8.9.2017 

Promluva papeže na liturgii národního smířen, Villavicensio - Kolumbie

Drazí bratři a sestry!
Již od prvního dne jsem si přál, aby nadešla chvíle tohoto našeho setkání. Nesete si ve svém srdci i na svém těle stopy nedávných a živých dějin svého lidu, poznamenaných tragickými událostmi, ale také naplněných hrdinskými skutky, šlechetným lidstvím a vznešenými duchovními hodnotami víry a naděje. Přicházím sem s úctou a jasným vědomím, že jako Mojžíš vstupuji na svatou půdu (srov. Ex 3,5). V zemi skropené krví tisíců nevinných obětí i slzami bolesti jejich příbuzných a známých. Tyto rány se stěží zacelují a působí bolest nám všem, protože každé násilí spáchané na lidské bytosti je ranou na těle lidstva; každá násilná smrt nás jakožto lidi „zmenšuje“.

Jsem tady ani ne tak proto, abych mluvil, ale abych vám byl nablízku, pohlédl do očí, vyslechnul vás a otevřel svoje srdce vašemu svědectví života a víry. A dovolíte-li mi, chtěl bych vás obejmout a plakat spolu s vámi, chtěl bych, abychom se společně modlili a odpustili si – i já musím prosit o odpuštění – a takto, abychom všichni společně mohli s vírou a nadějí hledět a jít vpřed.

Shromáždili jsme se u paty Kříže v Bojayá, který byl 2. května 2002 svědkem masakru desítek lidí, kteří se utekli do svého kostela. Toto torzo kříže má značnou symbolickou a duchovní hodnotu. Díváme se na něj a uvažujeme nejenom o tom, co se onoho dne stalo, ale také o množství bolesti, smrti, zlomených životů a krve prolité během posledních desetiletí v Kolumbii. Vidět Krista tak zmrzačeného a zraněného nás interpeluje. Paže chybí, corpus proděravělý, zůstala pouze k nám obrácená a nás milující tvář. Tento zdrcený a amputovaný Kristus je pro nás ještě „více“ Kristem, protože nám znovu ukazuje, že přišel trpět pro svůj lid a se svým lidem; a také, aby nás naučil, že nenávist nemá poslední slovo a láska je silnější než smrt a násilí. Učí nás proměňovat bolest na pramen života a vzkříšení, abychom se od Něho a spolu s Ním naučili síle odpuštění, velikosti lásky.

Děkuji vám čtyřem, našim bratřím, kteří se s námi chtěli jménem mnoha jiných rozdělit o svá svědectví. Jak nám to prospívá – zní to sobecky, ale prospívá nám - když nasloucháme jejich příběhům! Jsem dojat. Jsou to příběhy utrpení a hořkosti, ale také a především příběhy lásky a odpuštění, jež k nám promlouvají o životě i naději a nedovolují, aby se našeho srdce zmocnila nenávist, pomsta a bolest.

Závěrečné proroctví Žalmu 85: „Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj“ (v.11) následuje po poděkování a prosbě, obracející se k Bohu: Obnov nás! Díky, Pane, za svědectví těch, kteří působili bolest a prosí o odpuštění; těch, kdo nespravedlivě trpěli a odpouštějí. Toto je možné s Tvojí pomocí a v Tvé přítomnosti... a je to obrovské znamení, že chceš obnovit pokoj a svornost v této kolumbijské zemi.

Ty, Pastora Mira, jsi to řekla velmi dobře: chceš veškerou bolest svou i tisíců obětí složit k nohám Ježíše Krista, aby se spojila s Jeho bolestí a tím se proměnila na požehnání a schopnost odpuštění a byly tak rozbity okovy násilí, jež v Kolumbii vládly. Máš pravdu: násilí plodí další násilí, nenávist další nenávist a smrt další smrt. Musíme rozbít tyto okovy, které působí dojmem nevyhnutelnosti, a to lze jedině odpuštěním a smířením. A ty, drahá Pastora, a podobně jako ty i mnozí další jste dokázali, že je to možné. Ano, s pomocí živého Krista uprostřed společenství, je možné přemoci nenávist, je možné přemoci smrt, je možné začít znovu a dát život nové Kolumbii. Díky, Pastora, prokázala jsi veliké dobro nám všem svým životním svědectvím! Kříž z Bojayá ti dal sílu odpustit a mít ráda a pomohl ti spatřit v košili, kterou tvá dcera Sandra Paola darovala tvému synovi Jorgemu Aníbalovi, nejenom vzpomínku na jejich smrt, ale i naději, že mír v Kolumbii definitivně zvítězí.

Dojímá nás také to, co řekla Luz Dary ve svém svědectví, že totiž rány srdce jsou hlubší a obtížněji zahojitelné než rány na těle. Je tomu tak. A nejdůležitější, co sis uvědomila, je skutečnost, že nelze žít v zášti a že láska osvobozuje a buduje. A takto jsi začala léčit i rány jiných obětí a obnovovat jejich důstojnost. Toto vyjití ze sebe sama tě obohatilo, pomohlo hledět vpřed, nalézt pokoj, vyrovnanost i důvod jít dál. Děkuji ti za berlu, kterou mi dáváš. Třebaže si ještě neseš fyzické důsledky svých ran, tvůj duchovní krok je rychlý a pevný, protože myslíš na druhé a chceš jim pomoci. Tato tvoje berla je symbolem té druhé mnohem důležitější berly, kterou máme zapotřebí všichni a kterou je láska a odpuštění. Svou láskou a svým odpuštěním pomáháš mnoha lidem kráčet životem. Díky!

Rád bych poděkoval také za výmluvně svědectví Deisy a Juana Carlose. Dali nám pochopit, že koneckonců všichni – ať už tím či oním způsobem – jsme oběti, nevinné nebo vinné, ale všichni jsme oběti. Všechny nás sdružuje tento úbytek lidství, který obnáší násilí a smrt. Deisy to řekla zřetelně: pochopila jsi, že ses sama stala obětí a potřebuješ, aby ti byla dána příležitost. A začala jsi studovat a nyní pracuješ, abys pomohla obětem a aby mladí neupadli do sítě násilí a drog. Naděje je i pro ty, kdo se dopustili zla, není všechno ztraceno. Je jisté, že tato při této morální a duchovní obnově vrahů je zapotřebí spravedlnosti. Jak řekla Deisy, je třeba pozitivně přispět k ozdravení společnosti rozdrásané násilím.

Zdá se obtížnou změna těch, kteří se dopouštěli krutého násilí, aby prosazovali svoje cíle, uzavírali nekalé obchody a bohatli anebo iluzorně věřili tomu, že brání život svých bratří. Zajisté je pro každého z nás vyzváním důvěřovat v to, že mohou učinit krok vpřed ti, kdo působili utrpení celým komunitám a celé zemi. Je jasné, že na tomto velkém poli, kterým je Kolumbie, je stále místo pro koukol. Neklamejme se. Dávejte pozor na plody, pečujte o pšenici a nezneklidňujte se kvůli koukolu. Rozsévač, který vidí, že mezi pšenicí roste koukol, nereaguje poplašně. Nachází způsob, jak učinit, aby se Slovo vtělilo do konkrétní situace a přineslo plody nového života, byť jsou zdánlivě nedokonalé a nezralé (Evangelii gaudium, 24). I když konflikty, násilí a pomstychtivost trvají, nebraňme tomu, aby se spravedlnost a milosrdenství setkaly v objetí, jež vstřebá bolestné dějiny Kolumbie. Zahojme onu bolest a přijměme každou lidskou bytost, která se dopustila zločinů, přiznává je, lituje, usiluje o nápravu a přispívá k vytvoření nového řádu, ve kterém se zaskví spravedlnost a pokoj.

Jak dalo tušit svědectví Juana Carlose, v celém tomto dlouhém, obtížném, ale velice nadějném procesu smíření je rovněž nezbytné přijmout pravdu. Je to vyzvání obrovské, ale nutné. Pravda je neoddělitelná družka spravedlnosti a milosrdenství. Všechny tři společně jsou podstatné pro budování pokoje a na druhé straně každá z nich brání tomu, aby se druhé neodcizily a nestaly nástrojem pomsty na tom nejslabším. Pravda znamená vyprávět rodinám zdrceným bolestí to, co se stalo jejich mrtvým rodičům. Pravda znamená vyznat, co se stalo nezletilým, kteří byli naverbováni aktéry násilí. Pravda znamená uznat bolest žen, jež jsou obětí násilí a zneužití.

Na závěr bych jako bratr a otec rád řekl: Kolumbie, otevři svoje srdce Božího lidu a smiř se. Neboj se pravdy, ani spravedlnosti. Drazí Kolumbijci: nemějte strach žádat a dávat odpuštění. Neodporujte smíření, které vás sblíží, sbratří a umožní překonat nevraživost. Je čas hojit rány, stavět mosty, obrousit rozdíly. Je čas uhasit nenávist, zřeknout se pomsty a otevřít se soužití založenému na spravedlnosti, pravdě a tvorbě autentické kultury bratrského setkání. Kéž můžeme přebývat v harmonii a bratrství, jak chce Pán! Prosme, abychom se stali tvůrci pokoje a mohli tam, kde je nenávist a zlost, přinášet pokoj a milosrdenství (srov. Modlitba připisovaná sv. Františkovi z Assisi).
Všechny tyto úmysly, vyslechnutá svědectví, všechno, co nosíte v srdci, desetiletí bolesti a utrpení, bych rád složil před tímto torzem Ukřižovaného, Černého Krista z Bojayá:

Černý Kriste z Bojayá,
připomínáš nám svoje utrpení a smrt;
spolu s tvými pažemi a nohami
Ti vytrhli tvoje děti
které u tebe hledaly útočiště.

Černý Kriste z Bojayá
díváš se laskavě
a s klidnou tváří;
Tvé srdce tepe,
aby nás zahrnulo do své lásky.

Černý Kriste,
Ať se zasadíme
o obnovu tvého těla. Ať jsme
Tvýma nohama, abychom šli vstříc
potřebnému bratrovi;
Tvými pažemi, abychom objali
toho, kdo přišel o svoji důstojnost;
Tvýma rukama, abychom žehnali a těšili
toho, kdo pláče o samotě.
Ať jsme svědky
Tvojí lásky a Tvého nekonečného milosrdenství.

Modlili jsme se k Ježíši Kristu, zmrzačenému Kristu. Ještě než vám požehnám, pomodleme se k naší Matce, jejíž srdce bylo probodeno bolestí.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.