Rádio Vaticana

Marxismus je poplatný liberalismu

4.12.2016

tvrdí papež Bergoglio

Toto tvrzení, které zřejmě mnohé překvapí, vyslovil v roce 1985 argentinský jezuita Jorge Mario Bergoglio. Učinil tak v rámci obsáhlé přednášky nazvané „Co jsou jezuité?“, která byla v Evropě poprvé publikována až po zvolení autora na Petrův stolec. Otec Bergoglio zde vysvětluje ignaciánskou a jezuitskou spiritualitu na pozadí duchovních dějin starého kontinentu, které podává impozantním a zcela neotřelým způsobem. Ukazuje, co svatý Ignác z Loyoly a první jezuité považovali za největšího nepřítele té doby, totiž schizmatickou herezi reformace, a jakým způsobem jí čelili. Z textu, jehož plné znění je zde, vybíráme jeden souvislý celek, týkající se právě diagnózy duchovních dějin evropského novověku:

„V čem spočívá kalvínské schizma, jež vyzvalo Ignáce a první jezuity na souboj? Toto schizma se týká třech oblastí: člověka, společnosti a církve. Pokusím se vysvětlit, jak toto schizma - rozkol nastává v těchto třech oblastech, a na co v každé z nich odpovídá první Tovaryšstvo.
V člověku kalvinismus působí rozkol mezi rozumem a citem. Separuje rozum od srdce. Tehdejší člověk vlivem luteránství prožíval na citové rovině mučivou úzkost ve vztahu k vlastní spáse. Podle Kalvína nebylo třeba se touto úzkostí znepokojovat. Pečovat se mělo pouze o záležitosti rozumu a vůle. Tady má původ kalvínská ponurost, rigidní disciplina, jež velice nedůvěřuje všemu vitálnímu a věří v naprostou zkaženost lidské přirozenosti, která může být uspořádána jedině lidskou činností. Kalvín uskutečňuje schizma uvnitř člověka: mezi rozumem a srdcem. Ba více, Kalvín vyvolá schizma v samotném rozumu, totiž rozkol mezi pozitivním a spekulativním poznáním. Tak vzniká scientismus, který tříští metafyzickou jednotu a způsobuje rozkol v intelektivním procesu člověka. Každý předmět vědy pojímá absolutně. A nejjistější vědou je geometrie. Geometrické zákony se tak stanou bezpečným vodítkem myšlení. Toto schizma, ke kterému došlo v samotném lidském rozumu, postihuje veškerou spekulativní tradici církve i veškerou humanistickou tradici.

Tomuto rozkolu v lidském nitru čelí svatý Ignác a jeho následovníci dvěma základními postoji. Za prvé příklonem k humanistické tradici s cílem rekapitulovat myšlenkovou tradici církve. „Je třeba chválit pozitivní i scholastickou nauku. Neboť jako je vlastnější pozitivním učitelům, jako sv. Jeronýmovi, sv. Augustinovi a sv. Řehořovi atd., rozněcovat touhu milovat ve všem Boha, našeho Pána, a jemu sloužit, tak je vlastnější scholastickým učitelům, jako sv. Tomášovi, sv. Bonaventurovi a Mistru sentencí atd., definovat nutné věci k věčnému životu nebo je vysvětlit pro naši dobu lépe a lépe bojovat proti všem omylům a všem falešným závěrům a je objasňovat. Neboť scholastičtí učitelé, poněvadž patří do novější doby, využívají s užitkem nejen pravé porozumění Písmu svatému a pozitivní církevní učitele, nýbrž - poněvadž jsou sami osvíceni a poučeni silou Boží – dosahují pomoci v koncilech, kánonech a ustanoveních naší svaté Matky církve“ („Pravidla pro pravé smýšlení v církvi“ č. 11, Duchovní cvičení, 363). Toto pravidlo je divem fúze citové a spekulativní stránky člověka. Výsledek této fúze je zasazen do tradice živého těla církve. Za zmínku stojí, že svatý Ignác tady nekoncipuje tradici jako uzavřenou a již dokončenou realitu, která je uzamčena na sedm západů a o které už nikdo nemůže nic říci. Pojem tradice není pro svatého Ignáce statický, nejde o minulou a uzavřenou skutečnost. V jeho popisu scholastiky je zjevný důraz na dialog teologie s dějinami a kulturou té doby. Jinými slovy, jeho pojem tradice je otevřený teologickému bádání.

A toto je první krok, kterým svatý Ignác a první Tovaryšstvo Ježíšovo čelí protestantskému rozkolu mezi rozumem a srdcem, a v rámci samotného rozumu rovněž rozkolu mezi pozitivním a spekulativním poznáním. Druhý krok, kterým jezuité čelí kalvínskému rozkolu v člověku, je reformulace metafyziky. Proto spolu s prvními jezuity vzniká silné neoscholastické hnutí, jehož nejvýznamnějším představitelem bude František Suárez.

Kalvínské schizma postihuje také společnost, do které vnáší rozdělení. Jako nositele spásy preferuje Kalvín měšťanskou třídu. Mluvíme-li o měšťanstvu, musíme se vcítit do tehdejší mentality, v níž bylo měšťanstvo protikladem šlechtického stavu. Šlechtictví však neoznačovalo pouze ty, kdo měli šlechtický titul; zahrnovalo také šlechetnost práce. Zrodilo řemeslné cechy. Šlechtou byli nejenom šlechtici, ale také řemeslníci, pracovní bratrstva. Kalvín však privileguje měšťanstvo, což implikuje a zahrnuje revoluční despekt vůči lidu. Už neexistuje lid, ani národ a namísto toho se formuje mezinárodní měšťanstvo. Mohli bychom zde za pomoci anachronismu aplikovat známý Marxův výrok: „Buržoové celého světa spojte se“, pohrdněte čímkoli, co je v národě šlechetné. Tímto schizmatickým postojem se Kalvín stal pravým otcem liberalismu, který politicky zasáhl národy v jejich jádru, v jejich způsobu bytí a vyjadřování, v jejich kultuře, v jejich občanské, politické, umělecké a náboženské existenci.

Na sociální rovině je to asi patrnější v koncepci Thomase Hobbese (podle něhož se lidské soužití má řídit klamem a mocí, zatímco stát - „moderní Leviatan“ - existuje proto, aby držel v šachu egoismy a zamezoval anarchii, čímž legitimizuje logiku nadvlády, poněvadž přirozený zákon neuznává). A potom je tu mnohem sofistikovanější, ale neméně krutá koncepce Johna Lockeho. Hobbes za pomoci absolutistického a racionalistického zdůvodnění přichází s nárokem „moci“, která nemá srdce. Locke to vše nazývá „společenskou smlouvou“ a snaží se redefinovat společnost vyloučením lidu. Locke zaujal následující pozici: přijímá jakési přirozené právo za pomoci sloganu „rozum učí, že ...“ (je to však pozitivistický rozum již dříve redukovaný ze srdce na mysl a tato mysl je ze své metafyzické dimenze redukována na pozitivní), aby potom – téměř magicky – došel k závěrům, které opravňují sociální rozkol. Člověk, poněvadž překonává svoji zkaženou přirozenost prostřednictvím své činnosti, může plody svojí práce vlastnit za předpokladu, že tyto plody nepodléhají zkáze. Rodí se tak peněžnictví a monetární povaha liberalismu. Kromě toho „rozum učí“, že člověk má právo kupovat práci, čímž vznikají dva typy pracujících: ti, kteří mají majetek nepodléhající zkáze, a ti, kteří jej nemají. Funkcí státu je zachovávat mezi těmito dvěma kategoriemi pracujících řád a zamezovat vzpouře těch druhých proti těm prvním. Toto kalvínsko-schizmaticko-liberální myšlení vlastně pro tu druhou skupinu pracujících připouští možnost vzpoury, která se dnes nazývá proletářskou revolucí. Marxismus je tak nakonec povinovaným potomkem liberalismu.

Zmíněnému rozkolu ve společnosti čelí Tovaryšstvo hned od začátku misijní činností mezi národy.
(...)
Za třetí pak kalvínské schizma zraňuje církev. Církevní společenství je redukováno na sociální třídu, a proto Kalvín takříkajíc utíná hlavu postavě Otce, která připomíná existenci ostatních dětí. Nahrazuje všeobecnost věřícího Božího lidu měšťanským internacionalismem.
O dvě století později přijde na řadu osvícenský internacionalismus. Dělá si starosti rovněž s tím, jak odstranit postavy, které utvářejí cechy, propůjčují těmto pracovním a řemeslným bratrstvům jednotu a dávají konzistenci a sílu ostatním sociálním sektorům, totiž svaté patrony. Kalvín tedy odetne lid Boží od jednoty s Otcem. Odetne a odejme všem řemeslným cechům jejich svaté. A odstraněním mše připraví lid o prostřednictví reálně přítomného Krista.

Této stránce schizmatu čelí svatý Ignác a jeho následovníci především příklonem k papežství, k reálnému a jednotícímu symbolu papeže. Dále pomocí světců a všech svátostných prostředků. „Pravidla pro pravé smýšlení s církví“ zacházejí v tomto ohledu do podrobností: „Chválit zpověď u kněze a přijímání Nejsvětější svátosti... Chválit řeholní sliby... Chválit ostatky svatých a svatým prokazovat úctu a modlit se k nim... Chválit pobožnosti, pouti, odpustky, jubilea, křížové buly a rozžaté svíce v kostelích... výzdobu a budovy kostelů; stejně tak obrazy a uctívat je podle toho, co představují“ (Duchovní cvičení, 354, 357, 358, 360).
Myslím, že tímto bylo popsáno kalvínské schizma v jeho třech aspektech i odpověď, kterou na onu šílenou ideu, jak Chesterton nazývá herezi, dalo Tovaryšstvo Ježíšovo.“

PLNÉ ZNĚNÍ citované přednášky otce Bergoglia je ZDE

Milan Glaser