Rádio Vaticana

Viva Cristo rey!

15.10.2016

Povstání mexických cristeros ve vatikánských archivech

Vojáci ho tloukli a mučili, nakonec mu strhli kůži z chodidel a nasypali do ran sůl. Donutili chlapce, aby za nevýslovných bolestí došel až na hřbitov, kde ho dorazili ranou z pistole, zatímco on nepřestával volat: Ať žije Kristus Král! Ať žije Panna Maria Guadalupská. Psal se 10. únor 1928 a José Sanchez del Rio ještě neoslavil ani patnácté narozeniny. Tuto neděli (16.10.) jej papež František prohlásí za svatého, poté, co se na přímluvu dětského mučedníka udály dva zázraky. Druhý z nich se datuje rokem 2008, kdy se nevysvětlitelně uzdravila tuberkulózní dívka, která navíc utrpěla mozkovou mrtvici. Před dvanácti lety Jan Pavel II. vydal dekret o Josého beatifikaci, o rok později jej blahořečil Benedikt XVI. spolu s dalšími jedenácti mučedníky, kteří byli z nenávisti k víře zavražděni během protikatolického pronásledování v Mexiku ve dvacátých letech minulého století. „Byli to křesťané, kteří se aktivně zasadili o obranu náboženské svobody a církve“, zdůraznil tehdy dnes již emeritní papež.

Mladý José však nebyl nečinnou obětí zlovolného režimu prezidenta Plutarca Elíase Callese (1877-1945), nýbrž členem tzv. cristeros, tedy padesátitisícového vojska složeného z Mexičanů všech sociálních vrstev, kteří se spontánně sdružili pod heslem Viva Cristo rey!. Proti mexické republikánské armádě bojovali od 11.7.1926, kdy mexický episkopát rozhodl o pozastavení veřejného kultu v reakci na Callesovy zákony omezující náboženskou svobodu, až do dohody mezi církví a státem v létě roku 1929 (Arreglos sobre la cuestión religiosa prezidenta Emilia Portese Gila, 21.6.1929). José Sanchez del Rio chtěl bojovat se zbraní v ruce jako jeho dva starší bratři, ale vzhledem ke svému věku se musel spokojit s úlohou táborového pomocníka jednoho z povstaleckých generálů a později vlajkonoše. Účastnil se nicméně v plné zbroji jedné z bitev, která pro něj bohužel skončila zajetím, mučením a smrtí. Kanonizace mladého nezletilce, který položil život v ozbrojeném zápase za křesťanskou víru, opětovně otevírá nepomíjející debatu o otázkách, které nikdy nevyjdou z módy – tedy právu křesťanů i nekřesťanů na vzpouru proti tyranské vládě, povolenému či zakázanému užití zbraní, podmínkách k tzv. spravedlivé válce a podobně.

Mexické veřejné mínění dosud nedospělo k jednotě v interpretaci oněch dramatických událostí, které s sebou nesly vraždění tisíců duchovních i laiků v takové míře, že ani nepanuje shoda v počtu obětí, který by se – podle nejvěrohodnějších odhadů – měl pohybovat kolem dvouset padesáti tisíc na obou stranách. Dozvuky cristiady se na soužití mexické církve se státem projevovaly až do nedávné doby – teprve reforma prezidenta Carlose Salinas de Gortari z 15. července 1992 opětovně potvrdila právní subjektivitu náboženských sdružení poté, co byly v únoru téhož roku znovu navázány plné diplomatické vztahy se Svatým stolcem. Do historické debaty, jejímiž hlavními současnými protagonisty na mexické straně jsou Jean Meyer Barth, původem Francouz a později naturalizovaný Mexičan, snad největší znalec cristerovské otázky, a Enrique Krauze Kleinbort, představitel liberálního křídla mexické historiografie, nyní vstupuje mladý italský historik a politolog Paolo Valvo (ročník 1984) svazkem: „Pius XI. a Cristiada. Víra, válka a diplomacie v Mexiku 1926-1929. (Pio XI e La Cristiada. Fede, guerra e diplomazia in Messico 1926-1929, Brescia, Morcelliana, 2016, 540 stran, euro 40, s předmluvou Francesca Margiotty Broglia). Badatel v něm podrobuje přísně vědecké analýze materiál z archivu Pia XI., který před deseti lety (2006) zpřístupnily sekce pro vztahy se státy státního sekretariátu Svatého stolce a Římský archiv Tovaryšstva Ježíšova. Na pěti stech čtyřiceti stranách studie vypočítává důležité prvky, které tvořily mezinárodní rámec cristerovského povstání a mohou být shrnuty do tří bodů:

Prvním je skutečnost, že Svatý stolec usilovně mobilizoval světový katolicismus – jednak, aby uvedl do potovosti veřejné mínění v souvislosti s tím, co se dělo v Mexiku, jednak, aby hledal mírové řešení konfliktu prostřednictvím všem diplomatických kanálů, které měl k dispozici. Druhým je fakt, že postoj Pia XI. v souvislosti s rozhodnutím mexických katolíků chopit se zbraní, spíše než se omezit na pasivní odpor, byl pečlivě zvažován prismatem možných vzorců vzájemného soužití církve se státem, které sahaly od bismarckovského Kulturkampfu až po odluku církve od státu, jak ji definuje první dodatek Listiny práv Ústavy Spojených států amerických. Třetím bodem je, že církev těžila z mexické zkušenosti, aby se později poměřovala s obrovskými výzvami, které na ni kladly zrod a růst nacistického a komunistického totalitarismu.

Ze svazku vyplývá, že Pius XI. ani jeho státní sekretáři nikdy nezpochybnili právo mexických katolíků na kolektivní akci proti vládě, s cílem přinutit ji ke stažení protikatolických článků Ústavy. Sice ozbrojený boj nikdy otevřeně nepodpořili, ale zároveň jej ani neodsoudili. Snaha o řešení konfliktu prostřednictvím vyjednávání nebyla dána zásadním odmítáním zbraní v křesťanských rukou, nýbrž pragmatickými důvody – tedy vědomím, že je prakticky nemožné zvítězit proti mnohanásobné převaze a že životní podmínky katolíků a jejich náboženská svoboda tudíž budou na konci války nevyhnutelně horší než na jejím začátku. Pius XI. napsal během krize tři encykliky a jeden apoštolský list o situaci v Mexiku. Tvrdými slovy se v nich vyjadřuje o vládě, která utiskuje křesťany, přičemž nešetří solidaritou s pronásledovanými, aniž by se však vyjádřil k ožehavé otázce ozbrojeného povstání. Teprve v pozdější encyklice Firmissimam constantiam, zveřejněné v roce 1937, Pius XI. otevřeně mluví o politických, občanských a náboženských právech katolíků, která mohou být „dle okolností vymáhána více či méně energicky“. Achille Ratti se přimlouvá zejména za formaci katolického laikátu, kde hraje prvořadou roli Katolická akce – tedy sdružení, které sám založil. Lidsky a nábožensky formovaným laikům pak přiznává právo na to, aby „vhodnými a dovolenými prostředky bránili sami sebe a stát proti tomu, kdo uplatňuje moc, aby vedl věci veřejné do záhuby“. Pius XI. poté vypočítává některé všeobecné principy, shodné s tradičnímu prvky nauky o tzv. „spravedlivé válce“.

Jestliže tedy Pius XI. po celou dobu trvání cristerovského povstání váhal nad jeho vhodností, až dospěl v roce 1929 k přesvědčení, že je kontraproduktivní, neměl nikdy pochybnosti o jeho oprávněnosti a zároveň o jasném rozlišení úloh a poslání církevní hierarchie s Katolickou akcí na jedné straně a mexickým laikátem na straně druhé. Valvova studie v tomto ohledu přináší leckteré zajímavé doklady – tak například biskup Morelie a tvůrce dohod mezi církví a státem, které ukončily povstání, mons. Leopold Ruiz y Flores, sděluje 7.6.1928: „Papež mi řekl, že podle učení sv. Tomáše nemůže odsoudit ozbrojenou obranu, ani ji schválit či podporovat. Tutéž povinnost mají biskupové a kněží“. Celým svým pontifikátem tak Pius XI. dokazoval, že nesouhlas křesťanů s užíváním zbraní nemůže být otázkou principu, nýbrž musí být pokaždé zvážen v mezích realismu. Na Štědrý den roku 1934 se v emfatické promluvě před kardinálským sborem postavil na stranu míru: „Pokud opravdu existuje touha po míru, vzýváme pokoj. Avšak pokud by se náhodou vyskytl někdo, kdo by – byť je to nemožná domněnka či nějaký nový jev sebevražedné a vražedné mánie – právě tak neupřednostňoval mír, nýbrž válku, tehdy máme jinou modlitbu, která se, bohužel, stává povinností. Požehnanému Bohu pak musíme říci: dissipa gentes qui bella volunt! Tedy: Rozmetej národy, které rády válčí!“.

(Zpracováno podle: Carlo Maria Polvani, Là dove nacquero uomini e dei, in: L´Osservatore Romano, 28.9.2016; Rodolfo Casadei, I martiri guerrieri, in: Tempi, 12.10.2016)

Jana Gruberová