19.2.2017
Jak jsem předpokládal, vypráví Scorseseho film Silence o mlčení Boha. Lze poznamenat, že s tímto tématem přišel ve svých mistrovských dílech mnohem dříve Ingmar Bergman. Ten se však vcelku pochopitelně drží ryze protestantského prostředí, zatímco Scorsese je katolík. Je zřejmé, že Scorseseho katolictví je mučivé a plné pochyb, jak vyplývá i z jeho staršího díla z roku 1988 Poslední pokušení Krista, které bylo podle mého názoru poněkud nespravedlivě démonizováno tehdejší klerikální korektností.
Nynější klerikální korektnost je diametrálně opačná, takže americký režisér italského původu mohl prezentovat svůj film v předpremiéře ve Vatikánu, což nebylo v roce 1988 myslitelné. Hlavního představitele, Andrew Garfielda, přiměl režisér absolvovat Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly, aby se vžil do role. Po shlédnutí filmu je však evidentní, že se musel vžívat spíše do Scorseseho koncepcí, poněvadž příběh v sobě nemá nic „jezuitského“ a navíc trpí četnými anachronismy. Kdo shlédl zmíněný film, byl svědkem prezentace představ, s nimiž se možná potýká některý dnešní katolický intelektuál, ale které byly, kdo ví proč, promítnuty do Japonska 17. století.
Mohl se totiž odehrát kdekoli a kdykoli. Stačí zmínit, že také ve starověku požadovali představitelé římské moci od uvězněných křesťanů zapření víry jako pouhou „formalitu“ v podobě verbálního projevu a vložení kadidlového zrnka na oltář státního božstva. Protagonista filmu, mladý otec Rodrigues, přistoupí na rituální pošlapání svatého obrázku v domnění, že zachrání životy věřících vesničanů - kirišitan, kteří to učinit odmítli. Stal se tak jedním z oněch lapsi, kteří se najdou v každé době (kdyby Scorsese chtěl, mohl namísto románové předlohy Šúsaku Endo konzultovat mnohem širší historickou dokumentaci např. z období tzv. donatistů v severní Africe).
Pravým protagonistou příběhu však není on, nýbrž Bůh, který je pořád zticha, neslyší invokace, jež jsou mu adresovány, nezachraňuje před pronásledováním a nestará se o životy věřících, kteří se k Němu modlí. Výsledným pocitem z tohoto filmu je hořká pachuť, kterou si člověk mohl klidně ušetřit. Pronásledování je přece prorokováno evangeliem, tedy knihou, která mluví o prvním Mučedníkovi, Ježíši Kristu. „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně pronásledovat,“ stojí tam černé na bílém (Mt 5,11). Vůbec se tam nepíše, že je možné vyváznout přednesením uctivé prosby Bohu.
Loni kanonizovaný José Sánchez del Río, čtrnáctiletý mučedník z mexické války za náboženskou svobodu z 20. let minulého století, vysvětloval svojí mamince, že chce vstoupit do řad Christeros proto, aby co nejrychleji dosáhl Ráje. Je jasné, že kdo nevěří v blaženost věčného života – anebo v něj věří příliš málo – silně tíhne k pozemskému životu a chce si jej uchovat, byť by byl žalostný a bídný. Věřící vesničané ve Scorseseho filmu dokazují, že pochopili všechno, zatímco zmíněný jezuita nikoli. Preferuje trochu delší život, proniknutý mučivými výčitkami a vydatně okořeněný nepokrytým pohrdáním, které vůči odpadlíkům chovají pronásledovatelé.
Právě oni totiž ctí bušidó, tedy japonský mravní kodex, jehož typickou součástí je neochvějnost tváří v tvář smrti. Vnucuje se tedy otázka: proč se onen jezuita vůbec vydával do Japonska? Ba dokonce, proč vůbec chtěl být jezuitou a misionářem? Možná to souvisí s poněkud rozbředlým obsahem Duchovních cvičení, která nabízejí dnešní jezuité, kdo ví. Faktem je, že jezuité v 17. století mluvili často o posledních věcech čili o tzv. novissima, zejména o Ráji. A to takovým způsobem, že nešťastní venkované a rybáři neváhali čelit smrti jen proto, aby jej dosáhli. Mezi skoro třemi sty tisíci japonskými křesťany však nebyli jenom ubožáci. Také mnozí samurajové a daimové (šlechtici) přijali křesťanství, protože v něm rozpoznali vznešenější nauku než tu, kterou podávají tradiční japonská náboženství: šintoismus, buddhismus a konfucianismus.
Nedávno beatifikovaný daima Takajama Ukon konvertoval ke křesťanství právě proto, že vyslechl učenou disputaci mezi buddhistickými bonzy a jezuitskými misionáři. V roce 1637 vypuklo na ostrově Kjúšú takzvané Šimabarské povstání na obranu náboženské svobody. Vždyť proč by mělo být zakazováno pouze křesťanství? To všechno film zamlčuje, ba skoro se zdá, jako by předpokládal, že pronásledovatelé měli ke svému počínání nějaké dobré důvody. Koneckonců tedy vcelku zbytečný film.
Z internetového portálu La nuova Bussola Quotidiana
přeložil Milan Glaser
Rino Cammilleri
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.