Rádio Vaticana

Křesťanská naděje - „Těšte, těšte můj národ...“

7.12.2016

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.

(Iz 40, 1-2a.3-5)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Začínáme dnes novou sérii katechezí o křesťanské naději. Je velice důležitá, protože naděje neklame. Optimismus klame, naděje nikoli! Velice ji potřebujeme v nynějších časech, které vypadají temně a nezřídka v nich bloudíme tváří v tvář špatnosti a násilí, jež nás obklopují, tváří v tvář utrpení tolika našich bratří. Naději potřebujeme. Cítíme se ztraceni a také trochu sklíčeni, protože pociťujeme bezmoc a máme dojem jako by tato temnota nikdy neměla skončit.

Nedopusťme, aby nás naděje opustila, vždyť s námi jde milující Bůh. „Doufám, protože se mnou je Bůh“ – toto si můžeme všichni říkat. Každý z nás může říci: „Doufám, mám naději, protože Bůh je se mnou.“ Jde a vede mne za ruku. Bůh nás nenechává samotné. Pán Ježíš přemohl zlo a otevřel nám cestu života.

Zejména v této adventní době, která je dobou čekání, během níž se opět připravujeme na přijetí útěšného tajemství Vtělení a světla Narození Páně, je tedy důležité uvažovat o naději. Učme se od Pána, co znamená mít naději, doufat. Slyšme proto slova Písma svatého, počínaje prorokem Izaiášem, velkým prorokem adventu a velkým poslem naděje.

Ve druhé části své knihy se Izaiáš obrací k lidu útěšnou zvěstí:
„Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh.
Mluvte k srdci Jeruzaléma,
volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost [...]
Hlas volá: »Na poušti připravte Hospodinovi cestu,
v pustině urovnejte stezky našemu Bohu!
Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží!
Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná:
Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří,
že mluvila Hospodinova ústa.« (Iz 40, 1-2.3-5).
Bůh Otec těší tím, že vzbuzuje těšitele, od kterých žádá, aby povzbuzovali Jeho lid, Jeho děti zvěstí, že soužení se skončilo, bolest přestala a hřích byl odpuštěn. A tím se soužené a zděšené srdce hojí. Prorok tedy žádá připravení stezky Pánu otevřením se Jeho darům a spáse.

Útěcha lidu začíná možností jít Boží cestou, novou urovnanou a schůdnou cestou, kterou třeba přichystat na poušti, aby bylo možno ji přejít a vrátit se do vlasti. Prorok se totiž obrací k lidu, který prožívá tragédii babylonského vyhnanství a nyní slyší, že se bude moci vrátit do svojí země pohodlnou a širokou cestou bez údolí a hor, které by ji činily obtížnou, cestou urovnanou na poušti. Připravit onu cestu tedy znamená připravit cestu spásy a osvobození od každé překážky a nesnáze.

Vyhnanství bylo v dějinách Izraele dramatickým momentem, kdy lid přišel o všechno. Ztratil vlast, svobodu, důstojnost a také důvěru v Boha. Cítil se opuštěn a bez naděje. Prorok však přichází s výzvou, která znovu otevírá srdce víře. Poušť je místem, ve kterém je těžké žít, ale právě tudy je nyní možné se vrátit nejenom do vlasti, nýbrž k Bohu, vrátit se k naději a úsměvu. Když se ocitneme v temnotě a nesnázích, nedostává se nám úsměv. Právě naděje nás však učí úsměvu, abychom našli cestu, která vede k Bohu. Jednou z prvních věcí, která postihne lidi, kteří se vzdálí od Boha, je ztráta úsměvu. Možná jsou schopní vybuchovat smíchem, jedna salva střídá druhou, ale chybí jim úsměv! Tento úsměv dává pouze naděje. Je to úsměv doufající v setkání s Bohem.

Život je často pouští, je obtížné kráčet životem, ale svěříme-li se Bohu, může se stát krásným a širokým jako dálnice. Postačí neztrácet nikdy naději, postačí věřit dále, vždy a všemu navzdory. Když se ocitneme před dítětem a můžeme mít i spoustu problémů a těžkostí, vynoří se z našeho nitra úsměv, protože stojíme před nadějí: dítě je naděje! Takto se musíme v životě umět dívat na cestu naděje, která nás vede k setkání s Bohem, s Bohem, který se pro nás stal Dítětem. A dává nám úsměv, dává nám všechno!

Právě tato Izaiášova slova později použije Jan Křtitel ve svém kázání, kterým vybízí k obrácení. Říkal: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu“ (Mt 3,3). Je to hlas, který volá tam, kde se zdá, že není nikdo, kdo by mohl naslouchat – kdo může naslouchat v poušti? – volá uprostřed zmatení způsobeného krizí víry. Nemůžeme popřít, že svět je v krizi víry. Říká se „Já věřím v Boha, jsem křesťan“ – „Patřím k tamtomu náboženství...“ – Tvůj život je však velice vzdálen tomu křesťanskému, je velice vzdálen Bohu! Religiozita, víra se zúžila na jedinou větu: „Věřím?“ – „Ano“. Tady jde však o návrat k Bohu, o obrácení srdce k Bohu a vykročení touto cestou k setkání s Ním. Bůh nás očekává. O tom káže Jan Křtitel, o přípravě. Připravte setkání s tímto Dítětem, které nám vrátí úsměv.

Když Křtitel oznamoval Ježíšův příchod, Izraelité byli ještě jakoby ve vyhnanství, protože byli pod římskou nadvládou, která z nich činila cizince v jejich vlasti a byli ovládáni mocnými okupanty, kteří rozhodovali o jejich životech. Pravé dějiny však nejsou ty, které vytvářejí mocní, nýbrž ty, které vytváří Bůh spolu s maličkými. Pravé dějiny, které zůstávají ve věčnosti, jsou ty, které píše Bůh se svými maličkými: Bůh s Marií, Bůh s Ježíšem, Bůh s Josefem, Bůh s maličkými. S oněmi maličkými a prostými, které nacházíme kolem rodícího se Ježíše: Zachariáš a Alžběta, staří a poznamenaní neplodností, Maria, mladá dívka, panna zaslíbená Josefovi, bezvýznamní pastýři, kterými se opovrhovalo. To jsou maličcí, kteří se vírou stali velkými, maličcí, kteří umí bez ustání doufat. A naděje je ctnost maličkých. Velcí a spokojení neznají naději; nevědí, co to je.

Maličcí spolu s Bohem, s Ježíšem proměňují poušť vyhnanství, zoufající osamocení a utrpení v urovnanou cestu, jež vede k setkání se slávou Páně. Přejděme tedy k věci: učme se naději. S důvěrou očekávejme Pánův příchod a ať už bude poušť našich životů jakákoli – každý ví, jakou pouští jde – stane se rozkvetlou zahradou. Naděje neklame!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV