16.3.2017 

Dávejme pozor, abychom se nevydali cestou vedoucí ze hříchu do zkaženosti, varoval papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Svatý otec vyšel z dnešního Lukášova evangelia (Lk 16,19-31), ve kterém Ježíš farizeům vypráví podobenství o boháčovi a chudém Lazarovi, aby zdůraznil, že také dnes nám hrozí uzavřenost a lhostejnost vůči chudým lidem a bezdomovcům v našich městech.

„Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš. Pohleď, zdali nejdu cestou špatnou; veď mě cestou věky osvědčenou“ – papež zahájil své kázání citací vstupní antifony a poté obrátil pozornost k prvnímu čtení z knihy proroka Jeremiáše (Jer 17,5-10). Člověk, který spoléhá na člověka a pokládá za svou oporu smrtelníka, tedy vše, co může obhospodařovat on sám, marnivost, pýchu a bohatství, se oddaluje od Pána. Papež poukázal na plodnost člověka, který doufá v Hospodina, a neplodnost toho, kdo doufá sám v sebe, moc a bohatství. Když člověk důvěřuje pouze vlastnímu srdci, vydává se nebezpečnou a kluzkou cestou, upozornil papež, protože srdce je nebezpečné a proradné.

Pokud člověk žije ve svém uzavřeném prostředí, dodal, a nadechuje se svých statků, uspokojení, marnivosti, sebejistoty a sebedůvěry, ztrácí orientaci a sebekontrolu a již neví, kde jsou hranice. Právě to se stalo boháči z Lukášova evangelia, který prožíval život v oslavách a nevšímal si chudáka přede dveřmi svého domu:

“Věděl, kdo byl tento chudák, dobře to věděl. Když totiž později mluví s Abrahámem, říká mu: Pošli mi Lazara! Věděl tedy, jak se onen chudák jmenoval, ale nevěnoval tomu pozornost. Byl to hříšník? Ano. Ze hříchu se ale člověk může vymanit, když Pána požádá o odpuštění a Pán mu odpustí. Tohoto muže však srdce zavedlo na cestu smrti do bodu, ze kterého už není návratu. Existuje totiž bod, chvíle a určitá mez, ze které se člověk stěží vrátí zpět – a to tehdy, když se hřích změní ve zkaženost. Boháč nebyl pouze hříšný, nýbrž už byl zkažený. Znal bídu ve svém okolí, ale sám žil šťastně a nezáleželo mu na ní.“

„Prokletý člověk, který spoléhá na člověka“, vrátil se papež ke starozákonnímu čtení, „záludné je srdce, víc než vše jiné, stěží polepšitelné“. Pokud poznáš tuto nezdravou cestu, stěží se z ní vyléčíš, komentoval Svatý otec a obrátil se k přítomným s otázkou:

“Co pocítíme v srdci, když jdeme ulicí a vidíme bezdomovce, děti žádající o almužnu…Řekneme si: „Ale ne, ti přece patří k tomu etniku, co krade“ a jdeme dál. Děláme to tak? Když potkáváme bezdomovce, chudé, opuštěné, ale také dobře oblečené bezdomovce, kteří nemají na zaplacení nájmu, protože přišli o práci – co cítíme? Jsou pro nás součástí panoramatu, krajiny, města, tak jako socha, autobusová zastávka a poštovní úřad? Je to normální? Dejte si pozor! Dávejme si pozor! Jestliže totiž takovéto cítění je pro naše srdce normální, pokud se domníváme, že život už je takový, jíme a pijeme a občas dáme almužnu, abychom se zbavili pocitu viny, nejdeme dobrou cestou.“

Je nutné si všimnout, zda se ubíráme kluzkou cestou od hříchu ke zkaženosti, zdůraznil papež. Co pociťuji, ptal se sám sebe, když se ve zprávách doslechnu o tom, že na nějakou nemocnici dopadla bomba a že zemřelo hodně dětí? Pomodlím se a pak pokračuji, jako by se nic nedělo? Vstoupí mi tyto události do srdce, anebo jsem jako boháč, jehož srdce se nikdy nedotklo drama Lazara, se kterým měli větší soucit psi? Pokud se ztotožňuji s takovýmto cítěním, jsem na pouti od hříchu do zkaženosti.

“Prosme proto Pána: Zkoumej, Pane, mé srdce. Pohleď, zdali nejdu špatnou cestou, zda nejsem na kluzké cestě od hříchu ke zkaženosti, ze které není návratu. Běžně se totiž hříšník, který se kaje, vrací zpět, avšak zkažený člověk jen obtížně, protože je uzavřen sám do sebe. Ať se naší dnešní modlitbou stane: „Pane, ty mě zkoumáš a znáš. Dej mi poznat, na jaké jsem cestě, jakou cestou se ubírám.“

Zakončil Svatý otec dnešní ranní kázání.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.