Rádio Vaticana

O nepřátelích naděje

27.9.2017

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(1 Tim 4,7b-10)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Hovoříme o naději, ale dnes bych se spolu s vám chtěl zamyslet nad nepřáteli naděje. Také naděje totiž, jako každé dobro na tomto světě, má svoje nepřátele.
A přišla mi na mysl antická báje o Pandořině skříňce. Její otevření rozpoutá v dějinách světa spoustu pohrom. Málokdo si však připomíná poslední část tohoto příběhu, který vyústí zábleskem světla. Po všech bědách, které z oné skříňky vzešly, zůstal na jejím dně jako hráz proti všem zlům, jeden malý dar. Pandora, žena, která tuto skříňku opatrovala, jej objeví až naposled. Řekové jej nazývali elpis, což znamená naděje.

Tato báje nám vypráví, proč je pro lidstvo tak důležitá naděje. Není pravda, že „dokud dýchám, doufám“, jak se říká. Pokud vůbec, tak je tomu naopak: naděje nese život, chrání jej, opatruje a umožňuje jeho růst. Kdyby lidé nepěstovali naději a neměli v této ctnosti oporu, nikdy by nevyšli z jeskyní a nezanechali by v dějinách světa stopy. Je tím nejvíce božským, co v lidském srdci existuje.

Francouzský básník – Charles Péguy – nám zanechal překrásné texty o naději (srov. Brána k tajemství druhé ctnosti). Říká poeticky, že Bůh nežasne ani tak nad vírou lidských bytostí, ba ani nad jejich dobročinnou láskou. Úžas a pohnutí v Něm však vzbuzuje jejich naděje: „Že totiž ony ubohé děti – píše Péguy – vidí, co se děje, ale věří, že zítra bude lépe.“ Básník poukazuje na tváře spousty lidí putujících tímto světem – venkovanů, chudých dělníků a migrantů hledajících lepší budoucnost – houževnatě zápasících s hořkostmi svízelného dneška, plného zkoušek, avšak nadchnutých důvěrou, že jejich děti dojdou spravedlivějšího a poklidnějšího života. Zápasili o děti, zápasili o naději...

Naděje je pobídkou v srdci těch, kdo opouštějí svůj domov, zemi, někdy i rodinu a příbuzné - mám na mysli migranty - aby hledali lepší a důstojnější život pro sebe a své drahé. A je také pobídkou v srdci těch, kdo je přijímají s přáním setkat se, poznat a vést dialog. Naděje je pobídkou ke „sdílené cestě“, protože se vždycky cestuje ve dvou. Jednak ti, kdo přicházejí do naším země, a jednak my, kteří jdeme vstříc jejich srdcím, abychom jim porozuměli, pochopili jejich kulturu a jejich jazyk. Je to cesta ve dvou, ale nelze se na ni vydat bez naděje. Naděje je pobídkou ke sdílení životní cesty, jak připomíná kampaň Charity, kterou dnes zahajujeme. Bratři, nemějme strach sdílet tuto cestu! Nemějme strach! Nemějme strach sdílet naději!

Naděje není ctnost pro lidi s plným žaludkem. To je také důvod, proč chudí jsou primárními nositeli naděje. A v tomto smyslu můžeme říci, že chudí - i žebráci - jsou protagonisté Dějin. Bůh je potřeboval, aby mohl přijít na svět. Potřeboval Josefa a Marii, betlémské pastevce. O první Vánoční noci svět spal, uveleben ve spoustě jistot, kterých dosáhl. Pokorní však ve skrytu připravovali revoluci dobroty. Trpěli nouzí ve všem, někteří na hranici přežití, ale oplývali tím nejcennějším dobrem, které na světě existuje, tedy vůlí ke změně.

Někdy je neštěstím mít v životě všecko. Pomyslete na mladíka, kterému nebyla vštípena ctnost očekávání a trpělivosti a který se nemusel kvůli ničemu namáhat, udělal zázračnou kariéru a ve dvaceti letech už „ví, jak to ve světě chodí“; nad takovým byl vynesen ten nejhorší rozsudek, totiž netoužit po ničem. Toto je ten nejhorší rozsudek: zavřít dveře touhám a snům. Vypadá mladě, ale na jeho srdce se snesl podzim. Je to podzimní mládež.

Prázdnota v duši je nejhorší překážkou naděje. Je to riziko, o kterém nikdo nemůže říci, že se jej netýká, protože pokušení proti naději, může dolehnout i na ty, kdo se ubírají cestou křesťanského života. Starověcí mniši poukázali na tohoto nejhoršího nepřítele horlivosti. Říkali mu „polední démon“, který opotřebovává životní nadšení právě tehdy, kdy je slunce nejvýše. Toto pokušení nás zaskakuje tehdy, kdy jej nejméně očekáváme, dny se stanou monotónními a nudnými a zdá se, že žádná hodnota si nezaslouží námahu. Tento postoj se nazývá omrzelost, která nahlodává život zevnitř a nakonec z něho ponechá jen prázdnou skořápku.

Když k tomu dojde, křesťan ví, že je proti tomu třeba se postavit a nikdy pasivně nepřijímat. Bůh nás stvořil k radosti a štěstí a nikoli k lebedění si v melancholii. Proto je zapotřebí střežit vlastní srdce, odporovat pokušení ke sklíčenosti, které jistě nepochází od Boha. A tam, kde naše síly ochabnou, a boj proti skleslosti se stane obzvláště zavilým, můžeme se vždycky utéci k Ježíšovu jménu. Můžeme opakovat onu jednoduchou modlitbu, kterou nacházíme také v evangeliích a která je stěžejní v mnoha tradicích křesťanské spirituality: „Pane Ježíši Kriste, Synu živého Boha, smiluj se nade mnou hříšným!“. Krásná modlitba. „Pane Ježíši Kriste, Synu živého Boha, smiluj se nade mnou hříšným!“ Toto je modlitba naděje, protože se obracím k tomu, který může otevřít dveře dokořán, vyřešit problém a umožnit mi vzhlížet k horizontu naděje.

Bratři a sestry, nejsme sami, kdo bojujeme proti beznaději. Pokud Ježíš přemohl svět, je schopen přemoci v nás všechno, co odporuje dobru. Je-li Bůh s námi, nikdo nám nezcizí ctnost, kterou k životu potřebujeme absolutně. Nikdo nám naději neukradne. Jděme dál!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV