Rádio Vaticana

Křesťanská naděje – statečná Judita dodává naději svému lidu

25.1.2017

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.

(Jdt 8,11a.13.14b-15a.17b)

Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Mezi ženskými postavami Starého Zákona vyniká jedna veliká hrdinka svého národa – Judita. Biblická kniha nesoucí její jméno vypráví o mohutné vojenské kampani krále Nabuchodonozora, který vládne v Ninive a rozšiřuje hranice své říše porážkami a podrobováním všech okolních národů. Čtenář chápe, že před ním vystupuje mocný a neporazitelný nepřítel, který rozsévá smrt a zkázu a dostává se až k zaslíbené zemi, čímž ohrožuje život synů Izraele.

Nabuchodonozorovo vojsko pod vedením velitele Holoferna zahájí obléhání judského města Betulie, které odřízne od zásobování vodou, a tak oslabuje odpor jeho obyvatel. Situace nabývá na dramatičnosti, až se nakonec obyvatelé shromažďují kolem předáků města a žádají je, aby se vzdali nepřátelům. Prosí o to zoufalými slovy: „Teď už nám nepomůže nikdo. Bůh nás vydal do jejich rukou, abychom před nimi padli žízní a nadobro zahynuli“ – představte si, nakolik bylo silné jejich zoufalství, když dokázali říci: „Bůh nás vydal do jejich rukou“. Obyvatelé města dále vyzývají: „Ihned je tedy zavolejte. Vydejte celé město v plen Holofernovým mužům a celému jeho vojsku“ (Jdt7,25-26). Zdá se, že konec je neodvratný, a schopnost důvěřovat Bohu se vyčerpala. To je velmi těžké pokušení! Paradoxně se zdá, že pokud chtějí uniknout smrti, nezbývá, než se vydat do rukou vrahů. Obyvatelé Betulie vědí, že vojáci vejdou do jejich města, vyplení je, vezmou si ženy za otrokyně a všechny ostatní zabijí. Je to extrém.

Při pohledu na tolikeré zoufalství se předák lidu snaží poskytnou záchytný bod pro naději a navrhuje, aby město odolávalo dalších pět dní a očekávalo Boží zásah přinášející záchranu. Jeho naděje je nicméně slabá, protože svou řeč uzavírá slovy: „Nepřijde-li nám po uplynutí té lhůty žádná pomoc, pak se zařídím podle vaší rady“ (7,31). Nebohý muž – neměl jiné východisko. Dali Bohu pět dní – a v tom spočívá jejich hřích – pět dní na to, aby zasáhl. Pět dní očekávání, avšak již v perspektivě konce. Dopřávají Bohu pět dní na to, aby je zachránil, ale už vědí své… Nemají důvěru, čekají na nejhorší. Ve skutečnosti už nikdo z lidu není schopen naděje. Byli zoufalí.

V této situaci se na scéně objevuje Judita. Byla to vdova, žena nebývalé krásy a moudrosti, která ke svému lidu promlouvá jazykem víry. Je statečná a otevřeně kárá svůj lid: „Pokoušíte Pána Všemohoucího! (…) Ne, bratři, jen nepopouzejte Pána, našeho Boha. Nemá-li v úmyslu zachránit nás, než vyprší ona lhůta pěti dnů, může nás ochránit v takové době, jaká se mu zlíbí, stejně jako nás před tváří našich nepřátel může zničit. (…) Spíše k němu volejte o pomoc v trpělivém očekávání záchrany od něho. Bude-li mu to milé, on náš hlas vyslyší“ (8,13.14-15.17). Takto promlouvá naděje. Tlučme na brány Božího srdce – On je Otec a může nás zachránit. Tato žena, vdova, se vystavuje riziku zesměšnění. Je však odvážná a jde kupředu! Osobně se domnívám, že ženy jsou statečnější než muži. (Potlesk.)

Judita v prorocké síle svolává muže svého lidu, aby jim opětovně dodala naději v Boha. S prorockým pohledem dohlédne za omezený obzor, viděný městskými předáky a zužovaný strachem. Potvrzuje, že Bůh zajisté bude jednat, avšak návrh pětidenního čekání považuje za způsob, jak Jej pokoušet a vymaňovat se z Jeho vůle. Hospodin je Bohem spásy, a Judita tomu věří, ať už na sebe tato spása bere jakoukoli podobu. Spásou může být záchrana lidu, jeho vysvobození z rukou nepřátel a další život, stejně jako to v Božích neproniknutelných plánech může být vydání na smrt. Judita, žena víry, to ví. Známe také konec příběhu – Bůh město zachraňuje.

Drazí bratři a sestry, neklaďme nikdy Bohu podmínky a dovolme naději, aby překonala naše obavy. Důvěřovat Bohu znamená vstoupit do jeho úmyslů bez jakýchkoli nároků a zároveň přijmout skutečnost, že Boží záchrana a pomoc k nám mohou dospět jinak, než bychom očekávali. Prosíme Pána o život, zdraví, lásku a štěstí – to vše je správné, avšak za vědomí, že Bůh dokáže vyzískat život také ze smrti, že rovněž v bolesti lze zakusit pokoj a že i v samotě může spočívat vyrovnanost a v pláči blaženost. Nemůžeme Boha poučovat, co by měl dělat a čeho bychom měli zapotřebí. Ví to lépe než my a máme Mu důvěřovat, protože naše cesty nejsou Jeho cestami a Jeho smýšlení není naše.

Cesta, kterou nám ukazuje Judita, je cestou naděje, pokojného očekávání, modlitby a poslušnosti. Je to cesta naděje. Předpokládá, že vykonáme vše, co je v našich silách beztoho, abychom se lehce vzdávali, nýbrž za stálého setrvání v Boží vůli. Víme totiž, že Judita se nejprve silně modlila, pak dlouze mluvila ke svému lidu a potom odvážně odešla, snažila se přiblížit k veliteli nepřátelského vojska a nakonec mu zdárně usekla hlavu. Byla statečná ve víře i skutcích. Judita měla svůj plán, úspěšně ho uskutečnila a dovedla svůj lid k vítězství, ovšem za trvalého postoje víry, ve kterém člověk přijímá z Boží ruky vše a je si jist její dobrotou.

Žena plná víry a odvahy tak opětovně dodává svému lidu sílu ve smrtelném nebezpečí a vyvádí jej na cestu naděje, kterou naznačuje také nám. Pokud se trochu zamyslíme, uvědomíme si, kolikrát jsme zaslechli moudrá a statečná slova z úst prostých lidí, prostých žen, které – aniž bych je znevažoval – mohou člověku připadate nevědomé…Z jejich úst ale vycházejí slova Boží moudrosti. Myslím na slova některých stařenek, babiček, které kolikrát dovedou říci správné slovo, slovo naděje, protože mají životní zkušenost, mnoho vytrpěly, svěřily se Bohu a dostaly od Pána dar, aby nám pomáhaly nadějeplnou radou. Pokud se vydáme cestami naděje, bude pro nás radostí a velikonočním světlem, jestliže se Pánu svěříme slovy: „Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá“ (Lk 22,42). Toto je modlitba tryskající z moudrosti, důvěry a naděje.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV