Adolescence není patologie

19.6.2017 

Promluva Petrova nástupce na kongresu římské diecéze, baz. sv. Jana na Lateránu

Adolescence není patologie Promluva Petrova nástupce na kongresu římské diecéze, baz. sv. Jana na Lateránu Drazí bratři a sestry, dobrý večer! Děkuji za příležitost, že mohu zahájit tento diecézní kongres, na kterém se bude jednat o důležitém tématu života našich rodin: doprovázení rodičů při výchově dospívajících dětí.
Během těchto dnů se budete zamýšlet nad některými klíčovými argumenty, jež souvisejí s prostředími, ve kterých žijí naše rodiny (domov, škola, sociální sítě, mezigenerační vztahy, životní nejistota a osamocení rodin).
Rád bych se s vámi podělil o několik „předpokladů“, které nám při této reflexi mohou pomoci. Často si to neuvědomujeme, ale duch, ve kterém se nese reflexe, je stejně důležitý jako její obsah (dobrý sportovec ví, že rozehřátí je stejně důležité jako následný výkon). V tomto smyslu nám tedy tato konverzace má pomoci „se rozehřát“ a vy potom „bude podávat výkon“.

1. Římský dialekt
První vstupní klíč k tomuto tématu jsem nazval romanesco, tedy dialekt vlastní Římanům. Nezřídka upadáme do pokušení přemýšlet či reflektovat o věcech „obecně“, „abstraktně“. Přemýšlet o problémech, o situacích, o adolescentech... A tak, aniž bychom to postřehli, upadáme do nominalismu. Chtěli bychom obsáhnout všechno, ale nedobereme se ničeho. Vybízím vás dnes, abychom přemýšleli „v dialektu“. A k tomu je zapotřebí značného úsilí, protože se po nás chce, abychom přemýšleli o našich rodinách v kontextu velkoměsta, jakým je Řím. S veškerými jeho bohatstvími, příležitostmi, rozmanitostmi a zároveň s všemi jeho výzvami. Ne proto, abychom se uzamkli a ignorovali zbytek (stále jsme Italové), ale abychom přistupovali k reflexi, ba i k modlitbě se zdravým a podnětným realismem.

Život rodin a výchova adolescentů v tomto velkém městě vyžaduje jako základ zvláštní pozornost a nelze je brát na lehkou váhu. Není totiž jedno a totéž vychovávat nebo být rodinou v malé vesnici anebo ve velkoměstě. Neříkám, že je to lepší či horší. Je to zkrátka jiné. Komplexnost hlavního města nepřipouští reduktivní syntézy, ale spíše nás vybízí k polyedrickému (mnohostrannému) přemýšlení, poněvadž každá čtvrť a zóna má odezvu v diecézi, a ta se může v každém církevním společenství zviditelnit a stát hmatatelnou svým vlastním způsobem bytí.

Žijete napětími tohoto velkoměsta. Během mých různých pastoračních návštěv mi byly představeny některé vaše každodenní zkušenosti: vzdálenosti mezi domovem a pracovištěm (jejichž překonání zabere někdy až 2 hodiny); chybějí těsné rodinné vazby v důsledku stěhování se za prací nebo kvůli placení pronájmu; každý měsíc se žije stále do posledního „haléře“, protože životní rytmus je sám o sobě nákladný (na vesnici je to lepší); nezřídka chybí čas na seznámení se sousedy tam, kde žijeme; v mnoha případech zůstávají děti osamoceny... A tak bychom mohli pokračovat výčtem velkého množství situací, jež se dotýkají života našich rodin. Proto je třeba reflektovat a modlit se v římském dialektu s tvářemi konkrétních rodin a s myšlenkou na to, jak si v rámci této reality vzájemně pomáhat při formaci dětí. V našich společnostech a situacích je velkým iniciátorem a generátorem procesů Duch svatý. Je vodítkem transformačních a spasitelných dynamik. Nebojte se s Ním „chodit“ do svých čtvrtí a přemýšlet o tom, jak poskytovat podněty k doprovázení rodičům i dospívajícím.

2. Spojení
Spolu s výše řečeným se pozastavím nad dalším důležitým aspektem. Nynější situace vnáší ponenáhlu do našich životů a zvláště rodin pocit jakéhosi „vykořenění“. Mluví se o „tekuté společnosti“ – a je tomu tak – ale dnes bych rád v tomto kontextu poukázal na rostoucí fenomén vykořeněné společnosti. Lidé a rodiny ponenáhlu přicházejí o svoje vazby, ztrácí se živoucí tkanivo důležité k tomu, abychom vnímali, že patříme k sobě a spolu s druhými se podílíme na společném projektu. Je to zkušenost vědění, že „patříme“ druhým (v tom nejvznešenějším smyslu). Je důležité zohlednit toto klima vykořenění, protože ponenáhlu přechází do našich pohledů a zejména do života našich dětí. Vykořeněná kultura, vykořeněná rodina je rodina bez dějin, bez paměti, zkrátka bez kořenů. A chybějí-li kořeny, strhne nás jakýkoli poryv. Proto jednou z prvních věcí, na kterou jako rodiče, rodiny a pastýři musíme myslet, je krajina, kde zapouštět kořeny, navazovat vztahy, nacházet kořeny a dávat růst oné živoucí síti, která nám umožňuje cítit se „doma“. Zdálo by se, že dnes nám tento prostor dávají sociální sítě, jež umožňují spojení s druhými a také našim dětem umožňují tvořit skupinu. Problém však spočívá v tom, že nás tyto sítě svojí virtuálností ponechávají jakoby „ve vzduchu“ a jsou velice „prchavé“. Není pro člověka horšího odcizení než pocit, že nemá kořeny a nepatří nikomu.

Často žádáme od svých dětí přehnanou formaci v některých oblastech, které považujeme za důležité pro jejich budoucnost. Necháváme je učit spoustu věcí skýtajících „maximum“. Nepřikládáme však takovou důležitost tomu, aby poznali svoji zemi, svoje kořeny. Připravujeme je o poznání géniů a svatých, kteří nás zrodili. Vím, že máte laboratorium mezigeneračního dialogu, prostoru pro prarodiče. Vím, že se opakuji, ale cítím to jako něco, k čemu mne v srdci pobízí Duch svatý: aby naši mladí měli vize, uměli „snít“ a mohli směle a odvážně čelit budoucnosti, je nezbytné, aby naslouchali prorockým snům svých otců (srov. Jl 3,2). Pokud chceme, aby naše děti byly formovány a připraveny pro zítřek, nedokáží to pouze tím, že se naučí jazykům (kupříkladu). Je nezbytné, aby se spojily a poznaly svoje kořeny. Jedině tak budou moci vzlétnout, jinak budou uchváceni „vizemi“ jiných.

3. V pohybu
Dospívání je přechodná fáze života nejen pro vaše děti, ale pro celou rodinu, což vy dobře víte a žijete, a jako takové je třeba čelit jí v její globálnosti. Je to přemosťující fáze a proto dospívající nejsou ani tady, ani tam, jsou na cestě, v přechodu. Nejsou děti (a nechtějí, aby se s nimi tak jednalo) a nejsou dospělí (ale chtějí, aby se s nimi tak jednalo, zejména pokud jde o výsady). Prožívají právě tuto tenzi, především v sobě a potom s těmi, kdo jsou kolem.[1] Stále hledají oporu, ptají se, o všem diskutují, dožadují se odpovědí. Procházejí různými duševními stavy a jejich rodiny s nimi. Dovolte mi však poznamenat, že je to v životě vašich dětí drahocenný čas. Ano, i obtížný. Čas změn a nejistot. Fáze, která bezpochyby představuje také velká rizika. Avšak především je to čas růstu pro ně a pro celou rodinu. Dospívání není patologie a nemůžeme s ním nakládat jako by tomu tak bylo. Dítě, které prožívá svoje dospívání (jakkoli může být obtížné pro jeho rodiče), je dítětem s budoucností a nadějí. Často mi dělá starosti nynější předčasně „medicinální“ přístup k našim mladým. Zdá se, že všechno se vyřeší medicínsky nebo dozorováním všeho pomocí sloganu „využij svůj čas maximálně“, takže se někdy stane, že diář mladých je plnější než nějakých manažerů.

Proto znovu tvrdím: adolescence není patologie, kterou musíme potírat. Je součástí normálního, přirozeného životního růstu našeho potomstva. Kde je život, je pohyb. Kde je pohyb, tam jsou změny, hledání, nejistoty, je tam naděje, radost i úzkost, a zklamání. Zařazujme správně svoje rozlišování do rámce předvídatelných životních procesů. Existují meze, jež je nezbytné znát, abychom nealarmovali, ale také nebyli ledabylí, nýbrž uměli provázet a pomáhat v růstu. Není všechno indiferentní, ani nemá stejnou důležitost. Proto je třeba rozlišovat, do jaké bitvy je třeba se pustit a do jaké nikoli. V tom je velice nápomocné naslouchat zkušeným párům, které, byť nám nikdy nedají recept, pomáhají svým svědectvím poznat tu či onu mez či rozsah jednání.

Naši adolescenti se snaží být a chtějí se – logicky – cítit protagonisty. Nemají vůbec rádi, když se jim poroučí anebo mají plnit „rozkazy“, které k nim přicházejí ze světa dospělých (dodržují pravidla hry svých vrstevníků). Usilují o vrstevnickou autonomii, která jim dává pocit, že si „poroučejí sami“. V tom mají dobrou příležitost zejména školy, farnosti a církevní hnutí, totiž podněcovat aktivitu, která je vystavuje zkoušce a umožní jim považovat se za protagonisty. Hledají různé „závratné“ zkušenosti, které jim dají zakusit, že žijí. Dejme jim je tedy! Stimulujme všechno, co jim pomůže proměnit jejich sny v plány, aby mohli pochopit, že veškerý potenciál, který mají, je mostem, přechodem k povolání (v tom nejširším a nejkrásnějším smyslu slova). Nabízejme jim obsáhlé cíle, velké výzvy a pomáhejme jim je uskutečnit a dosáhnout je. Nenechávejme je samotné. Klaďme před ně ještě větší výzvy než oni kladou nám. Nepřipusťme, aby jim tyto „závratné“ zkušenosti dávali ti, kteří ohrožují jejich život. Dejme jim je my.

K tomu je třeba vychovatelů schopných zasazovat se o růst mládeže. Je zapotřebí vychovatelů, kteří jsou podníceni láskou, s nadšením jim pomáhají, aby v nich rostl život Ducha svatého a tak nahlédli, že být křesťanem je krásné a je k tomu zapotřebí odvahy. K výchově dnešních adolescentů nemůžeme pokračovat aplikováním pouze školských modelů vzdělávání jenom v idejích. Je zapotřebí sledovat rytmus jejich růstu. Je důležité pomoci jim dosáhnout sebeúcty a uvěřit, že skutečně mohou dosáhnout toho, co si předsevzali.

4. Integrovaná výchova
Tento proces vyžaduje simultánní a integrovaný rozvoj odlišných způsobů vyjadřování, jež nás lidsky utvářejí jako osoby. Znamená to učit naše mladé integrovat všechno, co jsou a co dělají. Mohli bychom to nazvat sociálně integrovaná gramotnost, tedy výchova založená na intelektu (hlavě), citech (srdci) a činech (rukách). To našim mladým umožní harmonicky růst na úrovni nejen osobní, ale zároveň sociální. Je naléhavě nutně vytvářet prostředí, kde sociální rozdrobenost nebude dominantním schématem. Za tímto účelem je nezbytné učit je myslet, co cítí a dělají; cítit, co myslí a dělají; a dělat, co myslí a cítí. Je to dynamismus schopností daný do služeb člověka a společnosti. To pomůže našim mladým, aby cítili, že jsou aktivními protagonisty v procesu vlastního růstu a přivede je to také k tomu, aby cítili, že jsou voláni k účasti na vytváření pospolitosti.

Chtějí být protagonisty: dejme jim prostor, aby jimi byli, a samozřejmě je orientujme a dejme jim nástroje k rozvíjení celého tohoto růstu. Proto mám za to, že harmonická integrace různého vědění jim pomůže vytvořit vlastní osobnost. Často se domníváme, že výchova spočívá ve vštípení poznatků a zanecháváme tak za sebou citové analfabety a mládež se spoustou neuskutečněných plánů, protože nenalezli, kdo by je učil „jednat“. Soustředili jsme se na výchovu mozku a přehlíželi srdce a ruce. A to je rovněž forma sociální rozdrobenosti.

5. Přitakat dospívání, odmítnout soupeření
Jako poslední prvek je důležité, abychom přemýšleli o dynamice životního prostředí, které nás interpeluje všechny. Je zajímavé pozorovat, jak děti chtějí být „velké“, a ty „velké“, jak chtějí být nebo se staly adolescenty.
Nemůžeme ignorovat tuto kulturu, poněvadž je to ovzduší, které dýcháme všichni. Dnes existuje určité soupeření mezi rodiči a potomky. Soupeření jiné než to, které známe z jiných dob, kdy mezi jedněmi a druhými docházelo k normální konfrontaci. Dnes jsme přešli od konfrontace k soupeření. To jsou dvě odlišné duchovní dynamiky. Naši mladí dnes nacházejí spoustu konkurence a málo těch, s nimiž se mohou konfrontovat. Svět dospělých přijal paradigma a model úspěchu „věčného mládí“. Zdá se jako by růst, stárnutí a zrání bylo něco zlého. To je příznak frustrovaného a vyhořelého života. Zdá se, že dnes se všechno maskuje a předstírá. Jako by fakt samotného života neměl smysl.

Je tristní pozorovat toho, kdo chce svoje srdce podrobit „liftingu“! Jak bolestné je, když chce někdo odstraňovat „vrásky“ tolika setkání, radostí i smutků!
Toto je při výchově adolescentů v určitém smyslu jedno z nejnebezpečnějších „neuvědomělých“ ohrožení, vylučuje je totiž z procesu jejich růstu, protože jejich místa okupují dospělí. Dospělí, kteří nechtějí být dospělými a chtějí si hrát na adolescenty a být jimi navždy. Tato „marginalizace“ může zvyšovat přirozenou tendenci mladých izolovat se nebo brzdí proces jejich růstu pro nedostatek konfrontace.

6. Duchovní „nenasytnost“
Nechtěl bych končit bez zmínky o aspektu, který může být klíčový a vyskytuje se ve všech laboratoriích, která vedete. Je to téma odříkání. Žijeme v kontextu velmi silného konzumismu, zdá se, že jsme ponoukáni, abychom konzumovali samotný konzum, to znamená, jako by bylo nejdůležitější neustále konzumovat. Proto je důležité obnovit tento tak důležitý a podceňovaný duchovní princip, tedy odkříkání. Vstoupili jsme do víru konzumu a jsme sváděni věřit, že máme cenu jen toho, co vyprodukujeme a zkonzumujeme, toho, co jsme schopni mít. Výchova k odkříkání je proto bohatstvím, které nemá obdoby. Probouzí bystrost a kreativitu, rodí představivost a zejména otevírá pro práci ve skupině a v solidaritě. Otevírá pro druhé. Existuje jakýsi druh „duchovní nenajedenosti“, postoj nenasytných, kteří namísto jídla, požírají všechno, co je obklopuje.
Myslím, že nám prospěje tuto nenasytnost v rodinách lépe vychovat a dát prostor odkříkání jako cestě k setkání, stavění mostů, otevírání prostorů a růstu spolu s druhými a pro druhé. To může jenom ten, kdo si dovede odříkat; jinak bude jenom „nenasytný“.

V Amoris laetitia jsem říkal: „Dějiny každé rodiny jsou rozbrázděny krizemi všeho druhu, jež jsou zároveň částí její dramatické krásy. Je třeba pomáhat objevovat, že překonaná krize nevede k méně intenzivnímu vztahu, nýbrž zlepšuje víno manželského spojení, ustaluje ho a přivádí ke zralosti. Manželé spolu nežijí proto, aby byli stále méně šťastní, ale aby se naučili být šťastnými novým způsobem, když se jim s novou etapou otevírají nové možnosti.“ (č. 232) Zdá se mi, že je důležité prožívat výchovu dětí v této perspektivě, jako Pánovo povolání, které nám adresuje jako rodině, aby nám umožnil v přechodu vyrůst a naučil nás lépe okoušet život, kterým nás obdarovává.

Přeložil Milan Glaser


[1] Mladí mají před sebou dlouhou budoucnost a jen krátkou minulost za sebou; v ranném, věku zajisté se zdá, že není nač vzpomínat, ale doufat lze ve vše. Z uvedeného důvodu je také možno snadno je klamat, poněvadž snadno doufají. Zejména také bývají statečnější právě proto, že jsou srdnatí a zlostní a plní naděje; první vlastnosti je činí nebojácnými a druhá odvážnými. Neboť nikdo se nebojí, je-li ovládán hněvem, a naděje v nějaké dobro dodává zmužilé sebedůvěry. (Aristoteles, Rétorika, II, 12, 2, Rezek, Praha 2010, str. 122-123)

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2017 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.