Rádio Vaticana

Lítost umožňuje nestat se rigidním

1.10.2017

Homilie Petrova nástupce z nedělní eucharistie na stadionu v Boloni

Slavím s vámi první Neděli Slova (narážka na pastorační iniciativu paulínů a komunity sant´Egidio dát jedné neděli v roce toto jméno - pozn.překl.): Boží slovo zapaluje srdce (srov. Lk 24,32), protože nám dává pocítit, že jsme milováni a potěšováni Pánem. Také Madona od evangelisty svatého Lukáše nám může pomoci chápat mateřský jemnocit „živého“ Slova, které je však zároveň „řízné“ jako v dnešním evangeliu: proniká totiž až k rozdělení duše a ducha (srov. Žid 4,12) a vynáší na světlo tajnosti a rozpory srdce.

Dnes nás provokuje podobenstvím o dvou synech, kteří odpovídají na žádost otce, aby šli pracovat na vinici. Ten první řekne, že ne, ale pak jde; ten druhý přitaká, ale potom nejde. Mezi prvním synem, který byl líný, a tím druhým, který byl pokrytec, je však velký rozdíl. Pokusme se představit si, co se dělo v jejich nitru. V srdci prvního zněla otcova výzva i po odmítnutí; v srdci druhého však navzdory přitakání byl otcův hlas pohřben. Připomínka otce však prvního syna probudila z lenosti, zatímco ten druhý, ačkoli dobře poznal dobro, zaměnil mluvení za konání. Byl neprostupný Božímu hlasu a svědomí a bez problémů tak přijal dvojaký život. Ježíš tímto podobenstvím předkládá dvě cesty nám, kteří - jak sami zakoušíme - nejsme vždycky připraveni přitakat slovy i skutky, protože jsme hříšníci. Můžeme si však vybrat, zda budeme putujícími hříšníky, kteří budou nadále naslouchat Pánu a když padnou, tak litují a vstanou jako první syn; anebo sedícími hříšníky, připravenými ospravedlnit se vždycky a pouze verbálně, jak se to hodí.

Ježíš adresoval toto podobenství těm tehdejším náboženským představeným, kteří se podobali synovi vedoucímu dvojí život, zatímco obyčejní lidé jednali většinou jako ten první syn. Tito představení disponovali věděním a vysvětlovali všechno způsobem formálně bezchybným jako praví náboženští intelektuálové. Neměli však pokoru naslouchat, odvahu se ptát a sílu litovat. A Ježíš je velice přísný: říká jim, že dokonce celníci a nevěstky je budou předcházet do Božího království. Je to mocná výtka, protože celníci byli zkorumpovaní vlastizrádci. Co bylo tedy problémem těchto představených? Nedopoušteli se chyb, avšak pletli si před Bohem život se smýšlením, byli verbálně neústupnými strážci lidských tradic, neschopnými chápat, že u Boha je život poutí a vyžaduje pokoru otevřít se, litovat a začínat znovu.

Co je řečeno nám? Že neexistuje křesťanský život, který je veden od psacího stolku, je vědecky zkonstruován a na uklidnění svědomí mu stačí plnění předpisu. Křesťanský život je skromná cesta svědomí, které nikdy není rigidní, vždycky se vztahuje k Bohu, umí litovat, svěřovat se Bohu ve svojí nouzi a nikdy si nenárokovat soběstačnost. Takto se překonávají zrevidované a aktualizuované verze onoho starého nešvaru, který odhalil Ježíš v tomto podobenství, totiž pokrytectví, přetvářka, dvojakost, klerikalismus doprovázený legalismem a odstupem od lidí.

Klíčovým slovem je lítost, která umožňuje neustrnout, nestat se rigidním a netransformovat odmínutí Boha na přitakání Bohu; a přitakání hříchu na odmítnutí Pánovy lásky. Vůle Otce, který denně s jemnocitem promlouvá do našeho svědomí, se uskutečňuje pouze formou neustálé lítosti a konverze. Před každým jsou v posledku dvě cesty: být litujícím hříšníkem anebo přetvařujícím se hříšníkem. Záleží nikoli na úsudcích, které ospravedlňují a pokoušejí se zachovávat zdání, nýbrž na srdci, které putuje spolu s Pánem, denně zápasí, lituje a vrací se k Němu. Pán totiž hledá ty, kdo jsou čistého srdce, nikoli ty, kdo jsou čistí navenek.

Vidíme proto, drazí bratři na sestry, že Boží Slovo proniká do hlubiny, „pronáší soud nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími“ (Žid 4,12). Je však také aktuální: podobenství nás odkazuje také k ne vždy snadným vztahům mezi rodiči a dětmi. Dnes, při rychlosti, s níž mění generace, se mocněji ukazuje potřeba nezáviset na minulosti, což se někdy projevuje dokonce vzpourou. Avšak, po uzavřenosti a dlouhém mlčení na jedné i na druhé straně je dobré obnovit setkání, třebaže možná ještě jsou obtížena konflikty. Ty se totiž mohou stát podnětem k nové rovnováze. Jako v rodině, tak i v církvi a ve společnosti se nikdy nezříkejme setkání, dialogu a hledání nových společných cest.

Na pouti církve se často objevuje otázka: kam jít, jak jít dál? Chtěl bych vám na závěr tohoto dne zanechat tři opěrné body. Prvním je Slovo, které je buzolou pokorného putování, abychom nesešli z Boží cesty a neupadli do mondénnosti. Druhým je Chléb, protože eucharistickým chlebem všechno začíná. Církev se setkává v eucharistii, nikoli v klábosení a komentářích, nýbrž tady, v Kristově Těle, na kterém mají účast lidé, kteří jsou hříšní a chudí, ale cítí, že jsou milováni a proto touží milovat. Tady se začíná a sem se přichází pokaždé. Je to nevyhnutelný začátek našeho bytí církví. „Nahlas“ to říká eucharistický kongres: Církev se shromažďuje, rodí a žije eucharistií s přítomným a živým Ježíšem, kterému se denně klaní, přijímá Jej a rozdává. Třetím opěrným bodem jsou chudí. I dnes bohužel ještě mnoha lidem chybí to nezbytné. Jsou však také takoví, kterým se nedostává sympatií, lidé osamocení anebo takoví, kteří jsou chudí, protože jsou bez Boha. V nich ve všech nacházíme Ježíše, protože Ježíš se ubíral světem cestou chudoby a sebezřeknutí, jak říká sv. Pavel v druhém čtení: „sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Od eucharistie k chudým jdeme na setkání s Ježíšem. Vytiskli jste nápis, který kard. Lercaro rád viděl napsaný na oltáři: „Sdílíme-li nebeský chléb, jako bychom nesdíleli ten pozemský?“ Prospěje nám, budeme-li si to stále připomínat. Slovo, Chléb a chudí: prosme o milost nezapomínat nikdy na tyto základní živiny, jež jsou nám oporou na této cestě.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV