Rádio Vaticana

Pravá láska neexistuje bez sebeobětování

3.9.2017

Promluva papeže před modlitbou Anděl Páně, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní evangelní úryvek (srov. Mt 16,21-27) je pokračováním toho, z minulé neděle, ve které zaznělo vyznání víry Petra, „skály“, na níž chce Ježíš zbudovat svoji církev. Dnes Matouš v přímém protikladu ukazuje, jak tentýž Petr reaguje, když Ježíš zjeví učedníkům, že bude muset v Jeruzalémě trpět, být zabit a vzkříšen (srov. v.21). Petr si bere Mistra stranou a rozmlouvá mu to, neboť, jak říká, to se Jemu, Kristu, nemůže nikdy stát. Ježíš však Petra tvrdě pokárá: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mne, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ (v.23). Těsně před tím byl apoštol požehnán Otcem, poněvadž od Něho přijal zjevení víry; stal se pevnou „skálou“, aby na ní mohl Ježíš zbudovat svoje společenství. Hned poté se však stává překážkou, kamenem nikoli základním, nýbrž kamenem úrazu na Mesiášově cestě. Ježíš dobře ví, že Petr i ostatní mají před sebou ještě velmi dlouhou cestu než se stanou Jeho apoštoly!

V té chvíli se Mistr obrací ke všem, kdo ho následovali, a jasně jim ukazuje cestu, kterou je třeba se ubírat: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“ (v.24). Vždycky, i dnes se vyskytuje pokušení následovat nějakého Krista bez kříže, ba dokonce poučovat Boha o správné cestě jako Petr: „Ne, ne, Pane, to se ti nikdy nestane!“ Ježíš nám však klade na srdce, že Jeho cesta je cestou lásky, a pravá láska neexistuje bez sebeobětování. Jsme povoláni nenechat se pohltit vizí tohoto světa, nýbrž stále více si uvědomovat nezbytnost a namáhavost cesty vedoucí nás křesťany proti proudu a nahoru.

Ježíš svoji nabídku doplňuje slovy, která vyjadřují jednu obrovskou a stále platnou moudrost, neboť oponují egocentrickému smýšlení a jednání. Nabádá: „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho“ (v.25). V tomto paradoxu je obsaženo zlaté pravidlo, které Bůh vepsal do lidské přirozenosti stvořené v Kristu, pravidlo, že jedině láska dává životu smysl a štěstí. Vynakládá-li člověk svoje talenty, svoji energii a svůj čas jenom na to, aby zachránil, opatroval a realizoval sebe sama, míří ve skutečnosti do záhuby, totiž do tristní a sterilní existence. Žijeme-li však pro Pána a svůj život zakládáme jako Ježíš na lásce, budeme moci okusit autentickou radost a náš život nebude sterilní, nýbrž plodný.

Ve slavení eucharistie znovu prožíváme tajemství kříže; nejenom si připomínáme, nýbrž konáme památku výkupné Oběti, v níž Boží Syn cele ztrácí sám Sebe, aby se znovu nalezl a tak nalezl i nás, kteří jsme byli ztraceni, spolu se všemi tvory. Pokaždé, účastníme-li se mše svaté, sděluje se nám láska ukřižovaného a vzkříšeného Krista v pokrmu a nápoji, abychom Jej mohli každodenně následovat na cestě konkrétní služby bratřím.

Nejsvětější Maria, která následovala Ježíše až na Kalvárii, ať provází také nás a pomáhá nám nemít strach před křížem, na kterém je přibit Ježíš, nikoli bez Ježíše, tedy před Ježíšovým křížem, utrpením z lásky k Bohu a bratřím, protože toto utrpení skrze Kristovu milost plodí vzkříšení.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV