Rádio Vaticana

Čtyři roky Františkova pontifikátu

12.3.2017

Člověk je důležitější než náboženství – tímto paradoxním tvrzením lze syntetizovat poselství nynějšího pontifikátu. Po čtyřech letech od zvolení argentinského jezuity (13.3.2013) na Petrův stolec je čitelnost Františkova pontifikátu - a to nejen pro Evropany - spíše obtížná než snadná. Je sice mnoho těch, kdo s tímto míněním nesouhlasí a tvrdí, že s touto čitelností nemají problémy, ale vytvářejí zcela protichůdné a znepřátelené názorové tábory. Polarizace je jednou z charakteristik, které se k tomuto pontifikátu pojí, ačkoli ji papež zajisté nezamýšlí a ani zamýšlet nemůže. Místem, kde se tato polarizace nejvíce projevuje, je moralizující akcent papežových vystoupení, zvláště tam, kde zdánlivě souzní s určitým typem politické rétoriky. Redukovat papeže na aktivistu nějaké politické alternativy je nešvar, který se vyskytoval vždycky. Při dnešním rozmachu mediálních technologií nabývá ovšem kolosálních rozměrů.

Tak se stalo, že lobby vydělávající v Itálii a jinde na fenoménu migrací, samozřejmě na úkor migrantů i původních obyvatel hostitelských zemí, si z papeže Františka udělala svého mediálního patrona. Miliardy eur tak plynou skrze státní rozpočty a takzvané nevládní organizace ke starým známým aktivistům domnělého sociálního pokroku za alarmujícího povyku médií, která rovněž profitují. Jejich senzační a srdcervoucí zpravodajství však místo o obchodování s lidmi mluví o humanitární pomoci migrantům. Problém, s nímž se dnešní člověk musí potýkat, spočívá ve stále rostoucí těžkosti rozeznat pravdu od lži, což se ve vztahu k reálnému světovému dění nevyhýbá ani papeži, který je pouhým člověkem. Ve věcech křesťanské víry je tomu ovšem jinak.

Aféra sekretáře komise vnitřního auditu (COSEA) všech vatikánských institucí před dvěma roky, poskytujícího během svojí práce bulvárním novinářům citlivé a snadno dezinterpretovatelné informace o jejich chodu, ukázala, že papež není neomylný ani při výběru klíčových postav reformy vatikánských úřadů. Nemění na tom nic ani fakt, že zmíněný vatikánský monsignor a jeho komplicové byli odhaleni a ze svých funkcí odstraněni. Uspořádání vatikánských úřadů však naštěstí nemá pro život celosvětového společenství věřících až tak zásadní význam, jak se někdy média snaží namlouvat.

Lidství bylo pro věřící vždycky kamenem úrazu. Není proto divu, že stejně jako v případě Ježíše Nazaretského, mohou se věřící pohoršovat také v případě Kristova pozemského zástupce, ba dokonce tím více, protože papež není Bůh a nedělá zázraky. Jinými slovy je obtížné nahlížet jeho lidské počínání v perspektivě víry. Je to obtížné spíše pro věřícího než pro toho, kdo v papeži nevidí pozemského zástupce zmrtvýchvstalého Krista. Tento paradox byl zjevný i v samotných počátcích křesťanské víry, která se rychleji šířila v prostředí, jehož zázemím nebyla biblická víra v Boha.

Podobně ani dnešní popularita papeže Františka v katolicky nevýrazném prostředí není nutně špatným znamením. Celebrita, kterou z něho dělají média, však nesplývá nutně a vždycky s jeho autoritou. Takovýto věhlas je papežovi spíše na škodu, jak ostatně sám nepřestává připomínat. Na druhé straně je reálný pokles zájmu o papežova veřejná vystoupení zaznamenaný v posledním roce naopak důkazem toho, že není třeba se obávat populismu.

Skutečnost, že konkrétní člověk je důležitější než náboženství, je kritériem křesťanského jednání, ba dokonce i křesťanského postoje k papeži, jehož autorita má smysl jedině z hlediska křesťanské víry. Papež František skutečně změnil náboženskou rétoriku. Dnes už totiž skutečně nestačí říkat, že Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem. Je třeba také dodat, že se Bůh stal člověkem, aby člověk zůstal člověkem, ba dokonce aby se jím mohl stát plně. A to bude až v nebi. Tato myšlenka pochází od antického mučedníka sv. Ignáce z Antiochie (List Římanům, VI), od něhož si vzal jméno zakladatel jezuitů Íñigo de Loyola.

Milan Glaser