Rádio Vaticana

O koncentračních táborech, uprchlících a médiích

23.4.2017

Jak je zvykem ve světových médiích, pokud jde o papeže Františka, byla jeho včerejší pozoruhodná homilie o křesťanském mučednictví opět redukována na druhořadou poznámku pronesenou v rámci improvizované zmínky o uprchlících. Slovem koncentrační tábor označil papež komplexy budov, kde je čerstvě příchozím migrantům poskytována střecha nad hlavou a strava. Volbu tohoto slova ve zmíněném kontextu vzápětí kritizovala jako „politováníhodnou“ jedna americká židovská organizace (Americký židovský výbor – AJC). Vzhledem k tomu, jaký má toto slovo význam v dnešním povědomí, nelze s touto kritikou než souhlasit.

Není však bez užitku podívat se blíže na vznik inkriminovaného termínu, protože dobře ilustruje dominující povahu dnešní masové komunikace. Vzhledem k realitě, kterou tento termín označuje v běžném povědomí, jde totiž o nehorázný eufemismus, protože koncentrační tábory byly původně výrazem politického bezpráví a jejich účelem byla fyzická likvidace či přinejmenším svévolná represe lidí, nikoli jejich koncentrace.

Překvapující však bude pro mnohé fakt, že tento potměšilý eufemismus byl poprvé použit na americkém kontinentu. V roce 1896 jím na Kubě tamější španělská vláda označovala násilně přeskupené místní obyvatelstvo, takzvané reconcentrados, které bylo nejprve násilím připraveno o svoje domy a pak násilím „přemístěno“ na malá území, kde žilo pod vojenským dozorem. Tuto historickou realitu dokládají dokonce fotografické snímky (Pèrez Guzmán Francisco, Herida profunda, La Habana, Unión, 1998). Španělský generál Valeriano Weyler chtěl tímto způsobem připravit o zázemí místní guerillu usilující o politickou samostatnost Kuby. Jednalo se tehdy o 300 tisíc lidí a na následky této „koncentrace“ jich podle Clary Barton, zakladatelky amerického Červeného kříže, zahynulo 100 tisíc.

Není to však jediný případ užití tohoto eufemismu. Podobně si počínala pár let po zmíněných Kubánských událostech americká strana ve válce USA proti Filipínám anebo Velká Británie proti domorodcům v jižní Africe, zejména v tzv. druhé búrské válce na samotném počátku 20. století. Teprve mnohem později přišly na řadu koncentrační tábory ideologických impérií marxismu-leninismu a nacismu. Za povšimnutí také stojí, že tomuto posledně jmenovanému historickému kontextu bylo nechvalné prvenství v budování koncentračních táborů přisouzeno neprávem, tedy jen v důsledku masového bombardování veřejného mínění polovičatými informacemi.

V každém případě je však zřejmé, že užívání termínů dominujícího mediálního nominalismu je poněkud ošidné. Pobyt ve stísněných prostorech migrantům jistě není příjemný, ale ze strany státních institucí, které tak musejí řešit každodenní i více než tisícové přílivy lidí přemísťovaných zejména do Itálie z jiných kontinentů, je těžké si představit nějaké jiné řešení. Otázkou by tak bylo spíše to, kdo a proč dělá nábor imigrantů a organizuje jejich masové přesuny, které jim sociálně spíše přitíží než pomohou.

Podobný problém verbální komunikace nastává kupříkladu použitím výrazu revoluce jako označení Kristova díla vykoupení lidského rodu. V papežském magisteriu se tak stalo poprvé v emblematickém Orwellově roku, když Jan Pavel II. na setkání se členy hnutí Fokoláre 19. srpna 1984 mluvil v souvislosti s křesťanstvím o „revoluci lásky“. Benedikt XVI. pak 19.února 2008 o „křesťanské revoluci,“ za kterou označil lásku k nepřátelům, a potom v podobných souvislostech užil tohoto slova ještě několikrát.

Při troše dobré vůle lze nad vágností takovéhoto vyjadřování přimhouřit oči, ale stěží si nepovšimnout, že účinek tohoto stylu komunikace nemusí být u každého nutně vždycky pozitivní, zejména u těch, kteří sami nejsou předem a jinak obeznámeni s tím, co se chce říci. Stačí drobný příklad. Nehodil by se mediální termín revoluce spíše k označení pádu lidstva do hříchu v důsledku vzpoury andělů? Pokud ano, pak by Kristus přinesl spíše kontrarevoluci než revoluci. Všechno by pak záleželo pouze na tom, „jak se ta historka podá“, jak zní známá hláška z amerického filmu Zelené peklo.

Milan Glaser