Rádio Vaticana

O stesku migrantů a návratu Božího lidu ke kořenům

5.10.2017

„Znovuobjevení vlastních kořenů působí člověku radost, avšak psychologické sebe-vyhnanství přináší újmu“ – toto rozlišení formuloval papež František na dnešním kázání v kapli Domu sv. Marty, když rozjímal nad prvním čtením z knihy Nehemiášovy (8,1-4a.5-6.7b-12). To popisuje bohoslužebné shromáždění izraelského lidu před Vodní bránou v Jeruzalémě po návratu ze sedmdesátiletého vyhnanství v Babylonu. Po pádu babylonské říše, kterou dobyl perský král Artaxerx, se totiž Nehemiášovi, číšníkovi nového panovníka, dostalo od perského krále, který si povšiml jeho stesku po domovu, dovolení vrátit se »do Judska, do města, kde jsou hroby jeho otců« (Neh 2,5).

Žalm 137 – vysvětloval v úvodu Svatý otec – líčí tuto náladu vyhnanců takto: »U babylonských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión« (137,1). „Nemohli zpívat a zavěsili své citery na vrby – pokračoval papež - trpěli steskem migrantů, tedy těch, kdo jsou daleko od své vlasti a chtějí se vrátit. Nehemiáš – pokračoval – tedy zorganizoval návrat. Mnohé musel přesvědčovat, aby se na tak náročnou cestu vydali. Smyslem návratu však byl především návrat lidu k vlastním kořenům, tedy obnovení přináležitosti k lidu. Bez kořenů totiž není možné žít. Lid, který nemá kořeny anebo je vytěsní, chřadne,“ kázal Svatý otec.

„Vykořeněný člověk, který na svoje kořeny zapomněl, je nemocný. Je třeba objevit a znovu nalézt vlastní kořeny, načerpat sílu a vykročit, sílu k tomu, aby bylo možno přinášet plody, sílu kvést, protože - jak říká jeden básník - »strom vykvétá z toho, co má pod zemí«. Vztah mezi kořenem a užitkem je právě tím, co můžeme pěstovat.“

Na této cestě však – řekl dále papež – je spousta rezistence. Říká se »to nejde, to se nedá«...

„Rezistencemi se vyznačují ti, kdo preferují vyhnanství, když ne fyzické, tak psychologické. Existuje sebe-vyhnanství komunity, společnosti, těch kdo upřednostňují být lidem vykořeněným. Přemýšlejme o této nemoci psychologického sebe-vyhnanství, které tolik škodí. Odnímá kořeny, odnímá přináležitost.“

Lid však postupuje a jednoho dne dokončí stavbu chrámu, pokračoval papež s odkazem na dnešní úryvek z knihy Nehemiášovy. „Lid se shromažďuje, aby obnovil kořeny nasloucháním Božího Slova, které předčítal znalec Písma Ezdráš. A lid plakal. Tentokrát však ne jako u babylonských řek, nýbrž radostí ze setkání s vlastními kořeny, ze setkání s vlastní přináležitostí. Proto po skončení četby Zákona vybízí Nehemiáš lid, aby slavil, a oni »uspořádali velmi radostnou slavnost, protože pochopili slova Zákona, která jim byla hlásána« (Neh 8,12).

„Muž a žena, kteří opět naleznou svoje vlastní kořeny, jsou věrni svojí přináležitosti, jsou muži a ženami radosti. A tato radost jim dává sílu. Od pláče ze smutku k pláči z radosti; od pláče ze slabosti kvůli oddálení od vlastních kořenů a od svého lidu k pláči z přináležitosti. »Jsem doma«.“

Přečteme-li si knihu Nemehiášovu – radil v závěru Svatý otec – budeme moci zjistit, zda jsme nezapomněli na Pána, a ptát se, zda se vracíme ke kořenům anebo zda preferujeme psychologické sebe-vyhnanství, tedy uzavřenost do sebe. Kázání pak zakončil poznámkou o pokušení strachu před pláčem a řekl: „Kdo se bojí plakat, bojí se smát, protože pláče-li se zármutkem, pláče se pak radostí. Prosme tedy o milost kajícného pláče, o zkroušenost nad svými hříchy, ale také o pláč radosti, protože Pán nám odpustil a učinil s námi to, co učinil se svým lidem. Prosme o milost vydat se na cestu k vlastním kořenům,“ končil papež František ranní kázání v kapli Domu sv. Marty.

Milan Glaser