13.9.2008 

Benedikt XVI. při mši, Paříž

Pane kardinále Vingt-Trois,
páni kardinálové a drazí bratři v biskupské službě,
bratři a sestry v Kristu.

Ježíš Kristus nás shromáždil na tomto překrásném místě v srdci Paříže v tento den, kdy univerzální církev slaví památku svatého Jana Zlatoústého, jednoho ze svých největších učitelů, který svědectvím svého života a svého učení křesťanům zřetelně ukázal cestu, po které jít. S radostí zdravím všechny představitele, kteří mne v tomto ušlechtilém městě přijali, zejména kardinála André Vingt-Trois, jemuž děkuji za laskavá slova, která mi adresoval. Zdravím také všechny biskupy, kněze a jáhny, kteří mne obklopili ke slavení Kristovy oběti. Děkuji všem osobnostem, zejména panu premiérovi, které jsou dnes zde přítomny, a chtěl bych je ujistit svou vroucí modlitbou za úspěšné splnění jejich vznešeného poslání ve službě svým spoluobčanům.

První list svatého Pavla, adresovaný Korinťanům, nám v roce sv. Pavla, který byl zahájen 28. června, odhaluje, že rady, jež udílel apoštol, jsou stále aktuální. ?Utíkejte před modloslužbou? (1 Kor 10,14), píše jedné komunitě, dosti poznamenané pohanstvím a rozdělené mezi stoupence novosti evangelia a stoupence dodržování starodávných praktik zděděných po předcích. Utéci před modloslužbou tedy znamenalo přestat s uctíváním božstev Olympu, přestat jim obětovat krvavé oběti. Utéci před modloslužbou znamenalo vstoupit do školy proroků Starého zákona, kteří pranýřovali tendenci lidského ducha vytvářet si falešné podoby Boha. Jak říká Žalm 113 o sochách idolů, ?nejsou než stříbrem a zlatem, dílem lidských rukou. Mají ústa a nemluví, mají oči a nevidí, mají uši a neslyší, mají nozdry a necítí? (vv. 4-5). Kromě lidu Izraele, kterému se dostalo zjevení jediného Boha, byl antický svět podroben modloslužebnému kultu. Omyly pohanství, v Korintu velmi rozšířené, musely být demaskovány, protože silně odcizovaly a odtrhovaly člověka od jeho vlastního údělu. Bránily mu rozpoznat, že Kristus je jediným Spasitelem, je jediný, kdo člověku ukazuje cestu k Bohu.

Tato pobídka k útěku od modloslužby je platná i dnes. Nevytvořil si snad soudobý svět vlastní modly? Nenapodobil snad, byť nevědomky, antické pohany tím, že odvádí člověka od jeho pravého cíle, od štěstí věčného života s Bohem? To je otázka, kterou si dnes každý, kdo je poctivý sám k sobě, nemůže nepoložit. Co je v mém životě důležité? Co kladu na první místo? Slovo ?modla? či ?idol? je odvozeno z řečtiny a znamená ?obraz?, ?podoba?, ?znázornění?, ale také ?zrcadlo?, ?přízrak?, ?prázdné zdání?. Idol je klam, protože odvádí od reality toho, kdo mu slouží, aby jej uvedl do království zdání. Není to pokušení naší doby, jež je tou jedinou dobou, v níž můžeme účinně jednat? Pokušení dělat modlu z minulosti, která už neexistuje, a přitom zapomínat na její nedostatky; pokušení dělat modlu z budoucnosti, která ještě neexistuje, a přitom být přesvědčeni, že člověk svými vlastními silami může na zemi uskutečnit věčné štěstí! Svatý Pavel vysvětluje Kolosanům, že chamtivost je modloslužbou (srov. 3,5) a svému učedníkovi Timotejovi připomíná, že láska k penězům je kořenem všeho zla. A abychom se tomu vyhnuli, upřesňuje, že ?někteří proto zbloudili ve víře a připravili si mnoho bolestí? (1 Tim 6,10). Neodvedly snad člověka od jeho pravého cíle právě peníze, touha po penězích, moci, ba dokonce po vědění?

Drazí bratři a sestry, otázka, kterou nám liturgie dnešního dne předkládá, nachází odpověď v samotné liturgii, kterou jsme převzali od našich otců ve víře, a zejména od samotného svatého Pavla (srov. 1 Kor 11,23). Svatý Jan Zlatoústý ve svém komentáři k tomuto textu klade důraz na to, že svatý Pavel přísně odsuzuje modloslužbu jako ?těžkou vinu?, ?pohoršení?, pravý ?mor? (Homilie 24 k prvnímu listu Korinťanům, 1). Hned poté dodává, že toto radikální odsouzení modloslužby není v žádném případě odsouzením osoby, která modloslužbu pěstuje. Nikdy v našich soudech nesmíme směšovat hřích, který je nepřijatelný, a hříšníka, jehož stav svědomí posuzovat nemůžeme a který může být v každém případě vždycky pohnut k obrácení a dosáhnout odpuštění. Svatý Pavel se v této věci odvolává na rozum svých čtenářů: ?Mluvím přece s rozumnými lidmi. Uvažte sami, co říkám? (1 Kor 10,15). Bůh od člověka nikdy nežádá, aby se zřekl svého rozumu! Nikdy se rozum nedostává do reálného rozporu s vírou! Jediný Bůh ? Otec, Syn a Duch Svatý ? stvořil náš rozum, daroval nám víru a nabízí naší svobodě, aby ji přijala jako drahocenný dar. Kult modloslužby člověka odtrhává od této perspektivy a rozum si pak vytváří modly. Prosme tedy Boha, který nás vidí a naslouchá nám, aby nám pomohl očistit se od všech model a přistoupit k pravdě našeho bytí, přistoupit k pravdě Jeho nekonečného Bytí!

Jak dosáhnout Boha? Jak najít či opětovně objevit Toho, kterého člověk v hloubi sebe sama hledá, přestože na Něho tak vydatně zapomíná? Svatý Pavel nás žádá, abychom k jeho objevení používali nejen svůj rozum, ale především svou víru. Co nám tedy praví víra? Chléb, který lámeme je společenstvím Kristova Těla; kalich díkůvzdání, který žehnáme, je společenstvím Kristovy krve. Mimořádné zjevení, které k nám přichází od Krista a už téměř dva tisíce let nám předávají apoštolé a celá církev: Kristus ustanovil svátost Eucharistie večer na Zelený čtvrtek. Chtěl, aby se jeho oběť stále znovu předkládala nekrvavým způsobem pokaždé, kdy nějaký kněz opakuje slova proměnění nad chlebem a vínem. Milionkrát po dvacet století v té nejnepatrnější kapli či nejvznešenější bazilice či katedrále se Vzkříšený Pán daroval svému lidu a ? podle formulace svatého Augustina ? stal se ?nám bližší než my sami sobě? (srov. Vyznání, III,6,11).

Bratři a sestry, zahrňme tou největší úctou svátost Těla a Krve Páně, Nejsvětější svátost reálné přítomnosti Pána v jeho církvi a v celém lidstvu. Neopomíjejme nic, čím bychom Mu mohli projevit svoji úctu a lásku! Prokazujme Mu ty největší pocty! Svými slovy, svým mlčením i svými gesty a nikdy nepřipusťme, aby v nás a kolem nás umdlévala víra ve vzkříšeného Krista přítomného v Eucharistii. Jak vznešeně praví sám svatý Jan Zlatoústý: ?Posbírejme nevýslovná dobrodiní Boha i všechna dobra, z nichž nám dává se radovat, když mu nabízíme tento kalich, když přijímáme a vzdáváme mu díky za to, že osvobodil lidský rod z omylu, že k sobě přitáhnul ty, kteří se od něho vzdálili, že učinil ze zoufalců a ateistů tohoto světa lid bratří, dědiců Božího Syna? (Homilie 24 k prvnímu listu Korinťanům, 1). A pokračuje: ?...to, co je v kalichu, je přesně tím, co vytrysklo z jeho boku a na čem máme účast? (ibid.). Není to pouze účast a sdílení, říká nám, ale je to také ?sjednocení?.

Mše je výsostnou obětí úkonu díkůvzdání, je tím, co nám umožňuje sjednotit naše díkůvzdání s díkůvzdáním Spasitele, Syna věčného Otce. Mše sama o sobě nás také vybízí utíkat před modloslužbou, protože ? jak zdůrazňuje svatý Pavel ? ?nemůžete přece pít z kalicha Páně a z kalicha zlých duchů? (1 Kor 10,21). Mše nás vybízí rozlišovat to, co v nás poslouchá Ducha Božího, a to, co v nás dopřává sluchu zlému duchu. Ve mši chceme patřit výlučně Kristu a s vděčností ? s ?díkůvzdáním? ? voláme spolu s žalmistou: ?Čím nyní odvděčím se Pánu za všechno, co mi prokázal? (Žl 116,12). Ano, jak poděkovat Pánu za život, který mi dal? Odpověď na žalmistovu otázku se nachází v témže žalmu, neboť Slovo Boží samo milosrdně odpovídá na otázky, jež klade. Jak jinak se odvděčit Pánu za všechna dobrodiní, která nám činí, než pomocí jeho vlastních slov: ?Do rukou vezmu kalich spásy a jméno Páně oslavím? (Žl 116,13).

Není snad pozvednutí kalicha spásy a vzývání Pánova jména právě tím nejlepším prostředkem ?útěku před modloslužbou?, jak to po nás žádá svatý Pavel? Pokaždé, kdy je slavena mše, pokaždé, kdy se Kristus svátostně zpřítomňuje ve své církvi, uskutečňuje se dílo naší spásy. Slavit Eucharistii proto znamená uznat, že jedině Bůh je s to darovat nám štěstí v plnosti, naučit nás pravým hodnotám, věčným hodnotám, které nikdy nezaniknou. Bůh je přítomen na oltáři, ale je přítomen také na oltáři našeho srdce, když ho přijímáme v eucharistické svátosti. Jenom on nás učí utíkat před modloslužbou a před přízraky mysli.

Drazí bratři a sestry, kdo může pozvedat kalich spásy a vzývat jméno Páně ku prospěchu celého Božího lidu, ne-li kněz, jehož biskup za tímto účelem vysvětil? Tady, drazí obyvatelé Paříže a zdejšího pařížského regionu, ale také vy všichni, kteří jste přišli z celé Francie a ze sousedních zemí, dovolte mi, abych vyslovil výzvu plnou důvěry ve víru a velkorysost mladých lidí, kteří si kladou otázku ohledně řeholního a kněžského povolání: nemějte strach! Nemějte strach darovat svůj život Kristu! V životě církve nikdy nic nenahradí kněžskou službu. Nic nikdy nenahradí mši za spásu světa! Drazí mladí či méně mladí lidé, kteří mne slyšíte, nenechávejte Kristovo povolání bez odpovědi. Svatý Jan Zlatoústý ve svém Pojednání o kněžství ukázal, že odpověď člověka může přicházet pomalu, a sám je živým příkladem Božího působení na lidskou svobodu, která se nechává utvářet jeho milostí.

A nakonec, vrátíme-li se ke slovům, která nám Kristus zanechal v evangeliu, zjistíme, že On osobně nás učil utíkat před modloslužbou a vyzýval nás, abychom stavěli svůj dům ?na skále? (Lk 6,48). Kdo jiný je tou skálou než On sám? Naše myšlenky, naše slova a naše skutky nezískají svůj pravý rozměr jinak než tím, že je vztáhneme k poselství evangelia: ?Jeho ústa mluví to, čím přetéká jeho srdce? (Lk 6,45). Když mluvíme, hledáme dobro toho, s kým rozmlouváme? Když myslíme, snažíme se uvést naše myšlení do souladu s myšlením Boha? Když jednáme, snažíme se šířit Lásku, která nám dává život? Svatý Jan Zlatoústý dále říká: ?Máme-li všichni účast na témže chlebu a všichni se stáváme toutéž podstatou, proč neprojevujeme tutéž lásku? Proč se z téhož důvodu nestáváme všichni jedno? ? Ó člověče, Kristus tě přišel hledat, hledat tebe, který jsi byl tak daleko, aby se s tebou sjednotil, a ty se nechceš sjednotit se svým bratrem?? (Homilie 24 k prvnímu listu Korinťanům, 2).

Naděje zůstává vždycky nejsilnější! Církev, postavená na skále Krista, vlastní přísliby věčného života ne proto, že jsou její členové více svatí než druzí, ale proto, že Kristus dal tento příslib Petrovi: ?Ty jsi Petr, Skála, a na této skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou? (Mt 16,18). V této nepomíjivé naději ve věčnou přítomnost Boha v duši každého z nás, v této radosti z vědomí, že Kristus je s námi až do konce časů, v této moci, kterou Duch Svatý dává všem mužům a všem ženám, kteří se od něho nechávají přitáhnout, svěřuji vás, drazí křesťané Paříže a Francie, mocnému a milosrdnému jednání Boha lásky, který pro nás zemřel na kříži a ráno o Velikonocích vítězně vstal z mrtvých. Všem lidem dobré vůle, kteří mi naslouchají, opakuji spolu se svatým Pavlem: Utíkejte před modloslužbou, nepřestávejte konat dobro!

Kéž vás Bůh, náš Otec, přitáhne k sobě a nechá na vás zazářit Svou slávu! Kéž vám jediný Syn Boží, náš Mistr a náš bratr, zjeví nádheru své vzkříšené tváře! Kéž vás Duch Svatý naplní svými dary a dá vám radost z poznání pokoje a světla Nejsvětější Trojice, nyní a na věku věků! Amen.

přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.