Nikdo nemůže žít bez jistoty, že dojde odpuštění

6.11.2016 

Homilie papeže Františka při bohoslužbě s vězni, baz. sv. Petra

Poselstvím, které nám chce Boží Slovo dnes předat, je zajisté naděje. Naděje, která neklame. Jeden ze sedmi bratří odsouzených na smrt králem Antiochem Epifanem říká: „Můžeme doufat od Boha, že budeme znovu vzkříšeni“ (2 Mak 7,14). Tato slova vyjadřují víru mučedníků, kteří navzdory bolestem a týrání, mají sílu hledět dál. Víru, která v Bohu spatřuje pramen naděje a vyjevuje touhu po novém životě.

Stejně tak v evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš jednoduchou, ale dokonalou odpovědí odsouvá pryč veškerou banální kazuistiku, kterou mu předložili saduceové. Jeho slova: „Bůh není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho“ (Lk 20,38), zjevují pravou tvář Otce, který všem svým dětem přeje pouze život. Naděje na znovuzrození k novému životu je tedy tím, co jsme povoláni si osvojit věrností Ježíšovu učení.

Naděje je Boží dar. Máme o ni prosit. Tkví nejhlouběji v srdci každého člověka, aby svým světlem mohla osvěcovat přítomnost, často znepokojovanou a zatemňovanou mnohými zármutky a bolestmi. Neustále potřebujeme upevňovat kořeny svojí naděje, aby přinášela plody. Na prvním místě jde o jistotu Boží přítomnosti a Božího soucitu, a to navzdory zlu, kterého jsme se dopustili. V našem srdci neexistuje místo, kam Boží láska nemůže dosáhnout. Kde je člověk, který pochybil, tam je ještě více přítomno Otcovo milosrdenství, aby vzbudilo lítost, odpuštění, smíření a pokoj.

Dnes slavíme Svatý rok milosrdenství pro vás a s vámi, bratři a sestry, kteří jste ve vězení. Cítíme potřebu konfrontovat se s tímto projevem Boží lásky, kterým je milosrdenství. Jistě, nedostatek respektu vůči zákonu zasluhuje odsouzení; a odnětí svobody je nejtíživější formou trestu, protože se dotýká člověka v jeho nitru. Přece však nepřipravuje o naději. Jedna věc je to, co zasluhujeme za spáchané zlo; druhá věc je však „nádech“ naděje, kterou nemůže udusit nic a nikdo. Naše srdce stále doufá v dobro; jsme dlužníky milosrdenství, s nímž nám jde v ústrety Bůh, který nás neopouští nikdy (srov. Augustin, Sermo 254,1).

V listě Římanům říká apoštol Pavel o Bohu, že je „Bohem naděje“ (Řím 15,13). Jako by nám chtěl říci, že také Bůh doufá; a jakkoli to může znít paradoxně, je tomu právě tak: Bůh doufá! Milosrdenství Jej nenechává v klidu. Je jako onen otec z podobenství, který ustavičně čeká na návrat svého syna, který pochybil (srov. Lk 15,11-32). Pro Boha není přestávky, ani odpočinku, dokud nenajde ovci, která se ztratila (srov. Lk 15,5). Doufá-li tedy Bůh, pak naděje nemůže být odňata nikomu, protože je to síla k pokračování v cestě; je to tenze směrem do budoucna k proměně života; je pobídkou k zítřku, aby se láska, kterou jsme milováni, mohla znovu stát cestou... Naděje je vlastně vnitřní zkouškou síly Božího milosrdenství, žádajícího, abychom šli vpřed a vírou a odevzdáním se Bohu přemáhali přitažlivost zla a hříchu.

Drazí vězni, dnešek je vaším dnem Svatého roku! Kéž dnes vaše naděje zazáří před Pánem. Svatý rok s sebou přináší zvěst osvobození (srov. Lk 25,39-46). Udělit jej, není v mých možnostech, avšak vzbudit v každém z vás touhu po pravé svobodě je úkol, kterého se církev nesmí zříci. Určité pokrytectví někdy vede k tomu, že býváte považováni za ty, kdo pochybili a pro něž není jiná cesta než vězení. Řeknu vám, že pokaždé, když přicházím na návštěvu do vězení, ptám se: »Proč oni a ne já?«. Všichni můžeme pochybit, všichni. Tím či oním způsobem jsme všichni chybovali. A zmíněné pokrytectví neumožňuje pomýšlet na možnost změny života, takže důvěra v nápravu a znovu zařazení do společnosti bývá malá. Tím se však opomíjí, že jsme všichni hříšníci a často také zavřeni ve vězení, aniž si to uvědomujeme. Když se uzavíráme do vlastních předsudků anebo jsme otroky idolů falešného blahobytu, pohybujeme se v rámci ideologických schémat anebo se absolutizují zákony trhu, kterými jsou drceni lidé, ve skutečnosti to neznamená nic jiného než vězet mezi těsnými zdmi cely individualismu a soběstačnosti, zbaveni pravdy, která rodí svobodu. Ukazovat prstem na někoho, kdo pochybil, nesmí být alibi skrývající vlastní rozporuplnost.

Víme totiž, že před Bohem se nikdo nemůže považovat za spravedlivého (srov. Řím 2,1-11). Nikdo však nemůže žít bez jistoty, že dojde odpuštění! Kající lotr byl ukřižován spolu s Ježíšem, který jej doprovodil do ráje (srov. Lk 23,43). Nikdo z vás se proto neuzavírejte do minulosti! Minulé události, i kdybychom chtěli, zajisté nelze přepsat. Avšak dějiny, které začínají dnes a míří do budoucna, stále ještě zbývá napsat, s Boží pomocí a s vaší osobní zodpovědností. Poučením se z minulých pochybení lze otevřít novou životní kapitolu. Neupadněme do pokušení myslet si, že nám nemůže být odpuštěno. Cokoli malého či velkého, co nám srdce vyčítá, „Bůh ví dokonaleji a lépe než naše svědomí“ (1 Jan 3,20). Je pouze třeba se svěřit Jeho milosrdenství.

Víra, byť nepatrná jako hořčičné zrnko, je s to přenášet hory (srov. Mt 17,20). Kolikrát jen síla víry umožnila vyjádřit odpuštění v situacích lidsky neúnosných! Lidem, kteří vytrpěli násilí či příkoří na sobě či svých drahých nebo na svém majetku... Jedině Boží síla, milosrdenství může zahojit určité rány. A kde se na násilí odpoví odpuštěním, tam také srdce toho, kdo pochybil, může být přemoženo láskou, která potírá každou formu zla. A tak mezi oběťmi a viníky Bůh vzbuzuje autentické svědky a tvůrce milosrdenství.

Prokazujeme dnes úctu Panně Marii v této sošce, která ji představuje jako Matku držící v náruči Ježíše s rozlomenými okovy, okovy hříchu a vězení. Kéž na každého z vás pohlédne svým mateřským pohledem a dá ve vašem srdci vytrysknout síle naděje k novému životu hodnému, aby byl žit v plné svobodě a ve službě bližním.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.