničem a na nikom, jak se zdá, skutečně a definitivně vlastní svobodu. Jsem svobodný, pokud na nikom nezávisím, pokud mohu činit všechno, co chci. Ale právě tato absolutizace já je oním ?tělem?, tzn. degradací člověka a nikoli dosažením svobody: libertinismus není svoboda, nýbrž spíše selháním svobody.

A Pavel se odvažuje předložit silný paradox: ?navzájem si posluhujte láskou? (řecky douléuete); tzn. že svoboda se paradoxně uskutečňuje službou; stáváme se svobodnými, pokud jsme si navzájem služebníky. Pavel tak podává celý problém svobody ve světle pravdy o člověku. Redukovat se pouze na tělo zdánlivým pozvednutím se na úroveň božství ? ?Jenom já jsem člověk? ? vede do lži. Ve skutečnosti tomu tak není: člověk není absolutnem jakoby se ?já? mohlo izolovat a jednat pouze podle vlastní vůle. To odporuje pravdě našeho bytí. Naší pravdou je především, že jsme tvorové, stvoření Bohem a žijeme vztah ke Stvořiteli. Jsme bytosti, mající vztahy. A pouze přijmeme-li tuto vztahovost, vstupujeme do pravdy, jinak upadáme do lži, která nás nakonec ničí.

Jsme tvorové a tudíž závislí na Stvořiteli. V době Osvícenství měl zejména ateizmus za to, že jde o závislost, od níž je třeba se osvobodit. Tato závislost by však byla fatální pouze v případě, že by tento Bůh Stvořitel byl tyranem, a nikoli Bytím dobrým, kdyby byl stejný jako jsou lidští tyrané. Jestliže nás však Stvořitel miluje a naše závislost je existencí v prostoru jeho lásky, pak v takovém případě závislost je svobodou. Tímto způsobem jsme totiž ve svobodě Stvořitele, jsme sjednoceni s Ním, s celou jeho realitou a celou jeho mocí.

Toto je tedy první bod: být stvořeni, znamená být Stvořitelem milováni, existovat v tomto vztahu lásky, kterou nám On dává a kterou nás předchází. Odtud se především odvíjí naše pravda, která je současně povoláním k lásce.

A proto vidět Boha, směřovat k Bohu, poznat Boha a poznat Boží vůli, včlenit se do Jeho vůle, tzn. do lásky Boží, znamená vstupovat stále více do prostoru pravdy. A tato cesta poznání Boha, vztahu lásky k Bohu je mimořádným dobrodružstvím našeho křesťanského života, protože v Kristu poznáváme tvář Boha, tvář Boha, který nás miluje až na Kříž, až k darování sebe samého.

Avšak tato stvořená vztahovost v sobě zahrnuje také jiný typ vztahů: jsme ve vztahu k Bohu, ale zároveň jsme jako lidská rodina také vztaženi jedni k druhým. Jinými slovy: lidská svoboda je z jedné strany bytím v radosti a v rozsáhlém prostoru lásky Boží, ale zahrnuje v sobě také být jedni s druhými a pro druhé. Neexistuje svoboda proti druhému. Pokud absolutizuji sám sebe, stávám se nepřítelem druhého, nemůžeme už žít spolu a celý život se stane krutým a troskotá. Pouze sdílená svoboda je lidskou svobodou; společným bytím můžeme vstoupit do symfonie svobody.

Toto je proto další bod velké důležitosti: pouze přijetím druhého, přijetím také zdánlivého omezení, které plyne pro moji svobodu z respektu vůči svobodě druhého, pouze začleněním do sítě závislostí, která z nás v posledku vytváří jednu rodinu, vydávám se na cestu ke společnému osvobození.

Ukazuje se tady velmi důležitý prvek: co je měřítkem sdílení svobody? Vidíme, že člověk potřebuje řád, právo, aby tak mohl realizovat svou svobodu, která je svobodou žitou společně. Jak můžeme nalézt tento spravedlivý řád, ve kterém nikdo nebude utlačován, ale každý bude moci přispět do tohoto koncertu svobod? Neexistuje-li společná pravda o člověku, jak ji zjevuje Bůh, zbývá jenom pozitivizmus a vynořuje se pocit něčeho, co je vnucováno i násilím. Odtud vychází vzpoura proti řádu a právu jakoby snad šlo o nějaké otroctví.

Můžeme-li však najít řád Stvořitele v naší přirozenosti, řád pravdy, který dává každému jeho místo, mohou řád a právo být skutečnými nástroji svobody proti otroctví egoismu. Vzájemná služba se stává nástrojem svobody a můžeme sem tak zařadit celou filosofii politiky podle sociálního učení církve, které nám pomáhá nalézt tento společný řád, který dává každému jeho místo ve společném životě lidstva. První realitou, kterou je třeba respektovat, je tedy pravda: svoboda stavící se proti pravdě není svobodou. Vzájemná služba vytváří společný prostor svobody.

Pavel pak pokračuje a říká: ?Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: ?Miluj svého bližního jako sebe?? (Gal 5,14). Za tímto tvrzením se skrývá tajemství vtěleného Boha, ukazuje se tajemství Krista, který se stává živým zákonem ve svém životě, své smrti a svým vzkříšením. Hned první slova našeho čtení - ?Byli jste povoláni ke svobodě? ? naznačují toto tajemství. Jsme povoláni evangeliem, jsme reálně povoláni křtem, účastí na Kristově smrti a vzkříšení, a tímto způsobem jsme přešli od ?těla?, od egoismu do společenství s Kristem. A jsme tak v plnosti zákona.

Všichni pravděpodobně znáte krásná slova svatého Augustina: ?Dilige et fac quod vis ? Miluj a čiň, co chceš?. Co říká Augustin je pravda, pokud chápeme dobře slovo ?milovat?. ?Milujme a čiňme, co chceme?, ale přitom musíme být skutečně proniknuti společenstvím s Kristem, být ztotožněni s jeho smrtí a vzkříšením, sjednoceni s Ním ve společenství jeho Těla. V účasti na svátostech, v naslouchání Božímu Slovu vstupuje skutečná božská vůle, božský zákon do naší vůle. Naše vůle se ztotožní s jeho vůlí a stanou se vůlí jedinou a tak budeme skutečně osvobozeni, budeme moci skutečně činit, co chceme, protože budeme chtít s Kristem, chtít v pravdě a spolu s pravdou.

Prosme tedy Pána, aby nám pomohl na této cestě, započaté křtem, cestě ztotožňování se s Kristem, které se stále znovu uskutečňuje v eucharistii. Ve třetí eucharistické modlitbě říkáme: ?ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu našem Pánu?. Je to moment, ve kterém se skrze eucharistii a skrze naši opravdovou účast na tajemství smrti a vzkříšení Krista stáváme jedním duchem s Ním, existujeme v identitě vůle a docházíme tak skutečné svobody.

Za tímto slovem ? naplnění zákona - za tímto jedinečným slovem, které se stává skutečností ve společenství s Kristem, se za Pánem vynořují všechny postavy svatých, kteří vstoupili do tohoto společenství s Kristem, do této jednoty bytí, do této jednoty s jeho vůlí. Ukazuje se především Madona ve své pokoře, ve své dobrotě a ve své lásce. Madona nám dává tuto důvěru, bere nás za ruku, vede nás, pomáhá nám být na cestě sjednocení s vůlí Boží jako byla ona hned od počátku, kdy vyjádřila toto sjednocení svým ?fiat ? staň se?.

A nakonec, po všech těchto krásných věcech, opět ve zmíněném listu nacházíme i náznak jistého poněkud smutného stavu společenství Galaťanů, když svatý Pavel říká: ?Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!... Nechte se vést Duchem?(5,18). Zdá se, že v tomto společenství, které už nekráčelo cestou společenství s Kristem, ale cestou vnějšího zákona ?těla?, vyskytují se také hádky a Pavel praví: ?Stáváte se šelmami, když jeden hryžete druhého?. Poukazuje tím na polemiky, které vznikají tam, kde víra degeneruje na intelektualismus a pokora je nahrazena arogantním nárokem vlastní nadřazenosti nad druhými. Dobře vidíme, že i dnes se dějí podobné věci, když namísto začlenění se do společenství s Kristem, do Těla Kristova, kterým je církev, každý chce být výše než druhý a intelektuální arogancí chce, aby byl považován za lepšího. Tak vznikají destruktivní polemiky, rodí se karikatura církve, která má být jedním tělem a jedním srdcem.

V tomto varování svatého Pavla musíme i dnes nalézt pobídku ke zpytování svědomí: nemyslet si, že jsme výše než druzí, ale nalézt se v pokoře Kristově, nalézt se v pokoře Madony, vstoupit do poslušnosti víry. Právě tak se skutečně i nám otevře velký prostor pravdy a svobody v lásce.

Na závěr chceme poděkovat Bohu, protože nám v Kristu ukázal svou tvář a daroval nám Madonu a svaté, povolal nás, abychom byli jedním tělem, jedním duchem s Ním. Modleme se, aby nám pomáhal začleňovat se stále více do společenství s jeho vůlí, abychom tak spolu se svobodou našli lásku a radost.

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.