Andělé strážní, Vánoce a terorismus

26.12.2016 

„Sám sebe se ptám, kdo dal mi sílu, kdo dal mi lék pro chvíle zlé. Bude to tím, že při mně stáli všichni mí strážní andělé,“ tak zpívá Karel Gott v jedné ze svých posledních písní. Česká stárnoucí hvězda se tu ohlíží zpět a žasne. Že ještě žije, si nedovede vysvětlit jinak, než zvláštní pomocí shůry ne jednoho, ale všech andělů strážných, kteří nad ním bděli a jej střežili. Mohli ho přece i neuhlídat, jako „neuhlídali“ Jiřího Štaidla, znaveni rychlostí jeho života (Karel Gott: Kluk s velkou vášní, věnováno Jiřímu Štaidlovi).

Karlovi Gottovi bylo dáno přemoci zákeřnou chorobu a vrátit se na Vánoce domů. Asi nic si nemocný člověk tolik nepřeje, jako teplo rodinného kruhu, klid a bezpečí. Bez pohody a vánoční atmosféry pro mnoho lidí Vánoce prostě nejsou. To je kolektivní ilusí štěstí. Ten, kterého porodila ve chlévě dívka z Nazareta, však není ilusí, nýbrž realitou, tak silnou a tak pevnou, že ji nemůže zničit nic. Ani teroristický útok na adventní trh v Berlíně, kde radostné očekávání nahradily slzy bolesti a strach z budoucnosti. Neckářova píseň Půlnoční tu jakoby vyvěrá z nitra každého z nás: „Beránku náš na nebesích, neopouštěj nás, až začnem se bát.“

Aby se mu otevřely oči pro zázračnou skutečnost, která je za naším zrakem, a kterou nelze popsat než v obrazech, např. jako švadrony andělů v pohybu s jedinou starostí, jak nás ohlídat, ochránit, nám pomoci, přinést útěchu a vést nás bezpečně úskalími života, musel Václav Neckář projít těžkou zkouškou utrpení. Po mrtvici se učil od píky mluvit, dokonce i zpívat, hlavně ale se naučil hovořit s Bohem – modlit se: „Každej z nás a taky já máme svého anděla, co se dívá. Když jsem ztrácel slova z úst, zašeptal: Pane nedopusť. A já zpívám... zase zpívám...! (https://www.youtube.com/watch?v=Yxoj0XYVlSk ). Věřit na anděly, mluvit o nich, vzývat je a opěvovat se stalo součástí naší kultury. Je to na důkaz toho, že naše společnost přeci jenom překonává trauma ateismu, kde andělé byli biti. Dosvědčuje to Karel Kryl, když zpívá: „Z rozmlácenýho kostela v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla.“

Starozákonní kniha Tobiáš vypráví, jak archanděl Rafael doprovázel mladého Tobiáše k jeho slepému otci Tóbitovi, který se uzdraví. Otevřou se i nám oči, abychom se nechali dovést archandělem Rafaelem až k Bohu? Andělé jsou duchovní, rozumné, krásné a dobré bytosti. Tam, kde jsou přítomní, ohlašují ráj. Jsou duchovní stvoření, Bohem poslaní, ale Bůh nejsou. Pomohou nám vykročit k setkání s Bohem, avšak stojí to ještě mnoho úsilí. „Když ty spíš, tak oni bdí, překážky z cest nám odklidí a víru vrátí.“ (Václav Neckář)

Ve světle víry poznáme smysl věcí a událostí kolem nás, tedy i smysl Vánoc. Ten netkví sám v sobě, v sentimentalismu, ale vede náš zrak k Velikonocům. Věčně zelené jehličí vánočního stromku je symbolem života, který ač zakořeněný v zemi, roste vzhůru k nebi do života věčného, života, který se nedá zastavit, života, který vítězí nad smrtí, a který, který ani ta nejtemnější noc nemůže pohltit. Nepohltila jistě ani životy obětí atentátu v Berlíně. „Jste přece mrtví a vaše životy jsou ukryty s Kristem v Bohu“ píše sv. Pavel Kolosanům.

In paradisum deducant te angeli - Ať vás andělé doprovodí do ráje.

Richard Čemus

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.