18.8.2016 

recenze knihy Thomase Kaufmanna Luther Juden

Když ředitel nacistického antisemitského časopisu „Der Strürmer“ Julius Streicher uslyšel při norimberském procesu, že je odsouzen k smrti, překvapivě se odvolal na spoluviníka a prohlásil, že na lavici obžalovaných by s ním měl sedět Martin Luther. Je skutečně pravda, že Lutherovy spisy byly hojně využívány nacisty v antisemistké propagandě a že z jeho reformy odvozovaly své rasistické a antisemitstké teze. Je tomu však skutečně tak, že Luther byl Hitlerovým předchůdcem, který transformoval dávné vzorce nepřátelství vůči židům v antisemitská schemata v pravém slova smyslu, založená na krvi a ideji, že židé jsou ze své přirozenosti a nikoli pouze kvůli náboženskému předsvědčení, jiní než křesťané? Právě tím se zabývá kniha Thomase Kaufmanna, profesora církevních dějin na univerzitě v Göttingen nazvaná „Lutherovi Židé“ (Luther Juden, Stuttgard: Reclam 2014; italsky Gli ebrei di Lutero, Torino: Claudiana 2016). Jde o téma, které –je třeba připomenout – v posledních desetiletích v rámci reflexí nad Shoah poskytlo prostor pro mnoho analýz a studií, s cílem vysvělit odkud se v Lutherově myšlení vzaly tak diametrálně odlišné formulace: na počátku jeho činnosti „filosemitské“ a na konci života silně antisemitské.

Kaufmann se ve své studii snaží najít společný kořem obou těchto odlišných Lutherových postojů ve vztahu „židovské otázky“ k jeho teologii a jeho reformačnímu dílu. Jde o vnitřní problém křesťanství a zejména luteránské reformace, který nemá souvislost s konkrétními Lutherovými vztahy s židovskými obcemi v tehdejším Německu. Ostatně - jak Kaufmann ukazuje – šlo o vztahy velmi řídké. Na mnoha místech, kde se Luther zdržoval, žádní židé nežili, a setkání Luthera se skutečnými židy lze spočítat na prstech jedné ruky. Židé se tu opět stávají – tak jako v katolicismu – figurkou v interní hře křesťanského světa, obráceným zrcadlem většiny. Navzdory tomu, jakkoliv nijak nezakořeněny v konkrétní zkušenosti s židy v jeho okolí, se Lutherovy postoje během dvaceti let radikálně změní, takže přejde od textu považovaného za jednoznačně filosemitský „Ježíš Kristus se narodil jako Žid“ z roku 1523 k textům z roku 1543 především „O židech a jejich lžích“, který obviňuje židy z nejhorších ničemností od magie po rituální vraždy a požaduje jejich vyhoštění.

Kde hledat červenou nit, která by ukázala spojitost dvou takto odlišných postojů? - táže se Kaufmann. Onou červenou nití je pro něho návrat k čistotě původní evangelní církve a čtení Starého zákona křesťanskou optikou. Tak jako se katolická církev podle Luthera vzdálila původní čistotě, tak se také židé vzdálili posvátným textům a nechali se nakazit Talmudem. Jde o postoj, který má leccos společného se středověkými útoky na Talmud, které v něm viděly novou herezi, s tím rozdílem, že zde se míří současně na židy i na katolickou církev. Nyní však, když Lutherova reforma se svým návratem kpůvodní čistotě textů zahájila radikální proměnu církve, už nic nebrání tomu, aby židé křesťanství přijali. Zde má původ očekávání, že židé nyní hromadně konvertují na Lutherem transformované náboženství a přijmou toto obnovené křesťanství za své. Namísto očekávaných masových přestupů se obrátil pod Lutherovým vlivem pouze jediný žid, rabín Jacob Gipher, pokřtěný jako Bernard.

Je to tedy zklamání, co stojí za změnou Lutherova postoje k židům? Nebo lépe řečeno, idea, že pokud židé nekonvertují ani na Lutherem reformované křesťanství, je tomu tak proto, že jejich obracení není možné? Ve vývoji Lutherových názorů je zřejmý přechod od očekávání konverzí k naprosté nedůvěře v možnost obrácení, který ústí v představování obrazu žida zpočátku jako nevěřícího ale nikoli radikálně odlišného od křesťana, a posléze jako tvora ďáblem svedeného a podobného přízrakům lidového antijudaismu, včetně nezbytné hotovosti k travičství či rituálním vraždám. Je to obraz, který – alespoň v pozdním díle – příkře kontrastuje s představou Luthera jako zastánce tolerance a svobody myšlení, jaká se etablovala v Německu v období pietismu a osvícenství.

Pro Kaufmanna je Lutherův antisemitismus v podstatě nejen „temnou stránkou jeho povahy“, ale „integrální komponentou jeho osoby a jeho teologie“. Jediným způsobem, jak chápat jeho smysl a jak vytrhnout jeho postavu z reinterpretace, jakou učinil nacismus – říká Kaufmann – je zasadit ho do dobového kontextu a číst jeho invektivy s vědomím tehdejších lidových představ i negativního nastavení humanistů a mužů kultury. Zkrátka v kontextu nenávisti. Možná je tu však ještě další faktor, který by měl být brán v potaz, totiž role, jakou v těchto staletích hrála politika konverzí. Všude tam, kde se - jako v Itálii s jejími ghetty - upřednostňovaly misie mezi židy, mohli židé existovat. Všude tam, kde jako ve Španělsku v roce 1492 nebo v luteránském Německu, byly misie vůči židům označeny za nemožné, na místo proselytismu nastupovalo vyhánění a násilí. Je třeba si uvědomovat, že i toto byl historický kontext, v němž Luther formuloval své invektivy proti židům.

Z vatikánského deníku L´Osservatore Romano z 13. srpna 2016
přeložila Johana Bronková

Anna Foa

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.