Náboženství ať jsou úsvitem pokoje

2.10.2016 

Promluva papeže na mezináboženském setkání, hlavní mešita v Baku

Setkat se společně tady je požehnáním. Rád bych poděkoval představenému kavkazských muslimů, který nás se svojí příslovečnou zdvořilostí hostí, i náboženským představitelům ruské pravoslavné církve a židovské obce. Je to velké znamení, že se setkáváme v bratrském přátelství na tomto místě modlitby, znamení, které manifestuje onu harmonii, kterou mohou vytvořit náboženská vyznání na základě osobních vztahů a dobré vůle svých představitelů. Důkazem toho je například konkrétní pomoc, kterou zdejší představený muslimů při různých příležitostech zaručil katolickému společenství, a moudré rady, které s ním v rodinném duchu sdílí. Rovněž je hodno zmínky krásné pouto, které pojí katolíky a pravoslavnou obec v konkrétním bratrství a každodenní sympatii, která je příkladem pro všechny, i srdečné přátelství s židovskou obcí.

Této svornosti se těší Ázerbájdžán, který oplývá přívětivostí a pohostinností, tedy dary, které jsem během tohoto pamětihodného dne směl okusit a za které jsem velmi vděčný. Existuje zde přání střežit velký odkaz náboženských vyznání a zároveň snaha o větší a plodnou otevřenost. Například i katolicismus zde nachází své místo a souzní s ostatními mnohem početnějšími náboženstvími, což je konkrétním znamením toho, že nikoli protiklady, nýbrž spolupráce pomáhá vytvářet lepší a mírumilovnější společnost. Naše společné setkání probíhá v kontinuitě s mnoha obdobnými, jež se konají v Baku s cílem podpořit dialog a multikulturnost. Otevřením bran pohostinnosti a integrace se otevírají brány všech srdcí a brány naděje pro všechny. Věřím, že tato země, jež je „branou mezi Východem a Západem“ (Jan Pavel II., Promluva na uvítanou, Baku, 22. května 2002), bude stále pěstovat své povolání k otevřenosti a setkávání, nezbytných podmínek pro vytvoření solidních mostů pokoje a budoucnosti hodné člověka.

Bratrství a sdílení, jejichž růst si přejeme, nebudou ceněny těmi, kdo chtějí poukazovat na rozdělení, podněcovat napětí a vydělávat na protikladech a kontrastech; jsou však vítány a očekávány těmi, kdo touží po obecném dobru a zejména jsou milé slitovnému a milosrdnému Bohu, který si přeje, aby synové a dcery jediné lidské rodiny byli spojeni a vedli neustálý dialog. Velký básník, syn této země, napsal: „Jsi-li člověk, drž se s lidmi, protože lidem se společně daří dobře“ (Nizami Ganvaji, Il libro di Alessandro, I, O sobě a běhu času). Otevřenost vůči druhým neochuzuje, nýbrž obohacuje, neboť pomáhá být lidštějšími, tedy uznat, že jsme aktivní částí většího celku, interpretovat život jako dar pro druhé, vidět jako cíl nikoli svoje zájmy, nýbrž dobro lidstva, jednat bez idealismů a intervencionismů, nevyvolávat škodlivé interference a násilné činy, nýbrž stále respektovat dějinné dynamiky, kultury a náboženské tradice.

Právě náboženství mají velký úkol, totiž doprovázet lidi při hledání smyslu života, pomáhat jim chápat, že omezené schopnosti lidské bytosti a bohatství tohoto světa nikdy nesmějí být absolutizovány. Nizami také napsal: „Nestavěj pevně na svých silách, dokud nenajdeš příbytek v nebi! Plody světa nejsou věčné, neklaň se tomu, co zaniká! (Leyla a Majnun, Morte di Majnun sulla tomba di Leyla). Posláním náboženství je pomáhat nám pochopit, že člověk má svůj střed mimo sebe a že jsme vztaženi k nekonečné Výsosti i k druhému, který je naším bližním. Tam je život povolán se ubírat, k nejvznešenější a zároveň nejvíce konkrétní lásce, která nemůže nebýt vrcholem každé doopravdy náboženské touhy, neboť – jak opět říká básník – „láska je to, co je neměnné, láska je to, co je nekonečné“ (tamt., Disperazione di Majnun).

Náboženství je tedy pro člověka nezbytné, aby uskutečnil svůj cíl; je buzolou, aby směřoval k dobru a vzdaloval se zlu, které je usazeno u brány jeho srdce (srov. Gen 4,7). V tomto smyslu mají náboženství výchovné poslání: pomáhat člověku, aby ze sebe dával to nejlepší. A my jako vůdcové máme velkou odpovědnost, aby člověku, který dnes nezřídka bloudí ve strhujících paradoxech naší doby, byly nabízeny autentické odpovědi. V nynější době vidíme, jak na jedné straně řádí nihilismus těch, kdo nevěří v nic jiného než ve svoje zájmy, výhody a zisky, zahazují život a řídí se úslovím, „jestliže Bůh neexistuje, je dovoleno všechno“ (srov. F. M. Dostojevský, Bratři Karamazovi, XI, 4.8.9), a na druhé straně se objevují stále častěji rigidní a fundamentalistické reakce těch, kdo verbálním i fyzickým násilím chtějí vnucovat extrémní a radikální postoje, jež jsou živému Bohu nejvíce vzdáleny.

Náboženství naopak pomáhají rozpoznávat a prokazovat dobro činy, modlitbou a námahou vnitřní práce, a jsou povolána vytvářet kulturu setkání a pokoje, jež je tvořena trpělivostí, porozuměním, skromnými a konkrétními kroky. Slouží se tak lidské společnosti, která se má neustále snažit přemáhat pokušení posluhovat si náboženskými faktory. Náboženství nikdy nesmějí být užívána účelově a nikdy nesmějí podporovat konflikty a protiklady.

Mezi společností a náboženskými vyznáními je naopak plodný svazek, uctivá smlouva, kterou je třeba tvořit a střežit a kterou bych rád vyjádřil symbolem obrazu, který je této zemi drahý. Mám na mysli cenné umělecké vitráže, které se v této zemi po staletí vyskytují. Jsou vyrobeny ze dřeva a barevného skla (Shebeke). Jejich řemeslná výroba se vyznačuje jednou zvláštností: nejsou při ní používány lepidla, ani hřeby; dřevo a sklo drží pohromadě zaklíněním, což vyžaduje dlouhou a pečlivou práci. Dřevo tak drží sklo, které propouští světlo. Stejně tak je úkolem každé občanské společnosti podporovat náboženství, které umožňuje vejít světlu, jež je nezbytné k životu. K tomu je zapotřebí zaručit účinnou a autentickou svobodu. Nejsou tedy používána umělá lepidla, která nutí člověka věřit, ukládají mu určité krédo a zbavují jej svobodné volby; do náboženství nemají zasahovat ani vnější „hřeby“ mondénních zájmů a žádostí po moci a penězích. A poněvadž Bůh nemůže být vzýván kvůli postranním zájmům a sobeckým cílům, nemůže ospravedlňovat žádnou formu fundamentalismu, imperialismu či kolonialismu. Z tohoto tak významného místa tedy znovu stoupá důrazné volání: už nikdy žádné násilí ve jménu Božím! Kéž je Jeho svaté Jméno ctěno, nikoli profanováno a prodáváno za nenávist a lidské sváry.

Namísto toho uctívejme prozřetelné božské milosrdenství vůči nám ustavičnou modlitbou a konkrétním dialogem, který „je nezbytnou podmínkou míru ve světě, a proto je povinností pro křesťany, jakož i pro ostatní náboženská seskupení“ (Evangelii gaudium, 250). Modlitba a dialog jsou vzájemně hluboce propojeny, vycházejí z otevřenosti srdce, vztahují se k dobru druhých a proto se vzájemně obohacují a posilují. Katolická církev ve spojitosti s Druhým vatikánským koncilem přesvědčivě „nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě“ (Nostra aetate, 2). Žádný „smířlivý synkretismus“, ani „diplomatická otevřenost, která všemu přitakává ve snaze vyhnout se problémům“ (Evangelii gaudium, 251), nýbrž vedení dialogu s druhými a modlitba za všechny – toto jsou naše prostředky, jak přetvořit meče v radlice (srov. Iz 2,4), aby se vyjevila láska tam, kde je nenávist, a odpuštění tam, kde je urážka, a neúnavně vyprošovat cesty pokoje a ubírat se jimi.

Pravého pokoje, založeného na vzájemné úctě, na setkání a sdílení, na vůli překračovat předsudky a pochybení z minulosti, na zříkání se dvojakosti a postranních zájmů; trvalého pokoje, živeného odvahou překonávat bariéry, zdolávat chudobu a nespravedlnosti, odhalovat a zabraňovat šíření zbraní a hanebných zisků na úkor druhých. Příliš mnoho krve křičí k Bohu z povrchu zemského, z našeho společného domova (srov. Gen 4,10). Nyní jsme interpelováni, abychom dali již neodkladnou odpověď a společně vytvářeli budoucnost pokoje. Není čas na násilná a příkrá řešení, nýbrž na naléhavé započetí trpělivých procesů smíření. Pravou otázkou naší doby není, jak uskutečnit naše zájmy, nýbrž jakou životní perspektivu nabízet budoucím generacím, jak zanechat svět lepším, než jak jsme jej přijali. Bůh i dějiny se nás zeptají, zda jsme se dnes zasadili za pokoj; důrazně se nás již ptají mladá pokolení, která sní o jiné budoucnosti.

V noci plné konfliktů, již prožíváme, ať jsou náboženství úsvitem pokoje, zárodky obrody uprostřed smrtelného zmaru, ozvěnami dialogu, jež ustavičně zní, cestami setkání a smíření, abychom došli také tam, kde se pokusy o oficiální zprostředkování zdají bezvýsledné. Zejména v tomto milovaném kavkazském regionu, který jsem si tolik přál navštívit a kam jsem přišel jako poutník pokoje, ať jsou náboženská vyznání aktivní při překonávání minulých tragédií a dnešních napětí. Nedocenitelná bohatství těchto zemí ať jsou poznána a zhodnocena: starobylé a stále nové poklady moudrosti, kultury a religiozity kavkazských národů jsou velkým zdrojem pro budoucnost regionu a zejména pro evropskou kulturu, cennými statky, kterých se nemůžeme zříci.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.