28.6.2016 

Před 65 lety na slavnost sv. Petra a Pavla 29. června roku 1951 přijal kněžské svěcení Joseph Ratzinger, dnes emeritní papež Benedikt XVI. Při té příležitosti pozval dnes papež František svého předchůdce do Klementinského sálu Apoštolského paláce k slavnostnímu obřadu v úzkém kruhu nejvyšších představitelů římské kurie.
Slova papeže Františka vám přinášíme v plném znění:

Svatosti,
slavíme dnes příběh povolání, jež se započalo před pětašedesáti lety vaším kněžským svěcením, které se odehrálo ve freisingské katedrále 29. června 1951. Co je leitmotivem, který prochází tímto dlouhým příběhem a od prvopočátku až podnes v něm zaznívá stále více?
V jednom z mnoha krásných textů, které jste věnoval kněžství, zdůrazňujete, že když Ježíš definitivně povolává Šimona, pohlédne na něho a zeptá se jej v podstatě pouze na jedinou věc: „Miluješ mě?“ To je krásné a pravdivé! Protože právě zde - říkáte - v onom „miluješ mě“ Pán zakládá povolání pást ovce. Jedině totiž chováme-li lásku k Pánu, může On skrze nás pást své ovce: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji“ (Jan 21, 15-19). To je ten tón, procházející životem plně věnovaným kněžské službě a teologii, který jste nikoli náhodou definoval jako „hledání milovaného“. Vždy jste dosvědčoval a dosvědčujete ještě dnes, že tím rozhodujícím v našich dnech – ať už jsou slunečné či pošmourné – tím, od čeho se odvíjí také všechno ostatní, je to, zda je Pán skutečně přítomen, zda po něm toužíme, zda jsme mu vnitřně blízcí, zda ho milujeme, zda v něho opravdu hluboce věříme a v této víře jej opravdu milujeme. Tato láska k němu je tím, co skutečně naplňuje srdce, tato víra v něho tím, co nám dovoluje kráčet s jistotou a v pokoji po vodách, dokonce i uprostřed bouře, tak jak se to přihodilo Petrovi. Tato láska k Němu a víra v Něho je tím, co nám dovoluje hledět do budoucnosti nikoli se strachem či nostalgií, nýbrž s radostí, a to i navzdory již pokročilým letům našeho života.
Když tedy dnes prožíváte a dosvědčujete tak intenzívním a zářným způsobem to jediné, co je skutečně rozhodující – totiž mít pohled a srdce obrácené k Bohu – pokračujete, Svatosti, ve službě církvi, nepřestáváte se opravdu mocně a s moudrostí podílet na jejím růstu a činíte tak z malého kláštera Mater Ecclesiae ve Vatikánu, který se tak ukazuje být něčím zcela jiným než zapomenutým koutem, do něhož dnešní kultura odpisu vykazuje lidi, kterým s přibývajícími lety ubývá sil. Je tomu přesně naopak – a dovolte, aby to se vší důrazností řekl Váš nástupce, který si zvolil jméno František! Duchovní pouť sv. Františka začala sice u sv. Damiána, ale skutečně milovaným místem a pulsujícím srdcem řádu, místem, kde jej založil a kde nakonec odevzdal svůj život Bohu, byla Porziuncola, „malý díleček“, koutek u Matky Církve, u Marie, kterou pro její tolik pevnou víru a život žitý tak plně z lásky a v lásce s Pánem budou blahoslavit všechna pokolení.
Prozřetelnost tak chtěla, abyste Vy, drahý spolubratře, dospěl na místo, které lze označit za „františkánské“ v pravém slova smyslu, z něhož vyzařuje pokoj, mír, síla, důvěra, zralost, víra, oddanost a věrnost, které jsou pro mě velmi dobré a dodávají mnoho sil mně samému a celé církvi. A dovolím si také dodat, že od Vás vychází zdravý a radostný smysl pro humor.
Přání, s nímž bych rád uzavřel, je proto přáním, se kterým se na Vás obracím společně s námi všemi a s celou církví: abyste, Svatosti, mohl i nadále pociťovat ruku Milosrdného Boha, která Vás podpírá, abyste mohl zakoušet a dosvědčovat Boží lásku a abyste spolu s Petrem a Pavlem mohl nadále jásat ve veliké radosti na cestě k cíli své víry (srov. 1 Petr, 1,8-9; 2 Tim 1, 4).“

Po papeži Františkovi se ujal slova kardinál Gerhard Müller, prefekt Kongregace pro nauku víry. Připomněl, že iniciátorem dnešního setkání byl František osobně a také to, že k této příležitosti byla vydána vícejazyčná kniha nazvaná Vyučovat a učit se Boží lásce, obsahující texty Josepha Ratzingera o kněžství.

„Zde je v podstatě řečeno všechno: jsme povoláni vyučovat tomu, co jsme se sami vyučili od Boží lásky. Této Lásce jste byl svěřen před pětašedesáti lety skrze kněžskou pečeť, spolu se svým bratrem Georgem, na slavnost sv. Petra a Pavla ... Tento svátek obou apoštolů již předznamenával podstatné rysy vaší služby: hlásat Boží slovo a upevňovat své bratry ve víře. Čas posléze podivuhodným způsobem odhalil to, co se tehdy tajemně ohlašovalo.“

Děkan kardinálského kolegia, kardinál Angelo Sodano, pak vystoupil jménem všech svých spolubratří v této službě po boku Petrova nástupce. Ve svém laudatiu předestřel před přítomné podrobnosti z kněžského svěcení Josepha Ratzingra, jak je znal z jeho vyprávění. Spolu s bratřími Ratzingerovými tehdy přijalo kněžské svěcení z rukou kardinála Faulhabera dalších 42 bohoslovců. Kardinál Sodano vzpomínal, jak se Benedikt XVI. v roce 2006 na místě svého svěcení v katedrále ve Freisingu s dojetím vracel k onomu okamžiku. Mluvil o tom, jak si za zpěvu litanií uvědomoval, že nejsme sami, že s námi kráčí velký zástup světců, ale také světci ještě živí, věřící dneška a zítřka, kteří nás podporují a doprovázejí...

„Pak nastalo vkládání rukou a když nám kardinál Faulhaber řekl: „Už vás nenazývám služebníky, nýbrž přáteli, zakusil jsem, že kněžské svěcení je jakási iniciace do společenství Ježíšových přátel, kteří jsou povolání zůstávat s Ním a hlásat jeho poselství“ (Osservatore Romano, 16. září 2006). Popsal jste pak povahu tohoto poselství, které jsou kněží povolání šířit ve světě, a shrnul jste je do dvou vět: kněz má přinášet lidem dneška „Boží světlo a Boží lásku“. Ve své homilii jste připojil naléhavou pobídku adresovanou přítomným kněžím, aby přinášeli světu Kristovo světlo a lásku se stejným smýšlením jako Ježíš. Jde o koncept vyjádřený apoštolem Pavlem v listu Filipanům (Flp 2, 5-8). Je to Kristovo smýšlení, které s sebou nese velkou lásku k těm, kdo jsou vzdálení, k chudým, nemocným, starým lidem a dětem.“

Kardinál Sodano v závěru poděkoval za Benediktův příslib, že i po svém odchodu z činného úřadu, bude pokračovat v naplňovaní své služby novým způsobem, a díky tomu zůstává stále nablízku svou modlitbou a láskou.

Benedikt XVI. na slova, která zazněla, spatra odpověděl:

„Svatý otče, drazí bratři,
jeden bratr, vysvěcený před 65 lety spolu se mnou, se rozhodl napsat na obrázek připomínající první mši pouze – pomineme-li jméno a data – jediné řecké slovo: „Eucharistomen“, v přesvědčení, že toto slovo v mnoha svých dimenzích je již vším, co je možné v té chvíli vyslovit. „Eucharistomen“ znamená prosté lidské děkuji, děkuji všem. Děkuji především Vám, Svatý otče! Vaše dobrota mě od prvního okamžiku vašeho zvolení v každé chvíli mého zdejšího života zasahuje a skutečně mě vnitřně nese. Spíše než Vatikánské zahrady se svou krásou je Vaše dobrota místem, kde bydlím, kde se cítím chráněn. Děkuji také za slova poděkování, za všechno. A doufejme, že budete moci pokračovat spolu s námi se všemi na této cestě Božího milosrdenství, a ukazovat Cestu Ježíše, k Ježíši, k Bohu.
Děkuji také Vám, eminence – dodal směrem ke kardinálu Sodanovi – za Vaše slova, která se skutečně dotkla srdce: „Cor ad cor loquitur“. Zpřítomnil jste jak chvíli mého kněžského svěcení, tak také moji návštěvu ve Freisingu v roce 2006, kde jsem ji znovu prožil. Mohu pouze dodat, že takto, těmito slovy, jste interpretoval to, co je pro mou vizi kněžství a mou činnost podstatné. Jsem vám vděčný za pouto přátelství, které trvá dodnes a už dlouhou dobu, od střechy ke střeše – připomněl s odkazem na blízkost jejich příbytků vzdušnou čarou - zůstává jakoby přítomné a hmatatelné.
Děkuji Vám, kardinále Müllere, za Vaši práci, kterou věnujete prezentaci mých textů o kněžství, ve kterých se snažím pomáhat také spolubratřím, aby vždy znovu vstupovali do tajemství, v němž se Pán svěřuje našim rukám.
„Eucharistomen“ - můj přítel Berger chtěl tenkrát poukázat nejen k dimenzi lidského děkování, ale přirozeně na hlubší slovo, které skrývá a které se objevuje v liturgii a v Písmu, ve slovech „gratias agens benedixit fregit deditque“. „Eucharistomen“ nás odkazuje na onu skutečnost díkuvzdání, na novou dimenzi, kterou jí dal Kristus. On proměnil v díkuvzdání, a tedy v požehnání, kříž, utrpení a všechno zlo světa. A takto zásadním způsobem přepodstatnil život a svět a dal nám – a dává nám každý den – Chléb pravého života, který přemáhá svět díky síle Jeho lásky.
Na závěr se svěřme tomuto Pánovu „děkuji“, abychom takto skutečně obdrželi novost života a napomáhali k přepodstatňování světa, aby nebyl světem smrti, nýbrž života, světem, v němž láska zvítězila nad smrtí.
Děkuji vám všem. Pán nám všem žehnej!
Děkuji, Svatý otče.“

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.