Rádio Vaticana

Beraka

22.10.2005

Blahořečení Boha

Nejtypičtější formou židovské modlitby je beraka ? tedy ?požehnání?. Výraz je odvozen z trpného příčestí slovesa barak ?žehnat?. Po slovech ?Kéž je požehnán Hospodin? je vždy uveden důvod, proč se mu vzdává díky a chvála. S nejstaršími dvěma příklady krátkých barakot se setkáme ve Starém zákoně už v Pěti Mojžíšových knihách, v Genezis a v Exodu. První z těchto modliteb pronesl Abrahámův služebník, když se mu podařilo najít ženu pro Izáka, syna svého pána: ?Kéž je blahoslaven Hospodin, Bůh mého pána Abraháma, který neváhal projevit svou milost a věrnost mému pánu, protože mě na cestě dovedl do domu příbuzných mého pána? (Gen 24,27). Druhou beraka vyslovuje Mojžíšův tchán, když mu zeť vypočítal, co všechno Bůh učinil pro Izraelity. Jetro tehdy řekl: ?Kéž je blahoslaven Hospodin, který vás osvobodil z rukou Egypťanů a z rukou faraona... Nyní už vím, že Hospodin je větší než všichni ostatní bohové.? (Ex 18, 10-11).

Myšlenka blahořečení Boha se vine celou Biblí. Často se objevuje v žalmech, a v pozdějších knihách Starého Zákona ? jako například u Nehemiáše nebo Daniela ? dostává podobu dobře známou ze synagogální liturgie, která se v těch dobách už formovala. V židovské tradici se podobná blahořečení recitují také při rodinném stolet, a to nejen při paschální večeři, ale při každém jídle. Před tím, než se jí chléb, pán domu říká: ?Blahoslavený jsi Hospodine, náš Bože, Králi celého světa, který ze země vydáváš chléb.? Všichni přítomní na to odpovídají: ?Amen?. Po jídle následuje ještě požehnání nad posledním kalichem vína.

Požehnání má v Bibli bohatý, hluboce personalistický význam. Skrývá se v něm setkání s druhou osobou a dar úzce spojený s životem. Především Bůh obdařuje lidi svým požehnáním. Po Bohu je zdrojem života otec rodiny ? právě on žehná svým dětem. Toto spojení požehnání s životem se v Bibli projevuje tím, že požehnání patří vždy jen živým stvořením. Mrtvé předměty mohou být vyhrazeny pro Boží službu, posvěcené Jeho přítomností, ale nežehnají se. Tak je tomu také v pobiblické tradici judaismu. Talmud obsahuje zvláštní traktát o žehnání, nazvaný Berakot. V něm najdeme výraz ?požehnaný chléb?, ale tomu je třeba rozumět jako zkratce, která zamená: ?chléb, nad kterým bylo vysloveno požehnání? ? to znamená díkuvzdání obrácené k Bohu.

Svým způsobem je paradoxní to, že slabší může žehnat silnějšímu ? a zejména, že člověk může blahořečit Boha. Nejde ovšem o to, že by Ho jakkoliv obdarovával ? to přece není možné ? ale o poděkování za Jeho dobrodiní, vyznání jeho štědrosti a dobroty.

Právě takový je charakter Eucharistie. Toto řecké slovo znamená ?díkuvzdání?. Ve starověkých překladech Starého Testamentu se ovšem hebrejský výraz beraka nikdy nepřekládá do řečtiny jako eucharistía, ale jako eulogía ?blahořečení?. Obsahově se nicméně termíny beraka a eucharistia shodují.

Liturgie podle latinského mešního řádu, tak jak byla obnovena po II. Vatikánském koncilu, výrazně navazuje na židovskou beraká v modlitbě při přípravě obětních darů: ?Požehnaný jsi Hospodine, Bože celého světa, z Tvé štědrosti jsme přijali chléb, který Ti přinášíme, je to plod země a plod lidské práce... Požehnaný jsi Hospodine, Bože celého světa, z Tvé štědrosti jsme přijali víno, které ti přinášíme, je to plod révy a plod lidské práce... Požehnaný jsi, Bože, na věky.?

Každá eucharistická modlitba ? v západní tradici tak ve východních obřadech ? je právě hluboce pojatou beraka, tedy blahořečení Boha, díkuvzdání za jeho dobrodiní, kterými se projevuje v dějinách spásy ? jak celého lidstva, tak i naší osobní. V Eucharistii se setkáváme s Kristem, který je ?osobně Božím požehnáním pro svět? ? jak řekl Benedikt XVI. v homilii při mši svaté před letošním procesím Božího Těla v Římě. Současný papež je nepochybně velmi citlivý k významu slova ?žehnat?. Jméno Benedikt ? latinsky Benedictus ? totož znamená ?požehnaný.?

Aleksander Kowalski