26.10.2008 

Homilie Benedikta XVI. při eucharistické slavnosti uzavírající XII. řádný synod biskupů na téma:

Bratři v biskupské a kněžské službě, drazí bratři a sestry!

Slovo Boží, které právě zaznělo v evangeliu, nám připomíná, že láska je souhrnem celého Božího zákona. Evangelista Matouš vypráví, že po té, co Ježíš trefnou odpovědí zavřel ústa saduceů, rozhodli se farizeové, že ho podrobí zkoušce (srov. 22, 34-35). Jeden z nich, učitel zákona, se ho zeptal: ?Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?? (v. 36). Otázkou probleskuje touha najít princip jednoty v různých vyjádřeních Boží vůle, jak je to vlastní staré židovské tradici. Byla to nesnadná otázka, vezmeme-li v úvahu, že Mojžíšův zákon probírá 613 předpisů a zákazů. Jak mezi nimi všemi rozlišit, která je největší? Ježíš ale nezaváhá ani na okamžik, odpovídá pohotově: ?Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání? (vv. 37-38) Ježíš ve své odpovědi cituje Šemá, modlitbu, kterou zbožný Izraelita recituje několikrát za den, zvláště ráno a večer (srov. Dt 6,4-9; 11,13-21; Nm 15,37-41). Je to provolání ryzí a naprosté lásky, jež patří Bohu, jako jedinému Pánu. Důraz je položen na celistvost této oddanosti Bohu, která se odráží ve výčtu tří mocností, definujících nejhlubší psychologickou strukturu člověka: srdce, duše a mysl. Termín mysl, diánoia, obsahuje prvek racionality. Bůh není pouhým předmětem lásky, úsilím vůle a citu, ale také intelektu, který proto nemá být z této oblasti vylučován. Pak ovšem Ježíš přidává něco, co ve skutečnosti učitel zákona nepožadoval: ?Druhé je podobné: ´Miluj svého bližního jako sám sebe.´(v. 39). Překvapivým rysem Ježíšovy odpovědi je to, že nastoluje vztah podobnosti mezi prvním a druhým přikázáním, definovaným také tentokrát biblickou formulací převzatou z kodexu svatosti obsaženém v 3. knize Mojžíšově (srov. Lv 19,18). Všimněme si tedy, že v závěru perikopy je oběma těmto přikázáním přisouzena role stěžejního principu, na kterém spočívá celé biblické zjevení: ?Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.?

Slova evangelia, o nichž uvažujeme, ukazují, že být Kristovými učedníky znamená uvádět do života jeho přikázání, shrnutá v prvním a největším přikázání Božího zákona, v přikázání lásky. Také první čtení z 2. knihy Mojžíšovy klade důraz na povinnost lásky; lásky dosvědčované konkrétně ve vztazích mezi lidmi, které mají být vztahem úcty, spolupráce a velkorysé pomoci. Bližní, kterého máme milovat, je také cizinec, sirotek, vdova a člověk nemajetný, tedy ti občané, kteří nemají žádného ?zastánce?. Svatopisec si všímá nejmenších detailů, jako v případě předmětu, daného do zástavy jedním z těchto nuzných (srov. Es 20,25-26). V takovém případě se staví za tohoto bližního Bůh sám.

Ve druhém čtení vidíme konkrétní aplikaci nejvyššího přikázání lásky v jedné z prvních křesťanských obcí. Sv. Pavel píše Soluňanům a naznačuje, že jakkoli je poznal teprve nedávno, chová k nim úctu, a s láskou je nese ve svém srdci. Proto je označuje za ?vzor pro všechny věřící v Makedonii a Achaji? (1,6-7). V nedávno založené obci jistě nechybějí slabosti a nesnáze, ale láska všechno překonává, všechno obnovuje, všechno přemáhá; totiž láska toho, kdo s vědomým svých omezení poslušně následuje slova Krista, božského Mistra, předávaném jeho věrným učedníkem. ?A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku v mnohém soužení.? ?Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha? (1 Sol 1,6.8). Poučení, které můžeme dovodit ze zkušenosti Soluňanů, zkušenosti, která ji skutečně spojuje s každým autentickým křesťanským společenstvím, je to, že láska k bližnímu se rodí z poslušného naslouchání Božímu slovu. Jak důležité je tedy poslouchat Slovo a vtělovat je do osobní existence i do života komunity!

Při této eucharistické slavnosti uzavírající práci synodu, jedinečným způsobem zaznamenáváme spojitost mezi láskyplným nasloucháním Bohu a nezištnou službou bratřím. Kolikrát jen jsme v minulých dnech vyslechli zkušenosti a úvahy zdůrazňující, jak naléhavě dnes vystupuje potřeba vnitřního naslouchání Bohu, pravdivějšího poznání jeho slova spásy, upřímnější sdílení víry, která je neustále sycena ze stolu Božího slova! Drazí a ctění Bratři, děkují vám za příspěvek, který každý z vás přinesl k prohloubení tématu Synodu: ?Boží slovo v životě a poslání církve.? Všechny vás s láskou zdravím. Zvláštní pozdrav patří pánům kardinálům delegátům předsedajícím Synodu a generálnímu sekretáři, kterým děkuji za jejich vytrvalou obětavost. Zdravím vás, drazí bratři a sestry, kteří jste přijeli ze všech kontinentů se svou obohacující zkušeností. Až se vrátíte domů, předejte všem láskyplný pozdrav Římského biskupa. Zdravím bratrské delegáty, experty, auditory a zvláštní delegáty, členy generálního sekretariátu Synodu, kteří obstarávali kontakt s tiskem. Zvláštní pozdrav patří biskupům kontinentální Číny, kteří se nemohli zúčastnit tohoto synodního shromáždění. Chtěl bych tu promluvit jejich jménem a poděkovat Bohu za jejich lásku ke Kristu, za jejich společenství s univerzální církví a věrnost Nástupci Apoštola Petra. Jsou přítomni v našich modlitbách, spolu se všemi věřícími svěřenými do jejich pastorační péče. Prosme ?Nejvyššího pastýře? (1 Pt 5,4), aby jim dal radost, sílu a apoštolskou horlivost, aby s moudrostí a prozíravostí vedli katolické společenství v Číně, nám všem tolik drahé.

My všichni , kteří jsme se účastnili prací synodu, odnášíme si obnovené vědomí, že prvotním úkolem církve na počátku tohoto tisíciletí je především živit se Božím slovem, aby se úsilí o novou evangelizaci stalo účinným. Nyní je třeba pochopit, že je nutné slyšené slovo přeložit do úkonů lásky, protože jen tak se stává hlásání evangelia věrohodným, navzdory lidským křehkostem, jimiž jsou poznamenány osoby. To především vyžaduje důvěrnější poznání Krista a stále ochotnější naslouchání jeho slovu.

V tomto roce apoštola Pavla, řečeno jeho slovy: ?běda mi, kdybych nehlásal evangelium? ( 1 Kor 9, 16) si upřímně přeji, aby v každé komunitě s pevnějším přesvědčením docházelo k uskutečnění této Pavlovy horoucí touhy jako povolání ke službě evangeliu pro svět. Na počátku synodálních prací jsem připomínal Ježíšovu výzvu : ?žeň je hojná? (Mt 9, 37), a na tuto výzvu musíme neúnavně odpovídat navzdory těžkostem, na které narážíme. Tolik lidí hledá setkání s Kristem a s evangeliem, někdy dokonce aniž by si to uvědomovali. Tolik jich potřebuje znovu v Něm najít smysl svého života. Dávat jasné a sdílené svědectví života podle Božího slova, dosvědčeného Ježíšem, se tak stává nezbytným měřítkem, jak ověřit poslání církve.

Čtení, která dnes nabízí liturgie k našemu rozjímání připomínají, že plností Zákona, jako všech božských Písem, je láska. Kdo si tedy myslí, že pochopil Písma, nebo aspoň jakoukoliv jejich část a nebuduje prostřednictvím jejich chápání dvojí lásku k Bohu a k bližnímu, ve skutečnosti ukazuje, že je ještě daleko od pochopení jejich hlubokého smyslu. Ale jak prakticky plnit toto přikázání, jak žít lásku k Bohu a k bratřím bez živého a intenzivního styku se svatými Písmy? 2. Vatikánský koncil tvrdí, že je ?nutné, aby věřící měli rozsáhlý přístup k Písmu svatému? (Dei Verbum , 22), aby lidé skrze setkání s pravdou mohlo růst v ryzí lásce. Jde o požadavek, který je dnes nezbytný pro evangelizaci. A protože nezřídka styku s Písmem hrozí, že nebude ?věcí? církve, nýbrž vystaven subjektivismu a svévoli, stává se nezbytným podporovat mohutnou a věrohodnou pastoraci poznávání Písma svatého, aby se v křesťanském společenství hlásalo, slavilo a žilo Slovo, vedouce dialog s kulturami naší doby, dávajíce se do služeb pravdy a ne módních ideologií a rozšiřujíce dialog, který chce Bůh vést se všemi lidmi (srov. ibid., 21). Za tím účelem se má pečovat obzvláště o přípravu pastýřů, kteří pak stojí v čele činností šířících biblickou praxi. Podporu si zaslouží úsilí o zakládat biblické hnutí mezi laiky, formace animátorů skupin, se zvláštní pozorností k mladým, stejně jako podpora šíření víry prostřednictvím Božího slova také těm, kteří jsou ?vzdálení?, zvláště pak těm, kteří upřímně hledají smysl života.

Rád bych přidal mnoho dalších úvah, ale omezím se nakonec na zdůraznění, že výsadní místo, na kterém zaznívá Boží slovo, jež buduje církev, je nepochybně liturgie. V ní se ukazuje, že Bible je kniha lidu a pro lid ; je to dědictví, testament daný čtenářům, aby aktualizovali ve svém životě dějiny spásy, dosvědčené v tom, co bylo napsáno. Je tam ostatně vztah vzájemné vitální sounáležitosti mezi lidem a Knihou: Bible zůstává živou knihou s lidem, který ji čte; lid neexistuje bez Knihy, protože v ní nachází důvod svého bytí, své povolání, svou totožnost. Tato vzájemná sounáležitost mezi lidem a Písmem Svatým se slaví v každém liturgickém shromáždění, které díky Duchu svatému, naslouchá Kristu, protože to mluví On, když se v církvi čte Písmo a když se přijímá smlouva, kterou Bůh obnovuje se svým lidem. Písmo a liturgie se tedy sbíhají v jediném cíli ? přivést lid k rozhovoru s Pánem. Slovo, které vyšlo z úst Boha a dosvědčené v Písmu, se vrací k němu ve formě odpovědi modlícího se lidu (srov. Iz 55, 10-11).

Drazí bratři a sestry, modleme se, aby z obnoveného naslouchání Božímu slovu pod působením Ducha svatého mohla vytrysknout autentická obnova všeobecné církve a každého křesťanského společenství. Svěřme plody tohoto synodálního shromáždění mateřské přímluvě Panny Marie. Jí svěřuji také II. zvláštní shromáždění synodu pro Afriku, který se bude konat v říjnu příštího roku v Římě. Mám v úmyslu odebrat se příštího roku v březnu do Kamerunu, abych předal reprezentantům biskupských konferencí Afriky Instrumentum laboris zmíněného synodálního shromáždění. Odtud budu pokračovat, dá-li Bůh, do Angoly na oslavy 500. výročí evangelizace země. Nejsvětější P. Maria, která nabídla svůj život jako ?služebnice Páně?, aby se všechno naplnilo podle Boží vůle (srpv. Lk 1, 38) a která vybízela, aby se udělalo všechno, co by řekl Ježíš (srov. Jan 2, 5) kéž nás učí poznávat v našem životě primát Slova, které jedině může dát spásu.
Amen!

Přeložili Johana Bronková a Josef Koláček

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.