22.10.2017
Ve volbách vždycky vítězí lid, ale ne vždycky je spokojen. Taková je demokracie. Pluralita politických stran, jak vidíme z výsledků našich voleb a narozdíl od běžné demokratické rétoriky, také není vždycky výhrou pro lid, který do svých služeb velkoryse najímá představitele těchto stran. Vhozením hlasovacího lístku do schránky, nazývané příznačným termínem z oboru pohřebnictví, vláda lidu na každý pád končí a nastává vláda zvolených zástupců. Mnozí volebního práva nevyužívají. U nás to bylo téměř 40% voličů. Možná také proto, že v deklaracích politických programů nacházejí pouze nové a/nebo staré floskule, které je nepřesvědčí, ba ani v nich nevzbudí důvěru. V každém případě se však ukazuje, že snášenlivost a trpělivost jsou křesťanské ctnosti nezbytné k sociálnímu životu nejenom pod knutou nějakého mocnářství, ale také v demokracii. Lidské možnosti zkrátka mají svoje meze, a bez víry se na to rychle zapomíná, což nezřídka vede k sociálnímu blouznění nejrůznějšího typu.
Navzdory této zkušenosti a s nepoučitelností, která zůstává celému lidskému pokolení vlastní, nezmenšuje se pokušení politizovat také společenství věřících. Začínají mu čím dál víc podléhat nejenom nositelé všeobecného, ale i služebného kněžství. Svědčí o tom otevřená petice, kterou autoři definovali jako „podpora papeži Františkovi“. Ne náhodou se mezi jejími signatáři nacházejí stoupenci zrušení celibátu, zavedení svěcení žen, uznání manželství mezi osobami téhož pohlaví a jiných marností. Nechybí ani spoluzakladatelka rakouského hnutí Wir sind Kirche (Martha Heizer), exkomunikovaná papežem Františkem v květnu roku 2014 za to, že veřejně fingovala slavení liturgie.
Je stále těžší sledovat a třídit rozmáhající se myšlenkový a emocionální zmatek, který se na dnešního člověka valí odevšad a strhává jej na tu či onu stranu. Církev nejen není ušetřena tohoto přívalu, ale čím dál víc se zdá, jako by byla jeho privilegovaným cílem. Symptomem toho je sbírání podpisů pod různé petice, ať už pro papeže či proti němu.
Příčinou je v neposlední řadě nejasné chápání pokroku, jehož nositelem v tom nejautentičtějším smyslu je - a vždycky byla - církev. Tento křesťanský pokrok byl totiž nahrazen ideou, která zamlčuje rozdíl mezi vývojem v kontinuitě podstaty, čili tajemství víry, a jejím popřením, a legitimizuje tak všechny novověké ideologie: od takzvaného národního obrození, přes komunismus, nacismus, až po individualismus, sexualismus, globalizmus apod. Mnoho sociálních lží právě proto dodnes parazituje na křesťanské víře a vydává za rozvoj - více či méně skryté - popírání toho podstatného.
Víra v Boha, který je dárcem života, se objevila s Abrahámem a vytvořila Boží lid. Do tohoto vybraného izraelského lidu se živý Bůh vtělil a svojí smrtí a vzkříšením dal zrod mesiášskému lidu, svému mystickému tělu, jemuž dal v dějinách svého pozemského zástupce jako viditelnou a stále se obrozující hlavu. Víra v jediného Boha, v Mesiáše, který přišel v lidském těle, a v Kristova náměstka, který vede Boží lid, tvoří jediný celek a uskutečňuje v lidských dějinách Boží plán. Věřící jsou součástí tohoto plánu a zároveň jej mají uskutečňovat.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.