O oběti a obětech

23.10.2016 

Je pozoruhodné, že slovo oběť, které má původně náboženský, byť nikoli pouze křesťanský význam, je dnes široce používáno k označení lidí násilně zbavených života. Latinské victima označuje dar podaný božstvu, přičemž ne vždycky bylo přinášení tohoto daru spojeno s násilím jako v případě zvířecích a - v těch nejtemnějších dobách - také lidských obětí; někdy se božstvům symbolicky předkládaly jako oběť také jídlo či nápoj.

Původně náboženský termín oběť se začal užívat k označování člověka zabitého v násilném, zločinném kontextu během devatenáctého století. Později se stal součástí národních zákoníků a koncem osmdesátých let dvacátého století také mezinárodního práva. Existuje dokonce zvláštní kriminologický obor nazývající se viktimologie. Termín oběť, který má původně a jednoznačně náboženskou konotaci, tedy začal být používán k označování lidí, kteří přišli o život násilně, v důsledku zločinu.

Velice záhy se pak vedle zločinného kontextu začalo slovo oběť používat také k označení lidí zabitých ve válkách, popřípadě rozběsněnými přírodními živly (povodněmi, zemětřesením, požáry). Zcela nový význam pak v roce 1852 formuloval jistý Karel Marx, který pojmem „zápalná oběť“ či – jak doslova napsal - holokaust označil masovou likvidaci „celých tříd či národů,“ které – podle jeho mínění - měly uvolnit cestu „novým životním podmínkám“. Tak položil základy revolučního sociálního inženýrství, které bylo potom realizováno v takzvaném socialismu, třídního a později také nacionálního ražení.

V souvislosti s bilancovánímk válek - a zvláště těch světových - bývá nezřídka řeč dokonce o „oltáři vlasti“, na který byly údajně položeny lidské životy, přičemž se příliš nerozlišuje, zda šlo o vojáky, tedy osoby, které byly státními zákony donuceny vzájemně se zabíjet, anebo o takzvané civilisty.

Jazykový úzus a medializace termínu oběť tak nepřímo a pozvolna dávají vznik jakémusi perverznímu, ambivalentnímu sekulárnímu kultu, který parazituje na křesťanské věrouce a působí zdánlivě posvátným dojmem budování nového světa. Podobně je tomu i s mnoha jinými pojmy křesťanské víry.

Není divu, že s rostoucím počtem „obětí“ válek, terorismu či přírodních pohrom vzrostlo také nepochopení křesťanské věrouky a zvláště jejího ústředního pojmu oběť. Toto nepochopení stále snadněji přechází v odpor a odmítnutí víry v Boha, který se na zmíněném dějinném pozadí musí nutně jevit jako zlý a krutý. Stěží nepostřehnout okultní antilogiku otce lži, který je – podle Ježíšova výroku - vládcem tohoto světa, a podlým způsobem se konspirativně pokouší člověka přimět k tomu, aby ze strachu či zvráceném zalíbení přistoupil na zdánlivě nezvratné argumenty a odmítl být božským obrazem svého Stvořitele a Spasitele.

Různé hlasy uvádějí, že svět stojí před válkou, která už nebude rozkouskovaná, ani konvenční. Pokud by se tak mělo stát, je při úrovni dnešní informovanosti jisté, že by málokdo věděl, kým byla zahájena, poněvadž by v té věci určitě existovaly nesmiřitelné názory. Možná, že je v takových hlasech slyšet jen trávu růst. Světová válka však nepochybně vedena je, nikoli však jen materiálně. A je nejen vedena, ale byla již na Golgotě vítězně rozhodnuta.

Nejvyšší i nejhlubší radost, kterou lze zakoušet již v tomto životě, plyne právě z vítězství, kterého nad vládcem tohoto světa dosáhl Ježíš Kristus, jenž vysvobozuje člověka z duchovního otročení otci lži. Pokud by ovšem neexistoval poražený, nemohlo by existovat ani toto vítězství, a tím ani nejzazší důvod k radosti...

Člověku na konci dějin nezbyde zřejmě jiný důvod k radosti než Spasitelův triumf nad nepřítelem lidské přirozenosti, se kterým by jinak člověk nutně spolupracoval až ke své plné záhubě.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.