Rádio Vaticana

Křesťanská naděje – „Jak je krásné vidět posla, který zvěstuje pokoj“

14.12.2016

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.

(Iz 52,7.9-10)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Blížíme se k Vánocům a prorok Izaiáš nám opět pomáhá otevřít se naději přijetím dobré zvěsti o přicházející spáse. Kapitola 52 z Izaiáše začíná výzvou, která je určena Jeruzalému, aby procitnul, setřásl ze sebe prach a okovy a oděl se nejkrášnějšími šaty, protože Pán přišel vysvobodit svůj lid (vv.1-3). A dodává: „Můj lid pozná mé jméno, proto sezná v onen den, že Já říkám: »Tady jsem«“ (v.6).

Na sdělení »Tady jsem« učiněné Bohem a shrnující veškerou Boží vůli po naší spáse a po sblížení s námi, odpovídá Jeruzalém radostným zpěvem podle prorokovy výzvy. Je to velmi důležitý historický moment. Je konec babylonského vyhnanství a Izrael dostává možnost opětovně nalézt Boha a nalézt v této víře sebe sama. Pán se přibližuje a „malý zbytek“, tedy část lidu, který po vyhnanství zůstal a vytrval ve víře, prošel krizí, nadále věří a doufá i uprostřed temnot, onen „malý zbytek“ spatří Boží divy. Sem prorok zařazuje chvalozpěv:

„Jak je krásné vidět na horách nohy posla,
který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj,
hlásá blaho a oznamuje spásu,
který praví Siónu: »Bůh tvůj kraluje«!
[...]
Radujte se a jásejte vespolek,
Jeruzalémské trosky,
neboť Hospodin utěšil svůj lid,
vykoupil Jeruzalém.
Obnažil Hospodin své svaté rámě
před očima všech národů
a všechny končiny země uzří
spásu našeho Boha“ (Iz 52,7.9-10).

Tato Izaiášova slova, u kterých se chceme trochu pozastavit, odkazují k zázraku pokoje a činí tak zvláštním způsobem tím, že poukazují nikoli na posla, nýbrž na jeho nohy, které spěchají: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla...“. Zdá se, že jde o ženicha z Písně písní, který pospíchá za svojí milovanou: „Běží po horách, skáče po pahorcích“ (Pís 2,8). Tak běží také posel pokoje nesoucí radostnou zvěst osvobození a spásy a oznamující, že Bůh kraluje.

Bůh neopustil svůj lid a nenechal se přemoci zlem, protože On je věrný a Jeho milost je větší než hřích. Toto se musíme naučit; jsme však tvrdohlaví a neučíme se. Zeptám se: kdo je větší? Bůh nebo hřích? Bůh! A kdo nakonec zvítězí? Bůh nebo hřích? Bůh. On je schopen přemoci ten největší, nejhanebnější, nejstrašnější a nejhorší hřích. Jakou zbraní Bůh přemáhá hřích? Láskou! Takový je význam slov „Bůh kraluje“. To jsou slova víry v Pána, který se svou mocí sklání a snižuje k lidstvu, aby nabídnul člověku milosrdenství a osvobodil jej od toho, co v něm znetvořuje krásný Boží obraz. Když jsme totiž v hříchu, Boží obraz je znetvořen. A dovršením tolikeré lásky bude právě Království založené Ježíšem, ono Království odpuštění a pokoje, které slavíme o Vánocích a které se definitivně uskutečňuje o Velikonocích. Nejkrásnější radostí Vánoc je vnitřní radost z tohoto pokoje. Pán smazal moje hříchy, Pán mi odpustil a smiloval se nade mnou, přišel mne zachránit. Toto je vánoční radost!

Toto jsou důvody naší radosti, bratři a sestry. Když se zdá, že je všemu konec, když je vzhledem k tolika protivenstvím namáhavé věřit a přichází pokušení říci si, že nic už nemá smysl, právě pak zazní krásná zpráva, kterou nesou ony spěchající nohy: Přichází Bůh, aby něco nového uskutečnil a založil království pokoje. Bůh „obnažil své svaté rámě“ a přináší svobodu a útěchu. Zlo nebude triumfovat navždy, existuje konec bolesti. Zoufalství je přemoženo, protože Bůh je mezi námi.

I my jsme pobízeni, abychom jako Jeruzalém podle výzvy pronesené prorokem trochu procitli; jsme povoláni stát se muži a ženami naděje a spolupracovat na příchodu tohoto království tvořeného světlem a určeného všem. Jak nepěkné je setkat se s křesťanem, který ztratil naději a říká: »Já už nevěřím nic, pro mne už všechno skončilo«. Tak mluví křesťan, který není schopen hledět k horizontům naděje a kolem jeho srdce je zeď. Bůh však zničí tyto zdi odpuštěním! A proto se máme modlit, aby nám Bůh denně dával naději a dával ji všem, onu naději, která se rodí, když vidíme v betlémských jesličkách Boha. Poselství dobré zvěsti, která je nám svěřena, je naléhavé. Také my musíme běžet přes hory, protože svět nemůže čekat, lidstvo má hlad a žízeň po spravedlnosti, pravdě a pokoji.

Až maličcí tohoto světa spatří betlémské Dítě, budou vědět, že se naplnil příslib a poselství se uskutečnilo. V dítěti, které se právě narodilo, ve všem je odkázáno na druhé, zavinuto do plének a položeno do jeslí, je obsažena veškerá moc Boha, který zachraňuje. Vánoce jsou dnem, který otevírá srdce, které je třeba otevřít tolikeré nepatrnosti a tak velikému divu. Je to div Vánoc, na který se v této adventní době připravujeme s nadějí. Je to překvapení Boha – Dítěte, chudého a slabého Boha, který opouští svoji velikost, aby se sblížil s každým z nás.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV