Rádio Vaticana

Podávat důvody naší naděje

5.4.2017

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

(srov. 1 Petr 3,8-17)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
První list apoštola Petra má v sobě mimořádný náboj! K jeho pochopení je třeba číst jej i dvakrát, třikrát. Je s to poskytovat obrovskou útěchu a pokoj, poněvadž dává pocítit, že Pán je nám stále nablízku a nikdy nás neopouští, zejména v těch nejdelikátnějších a nejobtížnějších okolnostech našeho života. Co je však „tajemstvím“ tohoto listu a zvláště toho úryvku, který jsme právě vyslechli (srov. 1 Petr 3, 8-9.14-15)? Tak zní otázka. Vím, že si dnes vezmete Nový zákon, najdete si první Petrův list a velice pozvolna si jej přečtete, abyste toto tajemství a sílu poznali. V čem tedy čem spočívá?

1. Tajemství spočívá v tom, že kořeny tohoto textu jsou zapuštěny přímo ve Velikonocích, v jádru tajemství, které se chystáme slavit a které nám umožní vnímat plnost světla a radosti, pramenící z Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Kristus opravdu vstal z mrtvých, což je krásný pozdrav, který si můžeme vyměňovat v den Velikonoc: „Kristus vstal z mrtvých!“ jako to činí mnohé národy, připomínat si, že Kristus je vzkříšen, žije mezi námi a přebývá v každém z nás. Proto nás svatý Petr důrazně vybízí, abychom ve svém srdci chovali ke Kristu posvátnou úctu (srov. v.15). Tam si Pán učinil příbytek ve chvíli našeho křtu a odtud nás a náš život dále obnovuje, naplňuje nás svojí láskou a plností Ducha. Proto nás apoštol vybízí, abychom byli připraveni podávat důvody svojí naděje (srov. 16): naše naděje není nějaký pojem, není to pocit, není to mobil, není to spousta majetku! Naší nadějí je Osoba, je to Pán Ježíš, jehož živou přítomnost rozpoznáváme v sobě a svých bratřích, protože Kristus vstal z mrtvých. Slovanské národy se během Velikonoc namísto oslovení „dobrý den“ zdraví Christos voskrese! – Kristus vstal z mrtvých!

2. Chápeme tedy, že tuto naději netřeba zdůvodňovat ani tak na teoretické rovině, tedy slovy, nýbrž především svědectvím života a to jak uvnitř křesťanské obce, tak navenek. Pokud Kristus vstal z mrtvých a přebývá mezi námi, v našem srdci, pak Mu musíme také umožnit, aby byl vidět, neskrývat Jej v sobě, ale nechat Jej, aby v nás působil. To znamená, že Pán Ježíš se musí stále více stávat naším vzorem, vzorem života a že se máme učit jednat tak, jako jednal On. Dělat to, co dělal Ježíš. Naděje, která v nás přebývá, tudíž nemůže zůstat skryta v nás, v našem srdci – taková naděje by byla chabá, kdyby neměla odvahu vyjít ven a dát se spatřit. Naše naděje, jak vysvítá z 33. Žalmu, citovaného Petrem, musí nutně sálat ven a mít ve vztahu k bližnímu vytříbenou a nezaměnitelnou formu jemnocitu, úcty a laskavosti, ba dokonce odpuštění vůči tomu, kdo nám působí zlo. Člověk, který nemá naději, nedovede odpustit, není s to poskytovat a mít útěchu z odpuštění. Ano, protože takto jednal Ježíš a nadále tak jedná skrze ty, kdo Mu dávají prostor ve svém srdci a životě, vědomi si toho, že zlo se nepřemáhá zlem, nýbrž pokorou, milosrdenstvím a mírností. Mafiáni si myslí, že zlo je možné přemoci zlem a proto se mstí a dopouštějí se mnoha věcí, o kterých všichni víme. Neznají totiž, co je to pokora, milosrdenství a mírnost. Proč? Protože mafiáni nemají naději. Přemýšlejte o tom.

3. Proto svatý Petr prohlašuje, že „je lépe, abyste snášeli utrpení [...] za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného“ (v. 17). Neznamená to, že je dobré trpět, ale trpíme-li kvůli dobru, jsme ve společenství s Pánem, který trpěl a byl ukřižován pro naši spásu. Když tedy také my v méně či více závažných životních situacích snášíme utrpení kvůli dobru, jako bychom kolem sebe rozsévali semena vzkříšení, semena života a umožňovali světlu Paschy, aby zářilo v temnotách. Proto nás apoštol vybízí, abychom vždycky odpovídali „přáním dobrého“ (srov. v.9). Dobrořečení není formalita, není to jen znamení zdvořilosti, nýbrž velký dar, který jsme jako první přijali a který můžeme sdílet s bratry. Je to zvěst Boží lásky, bezmezné lásky, která se nevyčerpá, nikdy nepomine a je pravým základem naší naděje.

Drazí přátelé, pochopme také, proč nám apoštol Petr říká, že jsme „blažení“, když musíme trpět pro spravedlnost (srov. v.13). Není to jenom z morálního či asketického důvodu, nýbrž proto, že kdykoli staneme mezi posledními a marginalizovanými anebo když na zlo neodpovíme zlem, nýbrž nemstíme se a odpouštíme, promíjíme a dobrořečíme, pokaždé když takto jednáme, záříme jako živá a skvoucí znamení naděje, stáváme se tak nástroji útěchy a pokoje, podle Božího srdce. Pokračujme tedy s jemnocitem, mírností a laskavostí, prokazujme dobro i těm, kdo nás nemají rádi anebo nám škodí. Jen tak dál!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV