Rádio Vaticana

Pán nenechává člověka napospas jeho špatnosti

8.12.2016

Promluva papeže před modlitbou Anděl Páně, nám. sv. Petra

Pěkný sváteční den, drazí bratři a sestry!

Liturgická čtení ze dnešní slavnosti Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu, nám předkládají dva klíčové úseky z dějin vztahů mezi člověkem a Bohem. Dalo by se říci, že nás přivádějí k původu dobra a zla.

Kniha Genesis nám ukazuje první odmítnutí, počáteční odmítnutí člověka, který si raději hleděl sebe než svého Stvořitele, chtěl jednat na vlastní pěst a rozhodl se, že si vystačí. Když to ale učinil a opustil společenství s Bohem, ztratil se sám sobě, zmocnil se ho strach, začal se skrývat a obviňovat toho, kdo mu stál nablízku (srov. Gn 3,10.12). Strach je pokaždé příznakem odmítnutí Boha. Vypovídá o tom, že jsem Bohu řekl „ne“. Obviňovat druhé a nikoli sám sebe rovněž znamená, že se vzdaluji Bohu. Právě toto působí hřích. Pán však člověka neponechává napospas jeho špatnosti, hledá jej a obrací se k němu se starostlivou otázkou: „Kde jsi?“ (v.9). Jako by chtěl říci: „Zastav se. Zamysli se nad tím, kde jsi!“ Takto se táže otec či matka, kteří hledají ztraceného syna: „Kde jsi? Do jaké situace ses dostal?“. Bůh činí totéž a natolik trpělivě, že dokáže překlenout odstup, který se zpočátku vytvořil. Tolik k prvnímu úseku.

Druhý klíčový úryvek přibližuje dnešní evangelium. Vypráví o tom, že se Bůh stává člověkem a přebývá mezi námi díky velikému „ano“, které Maria vyslovila ve chvíli andělského zvěstování. Slovem hříchu bylo „ne“, kdežto zde zní „ano“, a je to veliké „ano“! Skrze toto přitakání Ježíš zahájil svou pouť po cestách lidstva – začal ji v Mariině těle, protože první měsíce života prožil v jejím mateřském lůně. Nezjevil se v plné síle a dospělosti, nýbrž prošel veškerým vývojem lidské bytosti. Stal se jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu. Právě proto si zvolil Marii, která jediná byla stvořena bez hříchu a poskvrny. Evangelium o ní jediným slovem mluví jako o „milostiplné“ (Lk 1,28), tedy „zahrnuté milostí“. Byla již od počátku plná Boží milosti a nebylo v ní místo pro hřích. Také my, když se k Panně Marii obracíme, uznáváme tuto krásu a vzýváme ji jako „milostiplnou“, nedotčenou zlem.

Maria na Boží výzvu odpovídá slovy: „Jsem služebnice Páně“ (v.38). Neříká: „Tentokrát budu jednat podle Boží vůle a ochotně ji splním, ale pak se uvidí…“ Její přitakání je celistvé, celoživotní, bezvýhradné a bezpodmínečné. Stejně jako počáteční odmítnutí uzavřelo člověku přístup k Bohu, Mariin souhlas otevřel Bohu cestu mezi nás. Je to nejdůležitější přitakání dějin, pokorné „ano“, které zvrátilo pyšné „ne“ v počátcích. Je to věrný souhlas, který uzdravuje neposlušnost, ochotné přisvědčení, které vyvrací egoismus hříchu.

Rovněž před každým z nás se otevírají dějiny spásy, poznamenané přijímáním a odmítáním Boha. Někdy jsme nicméně přeborníky polovičatých „ano“ – předstíráme, že dobře nerozumíme tomu, co by si Bůh přál a co nám radí svědomí. Vychytrale ale Boha přímo neodmítáme a vymlouváme se: „Promiň, ale nemohu“, „Dnes ne, myslím až zítra“, „Od zítřka se polepším, budu se modlit a konat dobro, ale až od zítřka“. Tato vychytralost nás vzdaluje Bohu a souhlasu s Ním a vede nás k Jeho odmítnutí, k onomu hříšnému a průměrnému „ne“. Je to ono známé „Ano, ale…“, „Ano Pane, ale…“ Tak zavíráme bránu dobru a zlo využívá našeho nepřesvědčivého přitakání. Každých z nás by si z nich mohl založit sbírku! Jen se zamysleme, kolik takovýchto nepřesvědčivých „ano“ v sobě najdeme. Avšak každý naprostý souhlas Bohu je počátkem nového příběhu – přisvědčení Bohu je skutečně „originální“ ve smyslu „původní“, je počátkem, na rozdíl od hříchu, kterým v nitru stárneme. Zamysleli jste se někdy nad tím, že hříchem naše nitro stárne, a to velmi rychle? Z každého přitakání Bohu pocházejí příběhy spásy – naší i druhých lidí. Tak, jako tomu bylo s Marií a jejím „ano“.

O tomto adventu si nás Bůh přeje navštívit a očekává naše „ano“. Zamysleme se nad tím, jaké „ano“ dnes máme Bohu říci. Prospěje nám, když se nad tím zamyslíme. A v Bohu najdeme Pánův hlas, který po nás něco žádá – krok kupředu. „Věřím v tebe, doufám v tebe, miluji tě; děj se dobro tvojí vůle“ – to je naše „ano“. Stejně jako Maria vyslovme dnes velkoryse a s důvěrou toto osobní přitakání Bohu.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV