Rádio Vaticana

Milované děti – jistota naděje

14.6.2017

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(Lk 15, 20-24a)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnes máme audienci na dvou místech spojených velkoplošnými obrazovkami. Nemocní jsou v aule Pavla VI., aby nemuseli snášet takové horko. Budeme spojeni Duchem svatým. Zdravíme ty, kdo jsou v aule!

Nikdo z nás nemůže žít bez lásky. Ohavné je otroctví, do něhož bychom mohli upadnout, kdybychom měli za to, že lásku je třeba si zasloužit. Možná, že úzkost soudobého člověka se z velké míry odvozuje právě z domněnky, že nejsme-li dostatečně silní, přitažliví a krásní, nebude se o nás nikdo zajímat. Mnoho lidí se dnes chce zviditelnit jenom proto, aby zaplnilo vnitřní prázdnotu, jako bychom byli lidmi věčně potřebujícími potvrzení.

Představíte si však svět, kde všichni žebroní o důvody ke vzbuzení pozornosti druhých a nikdo není ochoten mít druhého rád nezištně? Představte si takovýto svět, ve kterém neexistuje nezištná láska! Zdá, že je to lidský svět, ale ve skutečnosti je to peklo. Tolik narcismů se rodí z pocitu samoty a osiření. Za mnohým zdánlivě nevysvětlitelným jednáním se skrývá otázka: je možné, že si nezasloužím být nazýván jménem? To znamená být milován, protože láska vždycky volá po jménu.

Když není anebo se necítí být milován adolescent, může vznikat násilí. Za mnoha formami sociální nevraživosti a výtržnictví je často srdce, kterému se nedostalo uznání. Neexistují špatné děti nebo zcela zlomyslní adolescenti, nýbrž nešťastní lidé. A co jiného nás může učinit šťastnými než darovaná a přijatá láska? Život lidské bytosti je výměna pohledů: toho, kdo svým pohledem na nás vyloudí první úsměv, a nás, kteří se jen tak usmějeme na toho, kdo je sklíčen ve smutku a vytvoříme mu tak východisko. Výměnou pohledů, pohledem do očí se otevírají dveře našeho srdce.

První krok, který činí Bůh ve vztahu k nám, je krokem anticipující a nepodmíněné lásky. Bůh miluje první. Bůh nás nemá rád proto, že v nás je nějaký důvod vzbuzující lásku. Bůh nás má rád, protože On sám je láska, a láska se ze své povahy dává a šíří. Bůh svoji blahosklonnost neváže ani na naši konverzi, která, pokud k ní dojde, je také důsledkem lásky Boží. Svatý Pavel to říká precizně: „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky“ (Řím 5,8). Když jsme ještě byli hříšníky. Nepodmíněná láska. Byli jsme „daleko“ jako marnotratný syn z podobenství: „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl...“ (Lk 15,20). Z lásky se náš Bůh vydal na exodus ze Sebe sama, aby nás dostihl na této pustině, kde by jinak Jeho přebývání bylo nesmyslné. Bůh nás měl rád i tehdy, když jsme chybovali.

Kdo z nás takto miluje, ne-li otec či matka? Maminka má svého syna ráda, i když je ve vězení. Vzpomínám na matky, které stojí ve frontě na vstup do vězení v mojí diecézi. Tolik matek, a nestyděly se. Syn byl ve vězení, ale byl to jejich syn. Snášely četná ponižování, ale byl to jejich syn, vytrpěly to. Pouze tato mateřská láska nám umožňuje chápat Boží lásku. Matka nežádá zrušení lidské spravedlnosti, protože každé pochybení vyžaduje vykoupení. Matka však nikdy nepřestane pro svého syna trpět. Miluje ho, třebaže je hříšník. Bůh s námi jedná stejně. Jsme Jeho milované děti! Copak může Bůh mít děti, které nemiluje? Nikoli, všichni jsme Bohem milováni. Na našem životě neleží žádné prokletí, nýbrž jedině laskavé slovo Boha, který vzal naši existenci z ničeho. Pravdou všeho je vztah lásky pojící Otce se Synem skrze Ducha svatého, vztah, do kterého jsme zahrnuti milostí. V Něm, v Kristu Ježíši, jsme byli chtěni, milováni a vytouženi. Existuje Někdo, kdo do nás vtisknul prapůvodní krásu, kterou žádný hřích, žádné pochybené rozhodnutí nikdy nebude moci zcela zrušit. Neustále jsme Bohu na očích, jako malé fontánky učiněné proto, aby z nich prýštila dobrá voda. Tak to říká Ježíš samařské ženě: „Voda, kterou [ti] dám já, stane se [v tobě] pramenem vody tryskající do života věčného“ (Jan 4,14).

Jaký je lék na proměnu srdce nešťastného člověka? Jaký lék změní srdce člověka, který není šťastný: především je třeba jej obejmout. Dát mu pocítit, že je chtěný, že je důležitý, a přestane být smutný. Láska volá lásku silněji nežli nenávist volá smrt. Ježíš nebyl zabit a vzkříšen kvůli Sobě, nýbrž pro nás, aby nám byly odpuštěny hříchy. Pro všechny je tedy čas vzkříšení, čas pozvedání chudých z malomyslnosti, zejména těch, kteří leží v hrobě mnohem déle než tři dny. Kéž tady ovane naše tváře vánek osvobození. Vzklíčí zde dar naděje. A nadějí je Bůh Otec, který nás miluje takové, jací jsme, má nás rád vždycky a všechny, dobré i zlé.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV