Papež navštívil nejmladší římskou státní univerzitu

17.2.2017 

Dvě fakulty s dvanácti katedrami, čtyřicet tisíc zapsaných studentů a dvacet pět let od založení – taková je Třetí římská univerzita (Universitá Roma Tre), mladé akademické a vědecké pracoviště, které dnes dopoledne jako vůbec první státní vysokou školu v Římě navštívil papež František. Díky příznivému předjarnímu počasí mohl římský biskup oslovit akademickou obec shromážděnou v počtu asi dvou a půl tisíc osob v atriu moderní budovy rektorátu, která stejně jako všechny ostatní sídelní objekty univerzity vznikla využitím opuštěných průmyslových areálů. Právě vztah k okolnímu kontextu – nejenom urbanistickému, nýbrž společenskému vůbec, je charakteristickým rysem Třetí římské univerzity, jejím takzvaně „třetím posláním“, zdůraznil v úvodním pozdravu rektor univerzity, architekt Mario Panizza. Po něm následovaly otázky čtyř studentů – dvou mužů a dvou žen – a týkaly se problému narůstajícího násilí (1.), vztahu univerzity k okolnímu světu (2.) a strachu evropského obyvatelstva z migrace (3.).

Svatý otec poděkoval za pozvání na nejmladší akademické pracoviště v Římě, které před patnácti lety navštívil také jeho předchůdce, sv. Jan Pavel II. „Vzdělání a akademická formace nových generací jsou zásadně důležité pro život a rozvoj společnosti“, přečetl pak první větu z připravené psané promluvy, kterou vzápětí odložil, protože, jak řekl, raději zodpoví pronesené otázky spatra.

ad 1. První dotaz kladla pětadvacetiletá Giulia, která studuje v posledním ročníku rozvojovou a environmentální ekonomiku. Zajímalo ji, jakými léky lze napravit násilné chování, které se v dějinách bohužel stále vrací.

Papež František poukázal na prudkost a útočné, stále se zvyšující tóny jazykového vyjadřování. Pokud se nám něco kupříkladu na ulici přihodí, namísto zdvořilého dotazu ze sebe vychrlíme smršť nadávek, dodal.

“V našich městech vládne atmosféra násilí a životní chvat a uspěchanost přispívá k násilí v domácím prostředí. Častokrát si doma zapomínáme popřát dobrý den, jen se odbydeme letmým anonymním pozdravem. Násilí nám odnímá jméno a neustále zvyšuje naši vzájemnou anonymitu.“

Do našich vztahů se vkrádá bezejmennost, pokračoval papež, z lidí se stávají věci. Toto násilí narůstá až do té míry, že dosahuje světové úrovně – a proto dnes nikdo nemůže popřít, že procházíme nesouvislou třetí světovou válkou. Je nezbytné ztišit tóny, méně mluvit a více naslouchat, doporučil papež František.

“Existuje mnoho léků proti násilí, avšak prvním z nich je srdce, které umí přijímat názory druhého člověka. A ještě předtím o nich diskutovat, vést dialog, díky kterému vzniká přátelství, včetně sociálního smíru. Když se někdy v novinách dočtu o vzájemných urážkách politiků, pomyslím si, jak hluboko polika klesla a nakolik se vytratil smysl pro budování společnosti a sociální soužití. První zásadou dialogu je naslouchání – nikoli jako ve volebních kampaních či televizních diskusích, kde oponent vyrukuje s odpovědí ještě dříve, než předchozí mluvčí domluví. Je třeba vyčkat, dobře si vyslechnout mínění druhého člověka, zamyslet se nad ním, zeptat se, když něčemu nerozumím, a teprve potom odpovědět. V tom spočívá trpělivost dialogu. A kde je dialog, tam není násilí.“

Výsostným prostorem rukodělného dialogu a diskuse je odjakživa právě univerzita, vyzdvihnul římský biskup, poněvadž ve své akademické otevřenosti dokáže vstřebat různost názorů. Varoval však před elitními, ideologicky zaměřenými pracovišti, která vychovávají hlasatele určité idelogie.

“Něco takového není slučitelné s univerzitou. Kde chybí dialog, konfrontace, naslouchání, úcta ke smýšlení druhých, přátelství, radost ze hry a sportu, tam nelze mluvit o univerzitě. Docházíte na univerzitu, abyste se něčemu naučili, ale ještě spíše proto, abyste žili – prožívali pravdu a pátrali po ní, zakoušeli dobrotu a usilovali o ni, vnímali krásu a snažili se ji nalézt. Pravda, dobrota a krása.“

ad 2. Další dvě otázky se týkaly vztahu římské univerzity s okolním světem – třiadvacetiletý student práv Niccoló se ptal, jak navrátit původní smysl pojmu Roma communis patria, tedy Římu nahlíženému jako jedinému domovu a rodině. Posluchač na katedře informačních a komunikačních technologií Riccardo mluvil o stále zmatenější informovanosti v globalizovaném světě, šířené zejména po sociálních sítích. Student činný ve vysokoškolské pastoraci se ptal, jak se dnes může připravit na to, aby se stával činitelem „intelektuální charity“ a konstruktivně přispíval k obnově společnosti. Musíme neustále usilovat o jednotu, odpověděl papež František. “Jednota se tvoří v rozdílnosti. Žijeme v době globalizace, o které pomýleně smýšlíme jako o zahlazení veškerých odlišností. (…) Myslím, že skutečným nebezpečím dnešního světa je chápat globalizaci jako uniformitu, která je zkázonosná, neboť odnímá schopnost diferenciace. Pokud budujeme pravou jednotu v rozdílnosti, lze hovořit o communis patria, protože sice tvoříme jeden celek, avšak v rozmanitosti a rozlišení.“

Jistě nikoli náhodou poté papež na univerzitě, jejímž hlavním těžištěm jsou humanitní a ekonomická studia, přešel k obsáhlé úvaze o tekutosti současné komunikace, kultury a ekonomiky, zbavených opodstatněnosti.

“Dnešní komunikace s sebou nese nebezpečí, že nenajdeme potřebný čas na vstřebání informace a zamyšlení. Je nutné zvyknout si na tuto rychlost, avšak beztoho, aby ochuzovala o schopnost svobodného úsudku. Povrchní a zrychlená komunikace totiž může nabýt tekutosti, tedy ztratit podstatu – to není můj, nýbrž Baumanův termín. Naším úkolem je přeměnit tekutost v konkrétnost.“

Římský biskup poukázal zejména na tekutou – tedy konkrétní prací nepodloženou – ekonomiku. Právě takový čistě burzovní model vede ke ztrátě pracovních míst, doložil papež na vyprávění svého přítele, argentinského podnikatele.

“Pověděl mi, že se vydal na návštěvu za svým známým, který žije v Kanadě. A ten mu ukázal, jak přímo ze svého počítače uskutečňuje obchodní operace a během deseti minut si několika finančními transfery dokáže vydělat 10 tisíc dolarů…Když se ekonomiky zmocní takováto tekutost, práci se odnímá její konkrétnost a také se zbavuje důstojnosti. Když mladí lidé nemohou pracovat, nevědí, co dělat.“

Papež pak vypočítal různé únikové cesty z této tíživé situace – od dočasných pracovních příležitostí spojených s vykořisťováním, přes vyvinutí různých typů závislostí až po sebevraždu či účast v extrémistických uskupeních. A znovu zopakoval, že východiskem k řešení ekonomických, sociálních i kulturních problémů je návrat do konkrétnosti.

“V dialogu se svými profesory se máte dotazovat po příčinách těchto jevů a hledat řešení reálných problémů, která by bránila dalšímu šíření této tekuté kultury.“

ad 3. Poslední otázku kladla 31letá Syřanka jménem Nour Essa, která žije spolu s manželem a dítětem v Itálii a studuje nyní na zdejší univerzitě biologii. Její rodina byla jednou z těch muslimských rodin, kterým byl během loňské návštěvy Svatého otce na ostrově Lesbo (16.4. 2016) udělen azyl a které přicestovaly do Itálie na palubě papežského speciálu. Nour ve svojí otázce zmínila, že ve vztahu k migrantům existuje mezi lidmi strach z ohrožení křesťanské kultury v Evropě. Papež František v souvislosti s evropskou identitou zmínil nejprve dějiny evropského kontinentu:

Evropa vznikla z invazí a migrací... například Normanů.. ale to vy znáte lépe než já... byla zkrátka takto rukodělně utvořena. Migrace nejsou nebezpečím, nýbrž výzvou k růstu.

Papež pokračoval zmínkou, že sám pochází z rodiny migrantů a že Argentinu tvoří z 80% migranti.

Je to smíšená země, smíšená krev. Je pravda, že nemáme právě hezkou identitu, protože nemáme organizační dovednost. Jistě znáte vtipy, které se o Argentincích říkají a jsou oprávněné...

řekl s úsměvem a dodal, že to však není způsobeno migrací. Poukázal pak na některé příčiny migrace: válku, hlad, kulturní a ekonomickou chudobu. Také drancování přírodního bohatství v zemích třetího světa a vykořisťování tamějších obyvatel je příčinou, proč opouštějí svoji vlast. Papež František připomněl svoji první cestu za hranice Říma na italský ostrov Lampedusa:

Když jsem se téměř před čtyřmi roky vydal na Lampedusu , protože jsem cítil, že musím, byla to moje první cesta, fenomén migrace začínal. Nyní je to každodenní záležitost. Jak je třeba migranty přijímat? Především jako lidské bratry a sestry. Jsou to lidé jako my. Každá země musí zjistit, jak velký počet je schopna přijmout. Je pravda, že nelze přijímat, pokud k tomu nejsou možnosti. Všichni však mohou něco dělat. Nejde však jenom o přijetí, ale také o integraci, to znamená přijmout a snažit se integrovat. Nejprve se naučí jazyk, hledá se práce, bydlení. Je zapotřebí organizací, které by se věnovaly integraci.

Jako příklad zmínil papež dvacet pět dětí z rodin, které přijely do Itálie spolu s ním z ostrova Lesbo a s nimiž se po třech měsících setkal ve Vatikánu. „Všechny mluvily italsky, protože děti se učí rychle,“ dodal. „Toto je integrace. Většina jejich rodičů už měla práci a každá rodina měla jednu osobu, která je v této integraci doprovázela. Přinášejí také kulturu, která je bohatstvím pro nás. Musí však přijmout také naši kulturu a uskutečňovat kulturní výměnu. Respekt. Tak se odstraňuje strach.

Bohužel, existují smutné příklady, kdy integrace nefunguje, a papež v této souvislosti zmínil vykonavatele teroristických útoků, kteří se narodili v Evropě, ale nebyli integrováni, nýbrž žili v ghettu. V Evropě však podle papeže existují země, které dávají dobrý příklad integrace. Jmenoval Švédsko, které přijalo mnoho uprchlíků z latinskoamerických diktatur a kde migranti tvoří desetinu tamního obyvatelstva.

A když je tomu tak, tedy přijetí spolu s integrací, pak migrace není ohrožením. Přijímá se jedna kultura a nabízí se druhá. Toto je moje odpověď na strach.

Končil papež František svoji improvizovanou promluvu na římské univerzitě Roma Tre.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.