Rádio Vaticana

Křesťanská naděje – V naději se radujte

15.3.2017

Katecheze papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra

srov. Řím 12,9-13

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Dobře víme, že velké přikázání, které nám Pán zanechal, je přikázání lásky – máme milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a milovat svého bližního jako sám sebe (srov. Mt 22,37-39). Jsme tedy povoláni k lásce. Je to naše nejvyšší povolání, povolání v pravém slova smyslu, k němuž se váže také radost křesťanské naděje. Kdo miluje, raduje se v naději, že dojde k veliké lásce, kterou je Pán, a setká se s ní.

Apoštol Pavel nás v úryvku z listu Římanům, který jsme právě vyslechli, varuje před rizikem pokrytectví, do kterého může naše láska upadnout. Musíme se proto ptát, kdy nastává takovéto pokrytectví? A jak si můžeme být jisti, že naše láska je ryzí, že se při jejím prokazování nepřetvařujeme anebo že to není láska jako z televizního seriálu, nýbrž je silná a upřímná?

Pokrytectví se může vkrást všude, včetně našeho způsobu prokazování lásky. Stává se to tehdy, když je naše láska zainteresovaná, vyvolaná osobními zájmy, když vykonáváme zdánlivě obětavou službu lásky jenom proto, abychom poukázali sami na sebe, anebo pocítili zadostiučinění z toho, jak jsme šikovní. Dále tehdy, když se zaměřujeme na vnějškově viditelné činy, abychom vystavili na odiv svou inteligenci a schopnosti. Za tím vším se skrývá klamná a pomýlená myšlenka, podle které milujeme, protože jsme dobří, jako by snad láska byla lidským výtvorem, dílem našeho srdce. Láska je však především milost, dar. Schopnost milovat je Božím darem, o který máme prosit. A Bůh nás jím rád obdaří, pokud o něj žádáme. Láska je milost – nespočívá v tom, aby vyšlo najevo to, co jsme, nýbrž to, co nám Pán dává a co my svobodně přijímáme. Lásku nelze vyjádřit v setkání s druhým člověkem, jestliže se předtím nezrodila ze setkání s tichou a milosrdnou Ježíšovou tváří.

Svatý Pavel nás vyzývá, abychom uznali vlastní hříšnost a také skutečnost, že i naše láska je poznamenána hříchem. Zároveň se však stává nositelem nové zprávy, zprávy o naději. Pán před námi otevírá osvobozující cestu spásy. Je to možnost, abychom také my prožívali velké přikázání lásky a stávali se nástroji Boží lásky. Děje se to, když dovolíme zmrtvýchvstalému Kristu, aby uzdravil a obnovil naše srdce. Vzkříšený Pán, který žije v našem středu, žije mezi námi, může vyléčit naše srdce a učiní to, pokud o to požádáme. Právě On nám totiž umožňuje, abychom navzdory své nepatrnosti a ubohosti zakoušeli Otcův soucit a oslavovali zázraky jeho lásky. Takto je tedy pochopitelné, že vše, co můžeme prožívat a konat pro bratry, není než odpovědí na to, co Bůh učinil a nadále činí pro nás. Dokonce Bůh sám, který poté, co obydlel naše srdce a život, je trvalou službou nablízku všem lidem, které denně potkáváme na své pouti, počínaje těmi posledními a nejpotřebnějšími, ve kterých se hlavně rozpoznává.

Apoštol Pavel nás proto svými slovy nemíní kárat, nýbrž spíše povzbudit a oživit v nás naději. Všichni totiž zakoušíme, že přikázání lásky nežijeme naplno anebo tak, jak bychom měli. Avšak již to je milost, protože chápeme, že sami od sebe nejsme schopni opravdově milovat – potřebujeme, aby Pán trvale obnovoval dar lásky v našich srdcích, skrze prožitek jeho nekonečného milosrdenství. A tak se stane, že opětovně doceníme vše nepatrné, prosté a běžné, budeme si znovu vážit veškerých každodenních drobností a budeme schopni druhé lidi milovat tak, jak je miluje Bůh. Budeme si přát jejich dobro, které spočívá v jejich posvěcení a přátelství s Bohem. Bude nás těšit, když budeme moci přistoupit ke všem chudým a pokorným lidem tak, jak to s každným z nás činí Ježíš, když se od něj vzdálíme, když budeme poklekat k bratrům tak, jako On, milosrdný Samaritán, se sklání nad každým z nás ve svém slitování a odpuštění.

Drazí bratři, apoštol Pavel nám zde připomíná tajemství, jak se – řečeno jeho slovy – “radovat v naději” (Řím 12,12). Tato radost v naději pochází z vědomí, že za všech okolností, i za těch největších protivenství a našich vlastních ztroskotání, Boží láska neselhává. A proto se srdcem, které navštívila a obývá Boží milost a věrnost, žijme radostnou nadějí, že můžeme svým málem v bratrech splatit to mnohé, co denně dostáváme od Boha.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV