Rádio Vaticana

Pro věřícího je jediným přípustným extremismem láska

29.4.2017

Homilie papeže Františka při eucharistii, stadion vojenského letectva v Káhiře

Salam Alejkum! Pokoj s vámi!

Dnes nám evangelium třetí velikonoční neděle líčí cestu dvou emazských učedníků, kteří opouštějí Jeruzalém. Toto evangelium lze shrnout třemi slovy: smrt, vzkříšení a život.

Smrt. Dva učedníci se vracejí ke svému všednímu životu, plni zklamání a beznaděje. Mistr je mrtev, je tedy zbytečné doufat. Jsou dezorientovaní, zklamaní a zoufalí. Vracejí se zpět, pryč od bolestné zkušenosti Ukřižování. Zdá se, že krize Kříže, ba „pohoršení“ a „pošetilost“ Kříže (srov. 1 Kor 1,18; 2,2), pohřbila každou jejich naději. Ten, na kterém postavili svoji existenci, je mrtev, poražen a vzal s sebou do hrobu všechna jejich očekávání.

Nemohli uvěřit, že by jejich Mistr a Spasitel, který křísil z mrtvých a uzdravoval nemocné, mohl skončit přibitý na kříži hanby. Nemohli pochopit, proč Jej všemohoucí Bůh nezachránil před tak odpornou smrtí. Kristův kříž byl křížem jejich idejí o Bohu; Kristova smrt byla smrtí jejich představ o Bohu. Oni byli vlastně mrtví v hrobě svého omezeného chápání!

Kolikrát jen člověk paralizuje sám sebe, když odmítá překonat vlastní ideu o Bohu, bůžku stvořeného k obrazu a podobě člověka! Kolikrát jen zoufáme, když odmítáme uvěřit, že Boží všemohoucnost není všemohoucnost síly a autority, nýbrž všemohoucnost lásky, odpuštění a života!.

Učedníci poznali Ježíše „při lámání chleba“, v eucharistii. Pokud si nenecháme roztrhnout roušku, která halí náš zrak, pokud si nenecháme zlomit zatvrzelost svého srdce a svých předsudků, nebudeme moci nikdy poznat Boží tvář.

Vzkříšení. V temnotě té nejtmavší noci, v té nejvíce zdrcující beznaději se k nim přiblíží Ježíš a jde jejich cestou, aby mohli odhalit, že On je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Ježíš proměňuje jejich beznaděj v život, protože zánikem lidské naděje vysvitne ta božská: „Co je nemožné u lidí, je možné u Boha“ (Lk 18,27; srov. 1,37). Když člověk dosáhne dna svého ztroskotání a svojí neschopnosti, když odloží iluzi, že je lepší, soběstačný a že je středem světa, pak mu Bůh podá ruku, aby proměnil jeho noc v úsvit, jeho žal v radost, jeho smrt ve vzkříšení, jeho cestu zpět v návrat do Jeruzaléma, to znamená v návrat do života a k vítězství Kříže (srov. Žid 11,34).

Oba učedníci se totiž po setkání se Vzkříšeným vracejí, naplněni radostí, důvěrou a nadšením, připraveni svědčit. Vzkříšený je vzkřísil z hrobu jejich nevíry a žalu. Setkáním s Ukřižovaným Vzkříšeným nalezli vysvětlení a naplnění celého Písma, Zákona a Proroků; nalezli smysl zdánlivé prohry Kříže.

Kdo neprojde zkušeností Kříže až k Pravdě Vzkříšení, sám se odsuzuje k beznaději. Nemůžeme se totiž setkat s Bohem, aniž bychom nejprve ukřižovali svoje omezené ideje o bohu, který je obrazem našeho chápání všemohoucnosti a moci.

Život. Setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem proměnilo život oněch učedníků, protože setkání se Vzkříšeným proměňuje každý život a dává plodnost jakékoli sterilitě. Vzkříšení totiž není víra zrozená v církvi, ale církev se zrodila z víry ve Vzkříšení. Svatý Pavel říká: „Jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra“ (1 Kor 15,14).

Vzkříšený jim zmizel z očí, aby nás naučil, že nemůžeme Ježíše držet v jeho historické viditelnosti: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,29; srov. 20,17). Církev má vědět a věřit, že On žije s ní a oživuje ji v eucharistii, v Písmu a ve svátostech. Emauzští učedníci to pochopili a vrátili se do Jeruzaléma, aby se podělili s ostatními o svoji zkušenost: „Viděli jsme Pána... Ano, opravdu vstal z mrtvých!“ (srov. Lk 24,32).

Zkušenost emauzských učedníků nás učí, že je k ničemu hojná účast na bohoslužbách, pokud jsou naše srdce zbavena Boží bázně a Jeho přítomnosti; k ničemu je modlitba obrácená k Bohu, pokud se nemění v lásku obrácenou k bratrovi; k ničemu je hojná zbožnost, není-li živena hojnou vírou a činorodou láskou; k ničemu je péče o vzhled, protože Bůh hledí do duše a srdce (srov. 1 Sam 16,7) a oškliví si pokrytectví (srov. Lk 11,37-54; Sk 5,3-4). Před Bohem je lépe nevěřit než být nepravým věřícím, pokrytcem!

Pravá víra je taková, která nás činí více lidumilnými, milosrdnými, poctivými a lidskými; taková, která oživuje srdce a nabádá jej, aby milovalo všechny nezištně, bez distinkcí a preferencí; taková, která nás vede, abychom v druhém neviděli nepřítele, kterého je třeba porazit, nýbrž bratra, kterého je třeba milovat, sloužit mu a pomáhat; taková, která nás vede, abychom šířili, bránili a žili kulturu setkání, dialogu, úcty a bratrství; dává nám odvahu odpouštět tomu, kdo nás uráží, podávat ruku tomu, kdo padl; oblékat toho, kdo nemá, co na sebe; sytit hladového, navštěvovat vězněného, pomáhat sirotkovi, dávat napít žíznivému, být oporou starému a tomu, kdo je v nouzi (srov. Mt 25,31-45). Pravá víra je taková, která nás podněcuje bránit práva druhých se stejnou silou a nadšením, s jakými bráníme ta svoje. Čím více se roste ve víře a poznání, tím více se totiž roste v pokoře a vědomí, že jsme maličcí.

Drazí bratři a sestry,
Bohu se líbí pouze víra vyznávaná životem, protože pro věřícího je jediným přípustným extremismem láska! Jakýkoli jiný extremismus není od Boha a nelíbí se Bohu!
Nyní se jako emauzští učedníci vrátíte do svého Jeruzaléma, to znamená do svého každodenního života, ke svým rodinám, ke svojí práci a ke svojí drahé vlasti, naplněni radostí, odvahou a vírou. Nemějte strach otevřít svoje srdce světlu Vzkříšeného a dovolte Mu, aby proměnil vaši nejistotu v pozitivní sílu pro vás i pro druhé. Nemějte strach mít rádi všechny, přátele i nepřátele, protože žitá láska je silou a pokladem věřícího!

Panna Maria a Svatá Rodina, která žila v této požehnané zemi, ať osvěcuje naše srdce a žehná vám a drahému Egyptu, který na úsvitu křesťanství přijal evangelizaci svatého Marka a vydal v průběhu dějin četné mučedníky a velký šik svatých a světic!
As Massih Kam / Bilhakika kam! – Kristus vstal z mrtvých. Opravdu vstal z mrtvých!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV