Rádio Vaticana

Ráj – meta naší naděje

25.10.2017

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(Lk 23,33.38-43)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Toto je poslední katecheze na téma křesťanské naděje, jež nás provázelo od začátku tohoto liturgického roku. A uzavřu je promluvou o ráji jako cíli naší naděje. „Ráj“ je jedním z posledních slov, která Ježíš pronesl na kříži, obrácen k dobrému lotrovi. Zastavme se chvíli u této scény. Na kříži Ježíš není sám. Vedle něho jsou napravo i nalevo dva zločinci. Možná, že někdo z těch, kdo procházeli kolem těchto tří křížů vztyčených na Golgotě, si oddechl a pomyslel, že byla konečně zjednána spravedlnost, když byli posláni na smrt takovíto lidé.
Vedle Ježíše je také jeden kající zločinec, který uznává, že si onen hrozný rozsudek zasloužil. Nazýváme jej „dobrý lotr“, který narozdíl od druhého říká: dostáváme jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali (srov. Lk 23,41).

Na Kalvárii onoho tragického a svatého pátku Ježíš dovádí do krajnosti svoje vtělení, svoji solidaritu s námi hříšníky. Uskutečňuje tak to, co prorok Izaiáš řekl o trpícím Služebníkovi: „Byl započítán mezi zločince“ (53,12; srov. Lk 22,37). A tam na Kalvárii se Ježíš naposledy setkává s hříšníkem, aby také jemu dokořán otevřel brány svého království. Je pozoruhodné, že je to jediné místo, kde se v evangeliích objevuje slovo „ráj“. Ježíš jej slibuje „ubožákovi“, který na dřevu kříže nalezl odvahu vznést k Němu tu nejpokornější prosbu: „Pamatuj na mě, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42). Neměl žádné dobré skutky, jimiž by se mohl prokázat, neměl nic, avšak svěřuje se Ježíši, kterého označuje za nevinného, dobrého a tolik od něho rozdílného. Tato slova pokorné lítosti stačila k tomu, aby pohnula Ježíšovým srdcem.

Dobrý lotr nám připomíná, jak je doopravdy naše postavení před Bohem. Jsme Jeho dětmi, má s námi soucit a pokaždé, když Mu dáme najevo svůj stesk po Jeho lásce, je odzbrojen. Na nemocničních pokojích a ve vězeňských celách se nesčetněkrát tento zázrak opakuje. Neexistuje člověk, jakkoli by žil špatně, jemuž by zbývalo jenom zoufat a byla mu upřena milost. Před Bohem stojíme všichni s prázdnýma rukama, trochu jako celník, který v onom podobenství zůstal stát vzadu v chrámu, aby se modlil (srov. Lk 18,13). A pokaždé, když nějaký člověk při posledním zpytování svědomí svého života objeví, že jeho deficit značně převyšuje jeho dobré skutky, nemá klesat na mysli, nýbrž svěřit se Božímu milosrdenství. To nám dodá naději a otevře naše srdce!

Bůh je Otec a doposledka čeká na náš návrat. Marnotratnému synovi, který začne vyznávat svoji vinu, zavře otec objetím ústa (srov. Lk 15,20). Toto je Bůh a takto nás má rád!
Ráj není pohádkové místo, ba ani čarovná zahrada. Ráj je objetí s Bohem, nekonečnou Láskou, kam vstupujeme díky Ježíšovi, který za nás zemřel na kříži. Kde je Ježíš, tam je milosrdenství a štěstí; bez Něho panuje chlad a temnota. V hodině smrti říká křesťan Ježíšovi znovu: „Pamatuj na mě“. A kdyby už neexistoval nikdo, kdo nás pamatuje, Ježíš je tam, vedle nás. Chce nás přivést na to nejkrásnější místo, které existuje. Chce nás tam přivést s trochou nebo množstvím dobra, které v našem životě bylo, aby nebylo ztraceno nic z toho, co On již vykoupil. A do Otcova domu přinese i všechno to, co v nás ještě potřebuje být vykoupeno: nedostatky a pochybení celého života. Toto je meta naší existence, aby totiž všechno bylo naplněno a proměněno v lásce.

Pokud tomu věříme, smrt nám nepůsobí strach a můžeme doufat, že budeme z tohoto světa odcházet s nadějí, v poklidu a velkou důvěrou. Kdo poznal Ježíše, nebojí se už ničeho. A budeme také moci opakovat slova, která stařec Simeon, požehnán setkáním s Kristem, pronesl na sklonku svého života prožitého v očekávání: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu“ (Lk 2,29-30). V tom okamžiku už konečně nebudeme potřebovat nic a nebudeme už vidět matně. Nebudeme už plakat zbytečně, protože všechno pominulo, včetně proroctví i poznání. Láska však ne, ta zůstane, protože „láska nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV