Radit a učit

23.11.2016 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.

(Lk 10,21-22)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Skončil Svatý rok, vracíme se dnes k normalitě, ale pokud jde o skutky milosrdenství, zbývá ještě několik reflexí, ve kterých budeme pokračovat. Reflexe o skutcích duchovního milosrdentví bude dnes zaměřena na dva vzájemně silně související skutky, totiž radit pochybujícím a učit nevědomé, tedy neznalé. Slovo nevědomý je možná příliš silné. Označuje ty, kdo nevědí něco, co je třeba se naučit. Tyto skutky lze praktikovat buď v jednoduché, rodinné dimenzi, jež je všeobecně známá, anebo, pokud jde o vyučování, na zvláštní, více institucionální a organizované rovině. Pomysleme například na děti, které dosud trpí negramotností. Toto je nepochopitelné. Jak to, že ve světě, kde vědecko-technický pokrok dosáhl takové výše, existují negramotní! To je nespravedlnost. Kolik jen dětí trpí nedostatkem vzdělání. Je to stav obrovské nespravedlnosti, která se dotýká samotné lidské důstojnosti. Bez vzdělání může být člověk snadno vykořisťován a postihován různými formami sociálního strádání.

Církev v průběhu staletí pociťovala požadavek zapojit se do oblasti vzdělávání, protože její evangelizační poslání obsahuje i závazek vracet důstojnost těm nejchudším. Od prvního příkladu školy, kterou právě zde v Římě založil ve druhém století svatý Justin, aby křesťané lépe poznávali Písmo svaté, až po svatého Josefa Kalasanského, který v Evropě otevřel první školy poskytující lidu vzdělání zdarma, máme dlouhý seznam světců a světic, kteří se v různých epochách věnovali vyučování těch nejvíce znevýhodněných, protože věděli, že touto cestou lze překonávat bídu a diskriminaci. Kolik křesťanů, laiků, zasvěcených bratří a sester, kněží dalo svůj život do služeb výchovy a vzdělávání dětí a mládeže! To je velkolepé. Vzdejme jim hold hezkým potleskem! (aplaus).

Tito průkopníci vzdělávání důkladně pochopili tento skutek milosrdenství a učinili z něj životní styl proměňující samu společnost. Prostřednictvím jednoduché práce a nemnoha struktur dovedli mnohým lidem vrátit důstojnost. Vzdělání, které poskytovali, bylo často zaměřeno také na práci. Pomysleme na svatého Jana Boska, který pomáhal mládeži z ulice připravit se k práci oratořemi, pak školami a úřady. Tak povstalo mnoho různých profesních škol, které dávaly způsobilost k práci, přičemž učily lidským i křesťanským hodnotám. Vzdělání je tedy opravdu osobitou formou evangelizace. Vzrůstá vzdělanost a lidé si osvojují jistoty a vědomosti, které k životu všichni potřebují. Dobrá škola nás učí také kritické metodě, která zahrnuje také určitý typ pochybování, jež je užitečné při kladení otázek a ověřování dosažených výsledků ve snaze o větší poznání. Avšak skutek milosrdenství, který radí pochybujícím, se netýká tohoto typu pochybnosti.

Prokazovat milosrdenství pochybujícím znamená naopak poskytovat úlevu v bolesti a utrpení plynoucích ze strachu a úzkosti, jež jsou důsledkem pochybnosti. Jde tedy o opravdový skutek lásky, který má za cíl podpořit člověka, jenž zakouší slabost, kterou vyvolává nejistota. Někdo by mi mohl položit otázku: „Otče, já mám hodně pochybností o víře, co mám dělat? Vy nemáte nikdy pochybnosti?“ Mám jich mnoho... V určitých chvílích přijdou pochybnosti na každého! Pochybnosti, které se týkají víry v pozitivním smyslu, jsou znamením, že chceme lépe a hlouběji poznat Boha, Ježíše a tajemství Jeho lásky k nám. „Mám tuhle pochybnost, když hledám, studuji, sleduji či žádám radu ohledně toho, jak si počínat.“ Tyto pochybnosti umožňují růst! Je tudíž dobré klást si otázky týkající se víry, protože tak jsme vedeni k jejímu prohloubení. Pochybnosti je však třeba překonávat. Proto je nezbytné naslouchat Božímu Slovu a porozumět, čemu nás učí. Důležitou cestou, která nám v tom velice pomáhá, je katecheze, kterou nám zvěst víry vychází vstříc v konkrétnosti osobního i komunitního života. A současně s tím je tu i druhá rovněž důležitá cesta, totiž žít víru co nejvíce to lze. Nedělejme z víry abstraktní teorii, v níž se množí pochybnosti. Spíše dělejme z víry svůj život. Snažme se ji praktikovat ve službě bratřím, zejména těm nejpotřebnějším. Mnohé pochybnosti pak zmizí, protože pocítíme Boží přítomnost a pravdu evangelia v lásce, která přebývá v nás bez naší zásluhy a kterou sdílíme s druhými.

Jak lze vidět, drazí bratři a sestry, také tyto dva skutky milosrdenství nejsou našemu životu vzdáleny. Každý z nás se může zapojit do jejich prokazování a uskutečňovat to, co říká Pán o tajemství Boží lásky, která nebyla zjevena moudrým a chytrým, nýbrž maličkým (srov. Lk 10,21; Mt 11,25-26). Nejhlubší nauka, kterou jsme povoláni předávat, a největší jistota, která vyvádí z pochybnosti, je láska, kterou si nás zamiloval Bůh (srov. 1 Jan 4,10). Obrovská a nezištná láska daná navždycky. Bůh ve své lásce nikdy nezařadí zpátečku! Jde stále vpřed a čeká, dává navždy svoji lásku, za niž máme cítit velkou zodpovědnost, abychom byli jejími svědky a nabízeli milosrdenství svým bratřím.Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.