28.1.2017 

Papež František se v den liturgické památky sv. Tomáše Akvinského setkal se členy Kongregace pro instituty zasvěceného života v rámci jejich pravidelného plenárního zasedání. Jeho tématem byla věrnost povolání k zasvěcenému životu a motivy vedoucí k odchodům. Zvolené téma, jak řekl papež v úvodu své promluvy, je důležité, protože věrnost je dnes vystavena zkoušce a statistiky svědčí o odlivu, který oslabuje zasvěcený život i samotný život církve. Mnoho je faktorů podmiňujících věrnost v naší době.

„Prvním, který nepomáhá zachovávat věrnost, je sociální a kulturní kontext, ve kterém žijeme. Jsme totiž ponořeni do zlomkovité či provizorní kultury, podporující život podle daného menu a vytvářející nevolníky módních trendů. Tato kultura zavádí potřebu mít stále boční dveře otevřené pro jiné možnosti, živí konzumismus, opomíjí krásu jednoduchého a skromného života a nezřídka vyvolává velkou existenciální prázdnotu. Rozšířil se také silný praktický relativismus poměřující všechno měřítkem seberealizace, která je často cizí evangelním hodnotám. Žijeme ve společnosti, kde ekonomická pravidla nahrazují ta morální, diktují zákony a vnucují systém opor, jež jsou na úkor životních hodnot; společnosti, kde diktatura peněz a profitu prosazuje takovou životní vizi, která odepisuje toho, kdo se nevyplácí.“

K tomuto sociálně-kulturnímu faktoru se řadí mnohé další – pokračoval papež. Jedním z nich je svět mládí, který je komplikovaný, ale i bohatý a podnětný. Nechybí velkodušná, solidární a aktivní mládež, ale také mezi mladými lidmi je mnoho obětí mondénní logiky, vedoucí ke hledání úspěchu za každou cenu, snadných peněz a snadných potěšení. Tato logika svádí mnoho mladých lidí. Tuto kulturu je třeba evangelizovat, pokud nechceme, aby jí podlehli.

„Třetí podmiňující faktor vychází ze samotného prostředí zasvěceného života, kde kromě svatosti nechybějí ani určitá antisvědectví, která ztěžují věrnost. Jsou jimi rutina, ochabnutí, administrativní zatěž, vnitřní rozdělení, hledání moci – kariérismus, mondénní způsob řízení institutů, autoritativní uplatňování nebo naopak neuplatňování autority. Chce-li si zasvěcený život zachovat svoje prorocké poslání a svoji přitažlivost a nadále být školou věrnosti pro ty, co jsou blízko, i pro ty, co jsou daleko (srov. Ef 2,17), musí si zachovávat svěžest a novost ústředního postavení, které má Ježíš.“

Povolání stejně jako sama víra je poklad, který nosíme v hliněných nádobách (srov. 2 Kor 4,7) – pokračoval dále papež František - a proto jej musíme opatrovat tak, jako se opatrují ty nejcennější věci, aby je nikdo nezcizil a jejich krásu nenahlodal zub času. Toto je úkolem každého z nás. Každý z nás je povolán s milostí Páně přijmout odpovědnost za vlastní lidský, duchovní a intelektuální růst a zároveň dbát o plamen svého povolání. To znamená, že musíme hledět na Pána, pozorně putovat podle logiky evangelia a nepodléhat mondénním kritériím. Velké nevěrnosti začínají u nepatrných odchylek a roztěkaností. Je třeba, abychom si osvojili pobídku svatého Pavla a probrali se ze spánku (srov. Řím 13,11).

„Když mluvíme o věrnosti a odchodech, musíme položit velký důraz na doprovázení. A toto bych chtěl zdůraznit. Je nezbytné, aby zasvěcený život investoval do přípravy kvalifikovaných průvodců této služby. Charisma duchovního doprovázení - řekněme duchovního vedení - je laické. Mají jej i kněží, ale je laické. Často se mi stalo, že se mne řeholnice ptají, zda nevím o nějakém knězi, který by je mohl vést. Odpovídám jim: Copak nemáte v komunitě nějakou sestru, která by to mohla dělat? A většinou zjistí, že vlastně ano.“

Duchovní vedení je nezbytné, pokračoval papež. Je obtížné setrvat ve věrnosti, když putujeme sami, anebo pod vedením bratří a sester, kteří nejsou schopni pozorného a trpělivého naslouchání anebo nemají odpovídající zkušenosti zasvěceného života. Potřebujeme mít bratry a sestry, kteří nabyli zkušenosti putování s Bohem, aby mohli konat to, co učinil Ježíš s Emauzskými učedníky: doprovázet na životní cestě ve chvíli dezorientace a znovu rozněcovat plamen víry a naděje Slovem a eucharistií (srov. Lk 24.13-35). Toto je delikátní a náročné poslání průvodce.

„Nemálo povolání se ztratí kvůli nedostatku zdatných průvodců. My všichni, mladí i méně mladí řeholníci, potřebujeme vhodnou pomoc v daném lidském, duchovním i řeholním momentu svého života. Je třeba se rozhodně vyhnout jakékoli formě doprovázení, která by vytvářela závislosti, byla protektivní, kontrolovala anebo vedla k dětinskosti, nemůžeme však na této cestě zůstat sami. Je zapotřebí blízkého, častého a opravdu zralého doprovázení. To všechno slouží k zajištění neustálého rozlišování, jež vede k objevování Boží vůle a hledání toho, co je milé Pánu, ve všem, jak by řekl sv. Ignác - anebo slovy sv. Františka z Assisi – „abychom vždycky chtěli to, co se líbí Pánu“ (srov. Františkánské prameny 233). Rozlišování vyžaduje ze strany duchovního průvodce a toho, kdo je doprovázen, jemnou duchovní citlivost, umění stanout před sebou a před druhým sine proprio, s naprostým odstupem od předsudků či osobních nebo skupinových zájmů. Navíc je třeba připomenout, že v rozlišování nejde pouze o volbu mezi dobrem a zlem, ale mezi tím, co je dobré a co je lepší, mezi tím, co je dobré a co vede ke ztotožnění s Kristem.“

Řekl Petrův nástupce v závěru své promluvy ke členům Kongregace pro instituty zasvěceného života.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.