9.12.2016 

Kněží jsou prostředníci Boží lásky, nikoli zprostředkovatelé, kteří si hledí svých zájmů – kázal dnes ráno papež František v kapli Domu sv. Marty. Zaměřil se přitom právě na pokušení, která ohrožují služebné kněžství. Varoval před rigiditou a před zesvětštěním, které činí kněze směšným.

Papež vyšel ze slov dnešního evangelia (Mt 11,16-19), ve kterém Ježíš přirovnává své současníky k rozmařilým dětem, které říkají: »Hráli jsme vám a vy jste netancovali, naříkali jsme a vy jste neplakali«. Také dnes – řekl – existují lidé, kteří nejsou spokojení s ničím a nedokážou pochopit, co Pán učí, nedokážou pochopit vlastní jádro evangelního zjevení.“ Papež pak mluvil o nespokojených kněžích, kteří neustále vyhledávají nové projekty, „protože jejich srdce je vzdáleno Ježíšově logice. Právě tato logika totiž činí kněze spokojeným. Je to logika prostředníka. „Ježíš – zdůraznil papež František – je prostředníkem mezi Bohem a lidmi. A my musíme jít touto cestou prostředníků nikoli cestou zprostředkovatelů, která je podobná, nikoli však stejná. Zprostředkovatel totiž dělá svoji práci, za kterou je placen, a nikdy neprohrává. Prostředník je naprosto jiný:

„Prostředník ztrácí sebe sama, aby sjednotil různé strany, dává život, sebe samého. Cenou je vlastní život, kterým platí, námaha jeho práce. Farář sjednocuje stádce, sjednocuje lidi, aby je vedl k Ježíši. Logika Ježíše jakožto prostředníka je logikou zřeknutí se sebe samého. Svatý Pavel v listě Filipanům to říká jasně: »Zřekl se sám sebe« (Flp 2,7), aby vytvořil jednotu, zemřel, a to smrtí na kříži. Toto je ta logika: zřeknout se sám sebe.“

„Autentický kněz – pokračoval papež – je prostředníkem blízkým svému lidu, zatímco zprostředkovatel dělá jenom svoji práci. Počíná si jako funkcionář, neví, co znamená »zašpinit si ruce« realitou. A právě tehdy, když se kněz stane z prostředníka zprostředkovatelem, není šťastný, leč smutný. Hledá štěstí v tom, že se ukazuje a činí ze sebe autoritu. Ježíš říká o těchto zprostředkovatelích své doby, že se rádi procházejí po náměstích, aby byli viděni a dostávalo se jim projevů cti ( srov. Mt 23,6,7).

„Aby se takovýto zprostředkovatelský kněz stal důležitým, vydává se cestou rigidity. Takoví žijí často vzdáleni lidem, nevědí, co je lidská bolest. Ztrácejí, co se naučili doma, prací tatínka a maminky, prarodičů a sourozenců. Ztrácejí tyto věci a stávají se rigidními. Nakládají na věřící břemena, která sami nenosí, jak to vytýkal Ježíš zprostředkovatelům své doby. Chodí s bičem v ruce k Božímu lidu: »Toto se nesmí, tamto se nesmí...« A mnozí lidé, kteří přicházejí, aby našli trochu útěchy a porozumění, jsou touto rigiditou odháněni pryč.“

„Tato rigidita je však dlouhodobě neudržitelná – řekl dále papež. Je zásadně schizofrenní. Navenek se jevíš jako rigidní, ale uvnitř jsi zkáza. Mondénní, rigidní kněz je nespokojený, protože se vydal špatnou cestou.“

„Ohledně rigidity a zesvětštění mi nedávno jeden starší kuriální monsignore, který je normální, dobrý a pracovitý muž, milující Ježíše, vyprávěl, jak byl nedávno svědkem scény v jednom obchodě s kněžským oblečením (Euroclero), kde si nějaký velmi mladý kněz nebo ještě seminarista vybíral plášť. Dlouhý, sametový plášť a prohlížel se v zrcadle. Potom si vzal saturno – široký pastýřský klobouk a stále se prohlížel v zrcadle. To je mondénní rigidita. A onen moudrý monsignor, který z toho byl trochu smutný, nakonec utrousil s úsměvem: »A pak, že církev neuděluje kněžství ženám!«. Povolání kněze, který se stane funkcionářem, se pak stává směšné. Vždycky.“ „Při zpytování svědomí – řekl dále papež – se ptejte: Byl jsem dnes funkcionář nebo prostředník? Opatroval jsem sebe, hledal jsem sebe, svoje pohodlí, svůj řád anebo jsem se nechal během dne vést tak, abych sloužil druhým? Jednou mi jistý člověk říkal – pokračoval papež – že kvalitu kněze rozpoznává podle vztahu k dětem, zda totiž umí pohladit dítě, usmát se na ně, hrát si s ním... To je příznačné, protože to znamená, že se dovede snížit, přiblížit se nepatrným věcem. Zprostředkovatel je naopak smutný. Stále se tváří smutně či vážně, zasmušile. Zprostředkovatel má zastřený pohled. Prostředník je otevřený, usměvavý, přívětivý, chápavý a jemný.“

V závěru svého kázání podal papež tři vzory „prostředkujících a nikoli zprostředkovatelských kněží“. První je – řekl František – je velký Polykarp, který nesmlouvá o svém povolání a jde odvážně na hranici a když jej pohltí plameny, věřící, kteří u toho byli, cítili vůni chleba. Tak končí prostředník, jako chléb daný věřícím. Druhým vzorem je svatý František Xaverský, který umírá mlád na pláži v Šang-čchuan se zraky upřenými k Číně, kam si přál jít, ale nemohl, protože si jej Pán vzal k sobě. Třetím vzorem je svatý Pavel – stařec – u Tre Fontane. Když pro něho brzy ráno přišli vojáci, aby jej odvedli na popravu, kráčel sehnutý. Dobře věděl, že k tomu došlo zradou někoho uvnitř křesťanské obce. On však velice stál o to, aby se mohl dát v oběť Pánu. Tyto tři vzory – končil papež dnešní ranní kázání v Domě sv. Marty – nám mohou pomoci. Dívejme se na ně a ptejme se: jak chci skončit svůj kněžský život? Jako funkcionář, jako zprostředkovatel nebo jako prostředník, tedy na kříži?

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.