Dialog není jen ospravedlnitelný, ale je přímo nutný

16.3.2002 

Rozhovor s matematikem Janem Andresem

V současné době se často hovoří o interdisciplinárním dialogu. I mnozí přírodovědci jsou dnes přesvědčeni, že se jednooborové bádání jednotlivých vědních oborů vyčerpalo, protože každý z nich své poznatky rozšiřuje spíše co do množství a hloubky než kvalitativně. Nad tím se zamýšlí profesor matematické analýzy a proděkan Přírodovědecké fakulty UP Jan Andres...

Každý obor jde stále více do hloubky a tím ztrácí kontakt s ostatními obory. Aby nevázla komunikativnost mezi jednotlivými vědními disciplínami, je zapotřebí dialogu a hledání vědomí souvislostí. Dokonce i takové prestižní ocenění jako Nobelova cena nebo Fieldsova medaile jsou často udělovány tam, kde se objevují přesahy mezi vědními obory. Tento dialog není jen ospravedlnitelný, ale je přímo nutný. Jednotlivé obory mají samozřejmě právo na svou vlastní cestu, ale dle mého soudu se budou stále více prolínat a nebude možné hovořit v pravém slova smyslu o čistých oborech.

Nebude se tím popírat autonomie jednotlivých oborů?

Ano, de facto ano, ale nemyslím si, že to bude ke škodě věci. Čím více je někdo v dialogu s druhými, o to více inspirativních impulsů může objevit a tím lépe může dohledávat interpretace daných výsledků. I z hlediska aplikace to je tedy jen ku prospěchu věci.

Zastavme se nyní u dialogu mezi exaktními vědami a teologií. Může přírodověda napomáhat například při formulaci teologických tvrzení?

Já se trochu zajímám o přesahy exaktní přírodovědy - a především matematiky, protože to je můj obor - a domnívám se, že každý seriózní odborník se zajímá o jistá filozofická zdůvodnění a pokud ani zde neuspěje, pak se nutně dostává do střetu s otázkami, které se týkají např. fundamentální teologie. Na jedné straně ctím ono jádro fundamentální teologie - demostratio cristiana et catolica - ale na druhé straně sám příliš nehledám racionální ospravedlnění víry. Má sice své místo, zejména na počátku našeho hledání, kdy si člověk vystačí s rozumem, ale brzy si začne uvědomovat, že existují meze, za které už rozum nemůže. Pak nastupuje otázka po vztahu přirozeného a nadpřirozeného a samozřejmě také respekt vůči tajemství.

V historii přírodověda v jistém smyslu pomohla katolickým učencům přeformulovat jisté teologické postuláty. Připomeňme si zde například otázku geocentrizmu...

Ano, problém geocentrizmu je jistě nejmarkantnější případ, který vešel do povědomí lidí. Paul kardinál Poupard byl nedávno Svatým otcem zplnomocněn k tomu, aby se vrátil k této kauze a vše nakonec velmi dobře dopadlo.

Já jsem měl možnost číst protokoly, které se tohoto případu týkají. Když člověk čte ty rozhovory, pak vidí, že se tento případ na počátku jevil jako zcela bezvýznamný. Jednalo se nejprve jen o malou epizodu a teprve později se ukázalo, jak velký význam tato kauza měla. Je samozřejmě něco jiného vidět tyto záležitosti s odstupem času. Vezměme si jako příklad roli kardinála Bellarmina, kterého si osobně vážím a v žádném případě se nedomnívám, že to byl nějaký tmář, jak se dnes často vykresluje. Byl nepochybně veden dobrou vůlí. Ale z dnešního hlediska mohou být některé jeho zákroky a reakce právem posuzovány jinak než kdysi.

V historii existovaly dvě tendence. Například sv. Tomáš Akvinský se snažil "naroubovat" svou teologickou reflexi na Aristotelovu metafyziku. Později v době osvícenství a především v 19. století však docházelo k jakési divergenci, takže se některým zdálo, že je teologie s exaktní vědou neslučitelná. V současné době, přestože nelze očekávat, že znovu dojde k nějakému novému "naroubování", je rozhodně třeba nenuceného dialogu mezi těmito obory, protože si mají vzájemně co říci.

Na tomto poli se již hodně děje. Příkladem je Papežská akademie, která umožňuje setkání přírodovědců, filozofů a teologů a jejich příspěvky vydává knižně. Závěry takových setkání mohou být poučné pro všechny strany.

Tento dialog se mi nezdá nepřirozený. Všechny strany se začínají vzájemně respektovat. Někteří přírodovědci začínají vnímat otázky náboženské víry a tajemství s respektem a pokorou. Na druhé straně, mnozí teologové začínají mít upřímný zájem např. o kosmologické otázky a snaží se některé záležitosti dávat do souladu a vidět v nich projevy Boží vůle.

Vy sám jste matematik a zabýváte se nelineární matematickou analýzou. Můžete nám trochu přiblížit svůj vědní obor?

Tento obor je velmi široký a má interdisciplinární charakter. Já používám zejména topologické metody a prostředky mnohoznačné analýzy. Zajímají mě především dynamiky a to na nejrůznějších úrovních. V makroměřítku jsou to například trajektorie určitých vesmírných těles. Co se týče mikroměřítek, měl jsem například kdysi možnost spolupracovat s kvantovými optiky. Jako matematika mne zajímají především popisové rovnice, relace, inkluze, které do určité míry mohou predikovat, co se bude v budoucnu dít na základě dat, jež byly k dispozici.

Zajímavé na tom je, že tyto popisující relace nelze v nelineární analýze vyjádřit formou jednoduchých formulí, ale lze usuzovat, aniž by se dané rovnice řešily exaktním způsobem, na vlastnosti předem zadaných řešení. Říká se tomu kvalitativní analýza. Zajímavé je také to, že jsme schopni dokázat například existenci určitých typů trajektorií, ale přitom nejsme schopni ji vyjádřit na základě formulí, pokud by to bylo učiněno způsobem analytickým čili pomocí vzorce, až na některé případy, což se děje numericky.

Další záležitostí, která mě velmi zajímá je vztah chaosu a řádu v přírodě. Oba tyto pojmy chápu velmi relativně. V současné době v rámci tzv. teorie dynamických systémů existuje disciplína, které se říká "teorie chaosu". (Chaos zde nerozumíme jen v negativním slova smyslu.) A zde se mnohdy ukazuje, že ve středu chaosu existuje řád a že v jistém smyslu lze i sám chaos chápat jako určitý projev nebo dokonce i formu řádu. Ale i vice versa.

V tomto případě lze tyto otázky pojímat až ve filozofických rozměrech. Stará laplaceovská představa o tom, že co je dáno v nějakých počátečních datech se musí přesným způsobem vyvinout, zde přirozeně selhává. Nastupují otázky prediktability, tedy otázky, co lze předpokládat na základě těchto modelů, ale také zda jsou tyto modely ospravedlnitelné či nikoli.

Samozřejmě se snažíme spolupracovat s některými dalšími obory, zejména s fyzikou a astronomií, nebo i s méně tradičními obory jako jsou třeba některé disciplíny biologické, ale také i s některými tzv. soft-obory jako je sociologie, psychologie a podobně.

Jakým způsobem se dá nelineární matematická analýza využít při zkoumání člověka?

Samozřejmě třeba v medicínské praxi, i když to zatím není běžný způsob nasměrování aplikované matematiky. Pokud odabstrahujeme tu duchovní nebo duševní stránku člověka, tak můžeme některé orgány sledovat ryze matematickým způsobem. Například srdce můžeme vidět jako jakýsi oscilátor, pumpu atd. Mohou nás také zajímat elektromagnetické projevy nebo hydrodynamické záležitosti (v souvislosti s tlakem) apod.

V této oblasti je toho již dost uděláno, ve světě existují celé týmy vědců, které se jí zabývají, zejména v Kanadě a ve Spojených Státech, ale třeba i na Slovensku, kde některé výpovědi vědců se ukázaly jako velmi důležité. Samozřejmě se např. dá testovat srdce na zvířatech, ale zde se objevují ekologické problémy. Ale když vytvoříme matematický model srdce, tak je to naprosto bezbolestné a bez jakýchkoli postranních efektů a přitom do značné míry lze předpovídat např. na základě zápisu EKG, kdy by mohlo dojít k infarktu myokardu apod. Z počátku mohou být dané projevy velmi nevinné. Zápis EKG nemusí nic na první pohled signalizovat. Zkušení kardiologové mají na to vypěstovaný cit a mnohé rozeznají. Ale objevují se i drobné detaily, které jsou pouhou zkušeností nezachytitelné.

Další oblastí je projev lidského mozku a s tím souvisejícího vědomí. To je disciplína v současnosti velmi sledovaná. Tady bych rád podotknul jednu zajímavost týkající se otázky snímaného EEG. Zatímco u přemýšlejícího člověka tento zápis vypadá velmi chaoticky, jedná se o takovou roztřesenou křivku, tak naopak v době, kdy dochází k epileptickému záchvatu, je zápis velmi pravidelný. I tyto projevy nás z pohledu matematiky zajímají. Na základě analýzy těchto výstupních zápisů jsme k tomu schopni mnohé říci.

V jednom ze svých článků uvádíte: "Přírodověda se může zabývat člověkem jen jako značně redukovaným modelem a přitom dochází nevyhnutelně k degradaci, zbavující individuum jakékoli výlučnosti a svrchovanosti." Jak by se mělo předcházet tomuto redukování člověka na jakýsi čistě materiální element tohoto světa?

Pokud budeme chtít toto "pravidlo" porušit, pokud budeme mít vyšší ambice, tak budeme nuceni opustit půdu exaktní přírodovědy, poněvadž už i takto redukované či dokonce vulgarizované přístupy s sebou bohužel nesou výpověď, která i tak je diskutabilní. Ty modely jsou samozřejmě velmi zjednodušeny. To co chápeme jako parametry, ať už řídící nebo jakékoli jiné, bývají rovněž redukovány. A nabízí se zde otázka, zda to, co se redukuje je podstatné či nikoli.

Proto se obávám, že aspoň v blízké budoucnosti bude bohužel neustále docházet k takto omezeným pohledům a pokud se budeme snažit seriózním způsobem zvažovat přesahy exaktní přírodovědy, pak se budeme muset podílet na nějaké výpovědi se specialisty z jiných oborů. Zde by mohla hrát roli otázka vstupu teologie. Ale já jsem v této věci pesimista.

Jan Pavel II. ve své encyklice Fides et ratio vyzývá k dialogu mezi vírou a rozumem. V čem hlavně si myslíte, že by měl dnes tento dialog spočívat?

Já jsem měl tu čest zúčastnit se v jubilejním roce 2000 setkání, které bylo pod záštitou Svatého Otce a organizované Papežskou radou pro kulturu. Bylo nás tam pozváno asi 200 a diskutovalo se samozřejmě na různá témata, ale základní motto bylo z encykliky Fides et ratio.

Na jedné straně tady existuje potřeba ze strany vědců - a to nejen exaktních - vnímat to, čím se zabývají, v duchovním kontextu a v tom případě musí nutně nastat respektování mystéria a s tím spojená velká pokora. Na druhé straně teologie jako taková, pokud bude chtít být v relaci těchto dní a pokud samozřejmě bude chtít odpovídat na hlubší otázky, tak se bude muset nepochybně poučit u ostatních věd. Ta potřeba vědomí souvislostí je oboustranné.

Jan Regner

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.