Potřebujeme světlo, které nám umožňuje učit se ze svých chyb

31.12.2016 

Homilie papeže Františka při nešporách na zakončení roku, baz. sv. Petra

„Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5).

Tato slova svatého Pavla znějí mocně. Stručně a přesně nás seznamují s plánem, který s námi má Bůh, totiž abychom žili jako synové. Celé dějiny spásy tady nacházejí ozvěnu. Ten, který nebyl podroben Zákonu, se z lásky rozhodl zříci se veškerých priviliegií (privus legis) a přijít tím nejméně očekávaným způsobem osvobodit nás, kteří jsme byli podrobeni Zákonu. Novotou bylo, že se tak rozhodl učinit v nepatrnosti a křehkosti novorozeněte; rozhodl se přiblížit se osobně a svým tělem obejmout naše tělo, svojí křehkosti obsáhnout naši křehkost a svou nepatrností přikrýt tu naši. Bůh v Kristu nepřijal masku člověka, nýbrž stal se člověkem a ve všem sdílel naše lidství. Dalek toho, aby se uzavřel do ideje či abstraktní bytnosti, chtěl být nablízku všem, kdo se cítí ztraceni, umrtveni, raněni, sklíčeni, zarmouceni a zastrašeni. Nablízku všem, kdo ve svém těle nesou tíhu oddálení a osamocení, aby hřích, zahanbení, zranění, neútěcha a vyloučení neměly v životě Jeho dětí poslední slovo.

Jesličky nás zvou, abychom si osvojili tuto božskou logiku. Logiku, která se nesoustředí na privilegia, výsady a protekci. Jde o logiku setkání, přiblížení a sblížení. Jesličky nás vybízejí, abychom opustili logiku výjimek pro jedny a vyloučení pro druhé. Bůh sám přichází zlomit okovy privilegií působících vždycky vylučování, aby zavedl pohlazení soucitu, který začleňuje a umožňuje každému člověku vyzařovat důstojnost, pro kterou byl stvořen. Dítě v plénkách nám ukazuje Boží moc, která oslovuje jakožto dar, nabídka, kvas a příležitost ke vzniku kultury setkání.

Nemůžeme si dovolit být naivní. Víme, že jsme z různých stran pokoušeni žít logikou privilegií, která nás separuje separováním, vylučuje vylučováním a uzavírá zavíráním snů i životů mnoha našich bratří.

Dnes před betlémským Dítětem chceme přiznat, že potřebujeme, aby nás osvítil Pán, poněvadž jsme nezřídka krátkozrací nebo vězíme v zásadně integračním postoji toho, kdo chce silou donutit druhé, aby se stali součástí jeho vlastních schémat. Potřebujeme toto světlo, jež nám umožňuje učit se z vlastních chyb a snah, abychom se polepšili a překonali; světlo, které se rodí ze skromného a odvážného vědomí toho, kdo pokaždé nachází sílu povstat a začít znovu.

Další rok se chýlí ke konci a my stojíme před jesličkami, abychom děkovali za všechna znamení božské štědrosti ve svém životě a svých dějinách, projevující se tisícerými způsoby ve svědectví mnoha tváří, které uměly anonymně zazářit. Toto poděkování nechce být sterilní nostalgií či marnivým vzpomínáním na idealizovanou a odtělesněnou minulost, nýbrž živým upamatováním, které pomáhá probouzet osobní i komunitní kreativitu, neboť víme, že Bůh je s námi.

Stojíme před jesličkami, abychom rozjímali o tom, jak se Bůh během tohoto roku zpřítomnil, a připomněli si tak, že každá doba, každá chvíle je nositelkou milosti a požehnání. Jesličky nás vybízejí, abychom nic a nikoho nepokládali za ztraceného. Hledět na jesličky znamená nalézt sílu k přijetí svého místa v dějinách bez bědování a zatrpklosti, bez uzavřenosti a vyhýbavosti, bez vyhledávání zkratek poskytujících privilegia. Hledět na jesličky znamená vědět, že čas, který nás čeká, vyžaduje iniciativy plné odvahy a naděje, jakož i zříkání se marnivého protagonismu nebo nekonečných bojů o zviditelnění.

Hledět na jesličky znamená objevovat, jak se zapojuje Bůh tím, že zapojuje nás, činí z nás součást svého díla a vybízí nás k odvážnému a rozhodnému přijetí budoucnosti, jež je před námi.

Pohledem na jesličky se setkáváme s tvářemi Josefa a Marie. Mladými tvářemi plnými naděje a očekávání, plnými otázek. Mladé tváře, jež hledí vpřed s nesnadným posláním pomáhat růst Dítěti-Bohu. Nelze mluvit o budoucnosti, aniž bychom rozjímali o těchto mladých tvářích a přijali odpovědnost, kterou máme vůči našim mladým; a spíše než odpovědnost je správným slovem dluh, ano, máme vůči nim dluh. Mluvit o končícím se roku znamená cítit pozvání přemýšlet o tom, jak se zajímáme o místo, které mají mladí v naší společnosti.

Vytvořili jsme kulturu, která na jedné straně vytváří z mládí idol, který se pokouší učinit věčným, avšak paradoxně jsme naše mladé připravili o prostor jejich reálného začlenění, neboť jsme je pozvolna vytlačili z veřejného života, přinutili emigrovat nebo žebrat o zaměstnání, která neexistují nebo jim nedovolují plánovat jejich budoucnost. Privilegovali jsme spekulaci namísto důstojné a opravdové práce, která by jim umožila být aktivními protagonisty života naší společnosti. Očekáváme a vyžadujeme od nich, aby byli kvasem budoucnosti, ale diskriminujeme a „odsuzujeme“ je ke klepání na dveře, které namnoze zůstávají zavřeny.

Jsme zváni nebýt jako majitelé betlémských útulků, kteří mladému páru říkali, že není místo. Nebylo místa pro život, pro budoucnost. Žádá se po nás, abychom se chopili každý svého závazku, jakkoli nepatrný se může zdát, a pomáhali našim mladým tady v jejich zemi, v jejich vlasti znovu nalézt konkrétní horizonty budoucnosti, kterou je třeba tvořit. Nepřipravujme se o sílu jejich rukou, jejich mysli, jejich schopností prorokovat sny jejich starců (srov. Jl 3,1). Půjde-li nám o budoucnost, která jich bude hodna, budeme jí muset dosáhnout jedině sázkou na opravdové začlenění, které dá důstojnou, svobodnou, kreativní, participativní a solidární práci (srov. Promluva při převzetí Ceny Karla Velikého, 6. května 2016).

Pohled na jesličky nás vyzývá, abychom pomohli našim mladým nepodléhat zklamání kvůli našim nezralostem a stimulovali jejich schopnost snít a za svoje sny zápasit. Schopnost růst a stávat se otci a matkami našeho lidu.

Jak je dobré rozjímat o Bohu-Dítěti tváří v tvář končícímu se roku! Je to pozvání vrátit se k pramenům a kořenům naší víry. V Ježíši se víra stává nadějí, kvasem a požehnáním: „Něhou, která nás nikdy nezklame, vždycky nám může pomoci navracet radost, pozvedat hlavu a začínat znovu“ (Evangelii gaudium, 3).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.