Zmrtvýchvstalý Kristus, naše naděje

19.4.2017 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(srov. 1 Kor 15)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Setkáváme se dnes ve světle Paschy, kterou jsme slavili a slavíme liturgií. Proto bych dnes rád v rámci našeho cyklu o křesťanské naději mluvil o Zmrtvýchvstalém Kristu, naší naději, jak ji podává svatý Pavel v prvním listu Korinťanům (srov. kap. 15).
Apoštol pojednává o problematice, která byla v Korintské obci zajisté středem diskusí. Zmrtvýchvstání je poslední téma, kterému se v tomto listu věnuje, ale z hlediska pořadí důležitosti pravděpodobně první. Všechno totiž stojí na tomto předpokladu.
Pavel oslovuje své křesťany, vycházeje z nepopiratelné danosti, která není výsledkem reflexe někoho moudrého, nýbrž faktem, jednoduchým faktem, který zasáhl do života několika lidí. Odtud se rodí křesťanství, které není ideologií, ani filosofickým systémem, nýbrž cestou víry začínající od události dosvědčené prvními Ježíšovými učedníky. Pavel to shrnuje takto: Ježíš zemřel za naše hříchy, byl pohřben, třetího dne vstal z mrtvých a ukázal se Petrovi a potom Dvanácti (srov. 1 Kor 15, 3-5). Toto je fakt: zemřel, byl pohřben, vstal z mrtvých a ukázal se, to znamená, že Ježíš je živý! To je jádro křesťanského poselství.

Hlásáním této zvěsti, která je ústředním jádrem víry, zdůrazňuje Pavel zejména poslední element velikonočního tajemství, to znamená fakt, že Ježíš vstal z mrtvých. Kdyby se totiž všechno skončilo smrtí, měli bychom v Něm příklad vrcholné odevzdanosti, ale nemohlo by to v nás roznítit víru. Víra se totiž rodí ze zmrtvýchvstání. Přijmout, že Kristus zemřel, byl usmrcen ukřižováním – to není úkon víry, ale historická skutečnost. Avšak věřit, že vstal z mrtvých, ano. Naše víra zrodila onoho Velikonočního rána. Pavel vypočítává seznam lidí, kterým se ukázal Ježíš (srov. 5-7). Máme tady malou syntézu všech velikonočních událostí a lidí, kteří měli kontakt se Zmrtvýchvstalým. Na čele seznamu je Kéfa, tedy Petr a skupina Dvanácti, pak pět set bratří, z nichž mnozí mohli v té době ještě podat svědectví, potom je citován Jakub. Posledním na seznamu – jako nejméně hodný – je on sám, Pavel, který se nazývá „nedochůdčem“ (srov. v.8).

Pavel používá tohoto výrazu z důvodů svého pohnutého životního osudu. Nebyl ministrantem, nýbrž pronásledovatelem církve, který se pyšnil svým přesvědčením, považoval se za hotového muže s velmi jasnou ideou o tom, co je to život a jeho povinnosti. V tomto perfektním rámci - protože u Pavla, který všechno znal, bylo všechno dokonalé - dojde jednoho dne k něčemu absolutně nenadálému: k setkání se Zmrtvýchvstalým Ježíšem cestou do Damašku. Tam nešlo pouze o muže, který spadl na zem, nýbrž také o člověka, který byl uchvácen událostí, jež měla převrátit smysl jeho života. Pronásledovatel se stal apoštolem. Proč? Protože – jak říká - viděl živého Ježíše! Viděl jsem zmrtvýchvstalého Ježíše Krista! Takový je základ Pavlovy víry, jakož i víry apoštolů, víry církve i naší víry.

Je krásné přemýšlet o tom, že křesťanství je v podstatě toto! Nejde ani tak o to, že my hledáme Boha – a popravdě řečeno dosti váhavě – nýbrž o to, že Bůh hledá nás. Ježíš nás vzal, uchvátil a získal, aby nás již nepustil. Křesťanství je milost, překvapení, a proto předpokládá srdce schopné úžasu. Srdce, jež je uzamčené a racionalistické, není schopné žasnout a není s to porozumět tomu, co je to křesťanství. Křesťanství je totiž milost, a tu lze vnímat, ba potkat jedině v úžasu setkání.

I když jsme tedy hříšníci – všichni jimi jsme - a třebaže naše dobrá předsevzetí zůstala na papíře anebo pohledem na svůj život zjistíme, že jsme nakupili spoustu nezdarů... Zrána o Velikonocích můžeme jednat stejně jako ti, o kterých mluví evangelium: jít ke Kristovu hrobu, dívat se na veliký odvalený kámen a přemýšlet o tom, že Bůh pro mne a pro nás všechny vytváří nečekanou budoucnost. Jít ke svému hrobu, který v sobě každý trošku máme, jít a vidět, že Bůh je schopen vstát z mrtvých odtamtud. Tam kde se všichni domnívali, že naleznou jenom zármutek, porážku a temnoty, se nachází štěstí, radost a život. Bůh působí, že ty nejkrásnější květy vyrůstají mezi kameny ve vyprahlé půdě.

Být křesťany znamená nezačínat od smrti, ale od lásky, kterou má Bůh k nám a která porazila našeho krutého nepřítele. Bůh je větší než nicota a jediná rozžatá svíce stačí k zahnání té nejtemnější noci. Pavel s odkazem proroky volá: „Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?“ (v.55). Opatrujme v sobě toto zvolání během velikonočních dnů. A budeme-li dotázáni na důvod úsměvu, který nabízíme, a trpělivosti, kterou sdílíme, pak můžeme odpovědět, že Ježíš je stále tady a nadále žije mezi námi. Tady na náměstí je s námi, živý a vzkříšený.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2017 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.