Amoris laetitia - šestá kapitola, druhá část

8.4.2016 

Rozjasnit krize, úzkosti a těžkosti

231. Pár slov k těm, jejichž nové zásnubní víno lásky již zestárlo. Když toto víno zkušeností společné cesty zestárne, ukáže se a zaskví věrnost drobných životních okamžiků ve svojí plnosti. Je to věrnost očekávání a trpělivosti. Tato věrnost plná obětí a radostí jakoby rozkvétala v čase, kdy vše vyzrálo a v kterém oči dostávají jiskru, když pozorují děti svých dětí. Tak tomu bylo již na začátku, ale nyní to vychází najevo, usazuje se a dozrává v každodenním úžasu nad opětovným objevem den za dnem, rok za rokem. Jak učil svatý Jan od Kříže, „staří milenci jsou již vycvičeni a vyzkoušeni“. Jsou zbaveni „smyslového zápalu, vnějšího bouření a horlivého vření, ale mají zalíbení ve sladkosti vína lásky, které je již dobře svařené v substanci, a tato láska [...] je usazena uvnitř v duši.“[253] To předpokládá schopnost překonávat krize i doby úzkostí, neutíkat před výzvami a neskrývat obtíže.

Výzva krizí

232. Dějiny každé rodiny jsou brázděny krizemi všeho druhu, jež jsou zároveň částí její dramatické krásy. Je třeba napomáhat objevu, že překonaná krize nevede k méně intenzivnímu vztahu, nýbrž vylepšuje, sedimentuje a dává uzrát vínu jednoty. Lidé spolu nežijí, aby byli stále méně šťastní, nýbrž aby se naučili novým způsobům štěstí, které otevírá nová etapa. Každá krize v sobě zahrnuje zaučování, jež umožňuje navýšení intenzity sdíleného života nebo přinejmenším nalezení nového smyslu manželské zkušenosti. V žádném případě není třeba se podvolovat sestupné křivce, nevyhnutelnému upadání a snášení průměrnosti. Naopak. Je-li manželství přijato jako úkol, který v sobě zahrnuje také překonávání překážek, je každá krize vnímána jako příležitost společně dospět k pití lepšího vína. Je dobré provázet manžele, aby byli s to přijímat možné krize zvednutím hozené rukavice a přiznávat jim místo v rodinném životě. Zkušení a formovaní manželé mají k tomuto objevu ochotně doprovázet druhé, aby se neděsili krizí a nepřijímali ukvapená rozhodnutí. Každá krize skrývá dobrou zprávu, které je třeba umět naslouchat tříbením sluchu srdce.

233. Bezprostředně se na krizi reaguje odporem, obranným postojem vůči tomu, co se vymyká kontrole, poněvadž vychází najevo nedostatečnost vlastního způsobu života, a to vadí. Užívá se tedy metody popírání a skrývání problémů, relativizování jejich důležitosti a upínání se pouze na plynutí času. Tím se však řešení opožďuje a vynakládá se spousta energie na zbytečné zastírání, čímž se věci ještě více komplikují. Pouta chátrají a dochází k upevňování izolace, která škodí důvěrnosti. Neřešená krize nejvíce ohrožuje komunikaci. Takto se postupně „osoba, kterou miluji“ stává „osobou, která je stále se mnou“, potom „otcem či matkou mých dětí“ a nakonec cizím člověkem.

234. Čelit krizi je třeba přítomností. Je to těžké, protože lidé se někdy izolují, aby nemuseli projevovat, co cítí, a uchylují se do malicherného a šalebného mlčení. V těchto chvílích je třeba vytvářet prostory komunikace od srdce k srdci. Obtíž spočívá v tom, že se tato komunikace ve chvíli krize navazuje obtížněji, pokud nikdy předtím nedošlo k jejímu osvojení. Je to opravdové umění, které si osvojujeme ve chvíli klidu, aby bylo možné jej použít v těžkých dobách. Je třeba pomáhat objevovat ty nejskrytější příčiny skryté v srdci manželů a čelit jim jako porodu, který přejde a zanechá nový poklad. Odpovědi na uskutečněné konzultace však ukázaly, že v těžkých či kritických situacích většina lidí nevyužívá pastoračního doprovázení, protože necítí, že by bylo chápavé, blízké, realistické a vtělené. Proto se nyní pokusme přistoupit k manželským krizím z hlediska, které se neodvrací od jejich bolestné a úzkostné tíže.

235. Jsou krize, ke kterým běžně dochází ve všech manželstvích. Počáteční krize, kdy je třeba se naučit se snoubit rozdíly a odloučit se od rodičů, anebo krize příchodu potomka a s tím spojených nových citových výzev; krize v péči o dítě, které mění návyky rodičů; krize dospívání dětí, jež vyžaduje mnoho energie, destabilizuje rodiče a někdy je staví proti sobě; krize „prázdného hnízda“, která nutí pár znovu dbát na sebe; krize způsobená stářím rodičů manželů, kteří vyžadují větší péči, pozornost i obtížná rozhodnutí. Jsou to náročné situace, které vyvolávají obavy, pocity viny, deprese či únavu, které mohou manželský svazek vážně pošramotit.

236. K těmto stavům se přidružují osobní krize, které doléhají na páry a pojí se s ekonomickými, pracovními, citovými, sociálními a duchovními těžkostmi. A přidávají se nepředvídané okolnosti, které mohou měnit rodinný život a vyžadují odpuštění a smíření. Každý, kdo se chystá odpustit, musí se v poklidné pokoře zeptat, zda sám nevytvořil situace, které přivedly druhého k určitým pochybením. Některé rodiny se hroutí v důsledku vzájemného obviňování manželů, ale „zkušenost ukazuje, že vhodnou pomocí a činností usilující o milost smíření se uspokojivě překoná velký počet manželských krizí. Umět odpouštět a pocítit odpuštění je v rodinném životě základní zkušeností.“[254] „Namáhavé umění smířit se, které má zapotřebí podporu milosti, potřebuje velkorysou spolupráci příbuzných a přátel a mnohdy také profesionální pomoc zvenku.“[255]

237. Často dochází k tomu, že se někomu nedostává toho, co si přeje, anebo se nerealizuje to, o čem snil, a zdá se mu, že existuje dostatečný důvod k tomu, aby manželství ukončil. Tak by neexistovalo žádné manželství, které by vytrvalo. K rozhodnutí se vším skoncovat někdy stačí jedno zklamání, absence ve chvíli, kdy jeden potřebuje druhého, uražená ješitnost nebo nedefinovaná obava. A jsou také situace, které jsou vlastní nevyhnutelné lidské křehkosti a kterým se připisuje příliš velká emotivní váha. Například něčí dojem, že nebyl dostatečně zohledněn, žárlivosti, odlišnosti, které se mezi oběma mohou vynořit, přitažlivost vzbuzená jinými osobami, nové zájmy, které zapalují srdce, fyzické proměny jednoho z manželů a mnoho dalších věcí jsou spíše než útokem na lásku jakousi příležitostí vybízející k její opětovné obrodě a růstu.

238. Někteří mají za těchto okolností dostatek zralosti, aby si opět zvolili druhého jako průvodce na cestě, nehledě na omezení jejich vztahu, a realisticky přijímají, že nemohou uspokojit všechny sny, kterými se kochali. Unikají tomu, aby se považovali za jediné mučedníky, cení si malých a omezených možností, které jim nabízí život v rodině, a snaží se konstruktivně svazek utužovat, což vyžaduje čas a námahu. Poněvadž v zásadě uznávají, že každá krize je jakýmsi novým přitakáním, jež umožní, že se opět zrodí posílená, proměněná, zralá a osvícená láska. V krizi se dostává odvahy hledat hluboké kořeny toho, co se děje, znovu vyjednat nové základní dohody, nalézt novou rovnováhu a vstoupit společně do nové etapy. Tímto postojem stálé otevřenosti lze čelit mnoha obtížným situacím! Uznáním, že smíření je možné, v každém případě objevíme, že „služba zaměřená na ty, jejichž manželský vztah se rozbil, se ukazuje jako zvláště naléhavá.“[256]

Staré rány

239. Je pochopitelné, že se v rodinách vyskytnou mnohé těžkosti, když někdo z jejích členů nedosáhl zralosti ve vztahování se k druhému, protože určité rány utržené v jeho dřívějších životních fází nebyly zahojeny. Špatně prožité vlastní dětství a dospívání je úrodným polem pro osobní krize, které mohou škodit manželství. Kdyby všichni byli normálně zralými lidmi, krize by byly méně časté a méně bolestné. Faktem však někdy je, že lidé se zpožděním dospívají ve čtyřiceti letech ke zralosti, jež měla nastat na konci dospívání. Někdo miluje egocentrickou láskou, která je vlastní dětem, fixován ve fázi zkreslené reality a životních vrtochů, kdy se má všechno točit kolem něho. To je nenasytná láska, která křičí a pláče, když nedostane to, po čem touží. Jindy miluje láskou zaostalou v adolescentní fázi, poznamenanou neshodami, jízlivou kritikou, obviňováním druhých, logikou citů a fantazie, kde druzí mají vyplňovat naše mezery či podporovat naše rozmary.

240. Mnozí končí svoje dětství, aniž by zakusili, že jsou milováni bezpodmínečně, což zraňuje jejich schopnost důvěřovat a darovat se. Špatně žitý vztah k rodičům a sourozencům, pokud nebyl nikdy zahojen, se znovu vynoří a škodí manželskému životu. Je proto třeba projít osvobozením, které dosud neproběhlo. Když vztah mezi manžely nefunguje dobře, je vhodné se před přijetím závažných rozhodnutí ujistit, že každý prošel tímto ošetřením vlastních dějin. Je třeba uznat, že uzdravení je nezbytné, a naléhavě prosit o milost odpustit a odpustit si, přijmout pomoc, hledat pozitivní motivace a stále znovu to zkoušet. Každý k sobě musí být velmi upřímný, aby uznal, že jeho způsob prožívání lásky trpí těmito nezralostmi. Jakkoli se může zdát evidentním, že veškerá vina leží na druhém, není nikdy možné překonat krizi pouhým čekáním na to, až se změní druhý. Je třeba se ptát na to, co by mělo osobně uzrát nebo být uzdraveno, aby bylo možné překonat konflikt.

Provázet po ztroskotání a rozvodech

241. Zohlednění vlastní důstojnosti a dobra dětí ukládá v některých případech pevné vymezení se proti přehnaným nárokům druhého, proti velké nespravedlnosti, násilí či již chronickému nedostatku úcty. Je třeba uznat, že „existují případy, v nichž je rozdělení nevyhnutelné. Někdy to může být dokonce morálně nutné, když jde o to uchránit slabšího z manželů anebo malé děti před ranami ještě těžšími způsobenými zvůlí a násilím, ponižováním a vykořisťováním, odcizením a lhostejností.“[257] Avšak „musí se to pokládat za nejkrajnější prostředek, když se každý jiný pokus o nápravu ukázal bezvýsledným.“[258]

242. Synodální otcové uvedli, že „specifické posouzení je nezbytné při pastoračním doprovázení odloučených, rozvedených a opuštěných osob. Je třeba přijmout a ocenit především utrpení těch, kdo podstoupili nespravedlivou rozluku nebo rozvod nebo byli opuštěni či kvůli špatnému zacházení ze strany manželského partnera nuceni přerušit soužití. Odpustit vytrpěnou nespravedlnost není snadné, ale je to cesta umožněná milostí. Odtud vychází potřeba pastorace smíření a zprostředkování, konaná také prostřednictvím specializovaných center pro přijetí, jež je třeba zřizovat v diecézích.“[259] Zároveň „osoby rozvedené, ale nikoli znovu sezdané, které jsou často svědky manželské věrnosti, je třeba povzbuzovat, aby nacházely v eucharistii pokrm, který by jim pomáhal v jejich stavu. Místní společenství i pastýři je mají starostlivě doprovázet, především tehdy, když mají děti nebo žijí v situaci citelné nouze.“[260] Manželské ztroskotání je mnohem traumatičtější a bolestnější v situaci chudoby, protože je mnohem méně zdrojů k novému existenčnímu nasměrování. Chudá osoba ztrácející ochranné prostředí rodiny a její integrita je dvojnásobně vystavena osamocení a veškerým rizikům.

243. Rozvedeným, kteří žijí v novém svazku, je důležité dát pocítit, že jsou součástí církve, „nejsou exkomunikovaní“ a nezachází se s nimi tak, protože jsou stále součástí církevního společenství.[261] Tyto situace „vyžadují pozorné rozlišení a doprovázení s velkým respektem; je třeba se vyhýbat slovům a postojům, které by jim dávaly pocítit diskriminaci, a má se napomáhat jejich účasti na životě společenství. Pokud si křesťanská komunita na sebe bere starostlivost o ně, neznamená to oslabování její víry a jejího svědectví o nerozlučitelnosti manželství, ale právě touto péčí vyjadřuje spíše svou lásku.“[262]

244. Na druhé straně velký počet synodálních otců „zdůrazňoval potřebu toho, aby se procedury pro uznání případů nulity staly dosažitelnějšími a pohotovějšími a, pokud možno, bezplatnými.“[263] Zdlouhavost procesů působí nepříjemnosti a odrazuje lidi. Moje dva nedávné dokumenty v této věci[264] přinesly zjednodušení procedur vedoucích k případnému prohlášení o neplatnosti manželství. Těmito dokumenty jsem chtěl také „ozřejmit, že biskup ve své církvi, protože byl ustanoven jejím pastýřem a hlavou, je sám také soudcem mezi věřícími jemu svěřenými.“[265] Proto „uskutečnění těchto dokumentů vyžaduje velkou zodpovědnost diecézních ordinářů, povolaných k tomu, aby některé kauzy soudili sami a v každém případě tak zajistili věřícím jednodušší přístup ke spravedlnosti. To si vyžaduje přípravu dostatečně početného personálu, tvořeného kleriky i laiky, který se bude prvořadě věnovat této církevní službě. Bude tedy potřebné poskytovat rozvedeným lidem nebo dvojicím v krizi informační, poradenskou a zprostředkovací službu, která ve spojitosti s pastorací rodin bude disponibilní také pro případy předběžného šetření k manželskému procesu (srov. MI, čl. 2-3).”[266]

245. Synodální otcové také poukázali na „důsledky rozvodu nebo rozluky pro děti, které jsou v každém případě nevinnými oběťmi této situace.“[267] Nehledě na všechny rozvíjené úvahy jsou děti první starostí, která nesmí být zatemněna žádným jiným zájmem či cílem. K rozvedeným rodičům se obracím s touto prosbou: „Nikdy, nikdy, nikdy nedělejte z dítěte rukojmí! Rozešli jste z různých důvodů, ocitli jste se v této životní zkoušce, ale tíži rozvodu ať nemusejí nést děti, ať se nestanou rukojmím jednoho proti druhému a vyrůstají s tím, že slyší maminku mluvit dobře o tatínkovi, i když jste rozvedení, a tatínka, jak mluví dobře o mamince.“[268] Je nezodpovědné ničit pověst otce či matky s cílem zajistit si přízeň dítěte, pomstít se nebo bránit, protože to poškozuje vnitřní život dítěte a způsobuje těžko zahojitelné rány.

246. Církev, třebaže chápe konfliktní situace, kterými manželé musejí procházet, nemůže přestat být hlasem těch nejkřehčích, jimiž jsou děti, které často mlčky trpí. Dnes „navzdory naší zdánlivě rozvinuté sensibilitě a všem našim rafinovaným psychologickým analýzám se ptám, zda nejsme necitliví vůči zraněním dětské duše. [...] Vnímáme tu obrovskou tíhu, která drtí dětskou duši v rodinách, kde se k sobě chovají špatně a ubližují si až do té míry, že zlomí svazek manželské lásky?“[269] Tyto ošklivé zkušenosti nepomohou těmto dětem v dozrávání, aby byly schopny definitivních závazků. Proto křesťanská společenství nesmějí nechávat v osamocení ty rozvedené rodiče, kteří žijí v novém svazku. Naopak, musejí je začlenit a provázet v jejich výchovném poslání. „Vždyť jak bychom mohli těmto rodičům doporučovat, aby dělali vše pro výchovu svých dětí v křesťanském životě a dávali jim příklad přesvědčivé a praktikované víry, kdybychom je zároveň drželi v odstupu od života církevního společenství, jako by z něho byli vyloučeni? Je třeba jednat tak, abychom nenakládali další břemena nad rámec těch, která děti v těchto situacích už musí snášet!“[270] Pomáhat hojit rány rodičů a duchovně je přijímat prospívá také dětem, které potřebují rodinnou tvář církve, která je v této traumatické zkušenosti přijímá. Rozvod je zlo, a zvyšující se počet rozvodů je velmi zneklidňující. Naším nepochybně nejdůležitějším pastoračním úkolem ve vztahu k rodinám je proto posilovat lásku a pomáhat hojit rány, abychom šíření tohoto dramatu naší doby předcházeli.

Některé složité situace

247. „Problematika týkající se smíšených manželství si vyžaduje zvláštní pozornost. Manželství mezi katolíky a ostatními pokřtěnými, „i když mají své zvláštní problémy, vykazují přece četné prvky, kterých je třeba si vážit a které mají být podporovány ať pro svou vnitřní hodnotu, nebo pro svůj značný přínos k ekumenickému hnutí“. Z toho důvodu „je třeba se snažit … o ochotnou spolupráci mezi katolickým a nekatolickým duchovním, a to už při přípravě na manželství a na sňatek“ (FC 78). Pokud jde o sdílení eucharistie, připomínáme, že „rozhodnutí, zda připustit nekatolického manžela k eucharistickému společenství, musí být v souladu se všeobecnými normami, které v této věci existují jak pro východní, tak i ostatní křesťany, a musí brát v úvahu konkrétní situaci přijetí svátosti křesťanského manželství dvěma pokřtěnými křesťany. Ačkoli manželé ve smíšeném manželství sdílejí svátost křtu a manželství, společná účast na eucharistii může být pouze výjimečná. Pokaždé je třeba dodržet normy uvedené výše...“ (Papežská rada pro jednotu křesťanů, Direktář k provádění ekumenických principů a norem, 25. března 1993,159-160).“ [271]

248. „Manželství s disparitou kultu představují výsostní příležitost pro mezináboženský dialog [...] a obnášejí některé specifické těžkosti týkající se jak křesťanské totožnosti rodiny, tak i náboženské výchovy dětí. [...] Počet rodin tvořených manželskými svazky s disparitou kultu, který narůstá na misijních územích i v zemích s dlouhou křesťanskou tradicí, si naléhavě vyžaduje diferencovanou pastorační péči podle různých společenských i kulturních prostředí. V některých zemích, kde neexistuje náboženská svoboda, je křesťanský manžel nucen kvůli uzavření sňatku přestoupit na jiné náboženství a nemůže slavit kanonické manželství s disparitou kultu ani pokřtít děti. Proto musíme zdůrazňovat nutnost respektování náboženské svobody pro všechny.“[272] To „vyžaduje věnovat zvláštní pozornost lidem, kteří vstupují do takových manželství, a to nejen v období předcházejícím svatbě. Specifickým problémům čelí páry a rodiny, v nichž jeden partner je katolík a druhý nevěřící. V takových případech je třeba svědčit o schopnosti evangelia vžívat se do těchto situací tak, aby byla umožněna křesťanská výchova dětí.“[273]

249. „Zvláštní těžkost představují situace, které se týkají přístupu ke křtu osob nacházejících se v komplexní manželské situaci. Jedná se o osoby, které uzavřely stabilní manželský svazek v době, kdy aspoň jedna z nich neznala křesťanskou víru. V těchto případech jsou biskupové povoláni uplatnit pastýřské posouzení úměrné duchovnímu dobru těchto lidí.“[274]

250. Církev svůj postoj řídí podle Pána Ježíše, který se v bezmezné lásce obětoval za každého člověka bez výjimky.[275] Spolu se synodálními otci jsem uvažoval o situaci rodin, které prožívají zkušenost, že mají ve svém středu osoby s homosexuální orientací, což není snadné pro rodiče, ani pro děti. Proto chceme především zdůraznit, že každého člověka bez ohledu na pohlavní orientaci je třeba respektovat v jeho důstojnosti, s úctou přijímat a pečlivě se vyhýbat „jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminiace,“[276] zvláště každé formě agrese a násilí. Ve vztahu k rodinám jde však o poskytnutí uctivého doprovázení, aby se těm, kdo mají homosexuální sklony, dostávalo nezbytné pomoci pro pochopení a plné uskutečnění Boží vůle v jejich životě.[277]

251. Během diskuse o důstojnosti a poslání rodiny synodální otcové poznamenali, že „pokud jde o plány postavit svazky mezi homosexuálními osobami naroveň manželství, »neexistuje žádný základ, který by umožnil stanovit podobnost či analogie, a to ani vzdálené, mezi homosexuálními svazky a Božím záměrem s manželstvím a rodinou« “ a „je nepřípustné, aby byl na místní církve vyvíjen v této záležitosti nátlak a aby mezinárodní organizace podmiňovaly finanční pomoc chudým zemím tím, že zavedou zákony umožňující »manželství« mezi osobami stejného pohlaví.“[278]

252. Rodiny s jedním rodičem mají různý původ: „biologický otec nebo matka se nikdy nezačlenili do rodinného života; situace násilí, od níž jeden z rodičů musel utéct spolu s dětmi; smrt jednoho z rodičů; odchod jednoho z rodičů od rodiny i jiné okolnosti. Ať už je důvod jakýkoli, rodič, který žije s dítětem, musí nacházet podporu a útěchu u ostatních rodin z křesťanského společenství, jakož i u farních pastoračních organizací. Tyto rodiny bývají navíc sužovány tíží ekonomických problémů, nejistotou dočasné práce, těžkostmi s obživou dětí i tím, že nemají kde bydlet.“[279]

Když smrt zatne svůj bodec

253. Rodinný život se střetává také se smrtí drahého. Nemůžeme opominout nabídku světla víry těm rodinám, které trápí tyto chvíle.[280] Opustit rodinu, když ji ranila smrt, by byl nedostatek milosrdenství, ztráta pastorační příležitosti. Takový postoj by nám navíc mohl zavřít dveře k jakékoli další evangelizační činnosti.

254. Chápu sklíčenost toho, kdo ztratil milovanou osobu, manžela či manželku, s níž tolik prožil. Ježíš sám byl pohnut a zaplakal při ztrátě přítele (srov. Jan 11,33.35). A jak nechápat nářek toho, kdo ztratil dítě? „Jako by se zastavil čas: otevře se propast pohlcující minulost i budoucnost. [...] A někdy to dojde dokonce tak daleko, že smrt bývá kladena za vinu Bohu. Mnoho lidí – a já jim rozumím – se na Boha hněvá.“[281] „Vdovství je zvláště obtížnou zkušeností [...] Někteří ve chvíli, kdy vstupují do této zkušenosti, dokážou s ještě větší oddaností věnovat své síly dětem a vnukům a v tomto výrazu lásky nacházejí své nové výchovné poslání. [...] Těm, kteří nemohou počítat s přítomností rodinných příslušníků, jimž by se mohli věnovat a zažívat jejich lásku a blízkost, musí se zvláštní pozorností a ochotou pomáhat křesťanské společenství, především pokud se nacházejí ve stavu nouze.“[282]

255. Smutek po zesnulých může může být poměrně dlouhý a chce-li pastýř na této cestě doprovázet, musí se přizpůsobit požadavkům každé z jejích etap. Celá tato cesta je brázděna otázkami: po příčinách smrti, po tom, co by se bývalo dalo dělat, po tom, jak prožívá člověk chvíle, jež předcházejí smrt... Upřímná a trpělivá modlitba a vnitřní osvobození navrátí pokoj. V určité etapě tohoto zármutku je třeba napomoci objevu, že ti, kdo ztratili drahou osobu, mají ještě pokračovat ve svém poslání, a že není dobré toto utrpení prodlužovat jako by šlo o úkon úcty. Milovaná osoba nepotřebuje naše utrpení a ani jí nelichotí, když boříme svůj život. Lásku nevyjadřuje nejlépe ani její nepřetržité připomínání a zmiňování, protože svědčí o přilnutí k minulosti, která už není, místo o lásce ke skutečnému člověku, jenž je na onom světě. Nemůže už být přítomen fyzicky, ale třebaže smrt je mocná, „silná jako smrt je láska“ (Pís 8,6). Láska má intuici, která umožňuje slyšet bez zvuků a vidět neviditelné. Neznamená to představovat si drahého člověka takového, jaký byl, nýbrž snažit se jej přijmout proměněného, takového, jaký je nyní. Vzkříšený Ježíš požádal přítelkyni Marii, když jej chtěla obejmout, aby se jej nedotýkala (srov. Jan 20,17), a tak ji dovedl k jinému setkání.

256. Utěšuje nás vědomí, že nedochází k naprostému zničení těch, kdo umírají, a víra nás ujišťuje, že Vzkříšený nás nikdy neopustí. Takto můžeme smrti zabránit, „aby otrávila náš život, zmařila naše city a uvrhla nás do nejtemnější prázdnoty“.[283] Bible mluví o Bohu, který nás stvořil z lásky pro lásku a učinil nás tak, že se náš život smrtí nekončí (srov. Mdr 3,2-3). Svatý Pavel mluví o setkání s Kristem bezprostředně po smrti: „Mám touhu zemřít a být s Kristem“ (Flp 1,23). Spolu s Ním nás po smrti očekává to, co Bůh připravil těm, kdo Jej milují (srov. 1 Kor 2,9) Preface ze zádušní mše to vyjadřuje majestátně: „Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás zaslíbení věčného života; vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje.“ „Naši drazí nezmizeli do temnot nicoty: naděje nás ujišťuje, že jsou v dobrých a mocných rukou Božích.“[284]

257. Způsobem, jak komunikovat s našimi zesnulými drahými, je modlitba.[285] Bible praví, že „modlitba za mrtvé“ je „svatá a zbožná“ (2 Mak 12,44-45). Naše modlitba za ně, „jim může nejen pomáhat, ale může jim umožnit, aby jejich přímluva za nás byla účinná.“[286] Apokalypsa představuje mučedníky, kteří se přimlouvají za ty, kdo na zemi trpí nespravedlností (srov. 6,9-11), v solidaritě s tímto putujícím světem. Někteří svatí před smrtí utěšovali svoje drahé a slibovali, že jim budou potom nablízku, aby jim pomáhali. Svatá Terezie z Lisieux cítila, že bude z nebe prokazovat dobro.[287] Svatý Dominik prohlásil, že „po smrti bude užitečnější [...] mocnější při vyprošování milostí.“[288] Jsou to pouta lásky,[289] protože „jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba [...] ještě se posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot.“[290]

258. Připustíme-li smrt, můžeme se na ni připravit. Cestou je růst v lásce k těm, kteří jsou spolu s námi, až do dne, kdy „nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest“ (Zj 21,4). Tak se připravíme také na shledání se svými drahými, kteří jsou mrtví. Jako Ježíš odevzdal matce jejího zemřelého syna (srov. Lk 7,15), totéž učiní s námi. Neplýtvejme energií tím, že budem roky a roky přebývat v minulosti. Čím lépe žijeme na této zemi, tím větší štěstí budeme moci sdílet se svými drahými v nebi. Čím více dokážeme zrát a růst, tím více krásných věcí budeme moci přinést k nebeské hostině.

POKRAČOVÁNÍ je ZDE


[253] Duchovní píseň, XXV, 11. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000, str. 169.

[254] Relatio Synodi 2014, 44.

[255] Relatio finalis 2015, 81.

[256] Tamt. 78.

[257] Katecheze, 24.června 2015.

[258] Jan Pavel II., Familiaris consortio, 83.

[259] Relatio Synodi 2014, 47.

[260] Tamt., 50.

[261] Srov. Katecheze, 5.srpna 2015.

[262] Relatio Synodi 2014, 51; srov. Relatio finalis 2015, 84.

[263] Relatio Synodi 2014, 48.

[264] Srov. Motu proprio Mitis Iudex Dominus Iesus, 15.srpna 2015; Motu proprio Mitis et Misericors Iesus, 15.srpna 2015.

[265] Mitis Iudex Dominus Iesus, preambule, III.

[266] Relatio finalis 2015, 82.

[267] Relatio Synodi 2014, 47.

[268] Katecheze, 20.května 2015.

[269] Katecheze, 24.června 2015.

[270] Katecheze, 5.srpna 2015.

[271] Relatio finalis 2015, 72.

[272] Tamt., 73.

[273] Tamt. 74.

[274] Tamt. 75.

[275] Srov. Bula Misericordiae Vultus, 12; viz http://www.cirkev.cz/Media/CirkevOld/023061.pdf

[276] KKC, 2358; srov. Relatio finalis 2015, 76.

[277] Srov. Tamt.

[278] Relatio finalis 2015, 76; srov. Kongregace pro nauku víry, Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály, 4.

[279] Relatio finalis 2015, 80.

[280] Srov. Tamt., 20.

[281] Katecheze, 17.června 2015.

[282] Relatio finalis 2015, 19.

[283] Katecheze, 17.června 2015.

[284] Tamt.

[285] Srov. KKC, 958.

[286] Tamt.

[287] Srov. Poslední rozhovory, žlutý sešit matky Anežky, 17.července 1897. Do této souvislosti spadá výmluvné svědectví spolusester o příslibu, který svatá Terezie učinila, když řekla, že její odchod z tohoto světa bude jako „déšť růží“ (tamt.).

[288] Jordán Saský, Libellus de principiis Ordinis praedicatorum, 93.

[289] Srov. KKC, 957.

[290] Lumen gentium, 49.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.