Amoris laetitia - čtvrtá kapitola, první část

8.4.2016 

ČTVRTÁ KAPITOLA: Láska v manželství

89. Vše co bylo řečeno, nepostačí k vyjádření evangelia manželství a rodiny, nebudeme-li blížeji mluvit o lásce. Nebudeme moci povzbudit k věrnosti a vzájemnému darování, nebudeme-li stimulovat růst, upevnění a prohloubení manželské a rodinné lásky. Milost svátosti manželství je totiž především určena „ke zdokonalení manželské lásky.“[104] Také v tomto případě platí, že „kdybych měl víru v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,2-3). Nicméně slovo „láska“, ačkoli je jedno z nejpoužívanějších, bývá nezřídka hyzděno.[105]

Naše vezdejší láska

90. V takzvané velepísni na lásku napsané svatým Pavlem nacházíme některé charakteristiky opravdové lásky:
„Láska je shovívavá,
láska je dobrosrdečná,
nezávidí,
láska se nevychloubá,
nenadýmá,
nedělá, co se nepatří,
nemyslí jen a jen na sebe,
nerozčiluje se,
zapomíná, když jí někdo ublíží,
má zármutek, když se dělá něco špatného,
ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy.
Všechno omlouvá,
všemu věří,
nikdy nad ničím nezoufá,
všecko vydrží“ (1 Kor 13,4-7).

To žijí a pěstují každodenně manželé ve společném životě mezi sebou a se svými dětmi. Je proto cenné pozastavit se, upřesnit smysl výrazů tohoto textu a pokusit se je aplikovat na konkrétní život každé rodiny.
Shovívavost

91. Prvním užitým výrazem je macrothymei (v ekumenickém překladu Bible je „trpělivost“). Jeho smysl plyne z řeckého překladu Starého zákona, kde se říká o Bohu, že je „shovívavý“ (Ex 34,6; Nm 14,18). Shovívavost projevuje člověk, který není popudlivý, ani útočný. Je to charakteristika Boha Smlouvy, který volá k napodobování také v rámci rodinného života. Texty, ve kterých Pavel tento termín používá, je třeba chápat v kontextu knihy Moudrosti (srov. 11,23; 12,2.15-18), kde se vedle chvály Boží mírnosti, která má přivádět k lítosti, zdůrazňuje moc, kterou Bůh projevuje milosrdným jednáním. Boží trpělivost je úkonem slitování nad hříšníkem a projevem autentické moci.

92. Být trpěliví neznamená dovolovat, aby s námi zacházeli špatně, anebo snášet fyzickou agresi či dovolit, aby s námi jednali jako s předmětem. Problém vyvstává, když se domníváme, že vztahy jsou idylické nebo že lidé jsou dokonalí, anebo když se stavíme do středu a čekáme, že se bude dít výlučně naše vůle. Všechno nás pak znervózňuje, všechno nás vede k agresivní reakci. Nepěstujeme-li trpělivost, budeme mít vždycky záminku odpovídat hněvivě a nakonec se staneme lidmi, kteří spolu nedovedou žít, asociály, kteří se nedovedou ovládat, a rodina se promění na bojiště. Proto nás Boží Slovo povzbuzuje: „Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti“ (Ef 4,13). Tato trpělivost sílí, pokud uznávám, že také druhý má právo žít na této zemi spolu se mnou, takový jaký je. Nezáleží na tom, zda mi vadí, kříží moje plány, obtěžuje svým bytím či myšlením a není ve všem takový, jak jsem čekal. Láska s sebou vždycky nese hluboký soucit, který přijímá druhého jako součást tohoto světa, i když jedná jinak, než bych si přál.

Dobrosrdečnost

93. Následuje slovo chrestéuetai (v ekumenickém překladu Bible je „laskavost“). V celé Bibli se vyskytuje jednou a odvozuje se od chrestós (dobrý člověk, který svoji dobrotu projevuje skutky). Vezme-li se však na zřetel pozice tohoto slovesa, jež je obdobou toho předcházejícího, stává se doplňkem. Pavel tak chce ozřejmit, že „trpělivost“ jmenovaná na prvním místě, není postojem zcela pasivním, ale provází jej činnost, dynamická a kreativní reakce ve vztahu k druhým. Ukazuje, že láska prokazuje druhým dobro a podporuje je. Proto se překládá také jako „laskavost“.

94. Celek textu ukazuje, že Pavel klade důraz na to, že láska není jenom cit, ale je třeba ji chápat ve smyslu, který má hebrejské sloveso „milovat“, totiž „prokazovat dobro“. Jak říkal svatý Ignác z Loyoly, „láska se musí projevovat více skutky než slovy.“[106] Takto může vyjevit celou svoji plodnost a umožňuje zakoušet blaženost dávání, šlechetnost a velikost překypujícího darování, které neměří, nežádá odměnu a těší se z toho, že dává a slouží.

Léčení ze závisti

95. Potom se odmítá opak lásky vyjádřený termínem zelos (žárlivost či závist). Znamená, že v lásce není místo pro znechucení zakoušené kvůli dobru někoho druhého (srov. Sk 7,9; 17,5). Závist je smutek nad dobrem druhého, který dokazuje, že nás nezajímá štěstí druhých, poněvadž jsme soustředěni výlučně na vlastní blahobyt. Zatímco láska nám umožňuje vycházet ze sebe, závist nás vede k tomu, abychom se koncentrovali na svoje já. Pravá láska oceňuje úspěchy druhých, nevnímá je jako ohrožení a osvobozuje se od hořké příchuti závisti. Přijímá skutečnost, že každý má jiné dary a odlišné životní cesty. Počíná si tedy tak, že objevuje svoji cestu ke štěstí a nechává, aby druzí našli tu svoji.

96. V posledku jde o naplnění toho, co požadovaly poslední dvě přikázání Božího Zákona: „Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani o jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu“ (Ex 20,17). Láska nás vede k upřímnému oceňování každé lidské bytosti a uznávání jeho práva na štěstí. Mám onoho člověka rád, dívám se na něho pohledem Boha Otce, který „nám všechno hojně poskytuje k užívání“ (1 Tim 6,17), a připouštím tedy, že si užívá pěkné chvíle. Tentýž kořen lásky mne v každém případě vede k odmítání nespravedlnosti v tom, že někteří mají příliš a druzí nemají nic, anebo mne pohání k tomu, aby i ti, co jsou společností odepsáni, mohli prožít trochu radosti. To však není závist, nýbrž touha po rovnosti.

Nevychloubat se a nenadýmat

97. Následuje výraz perpereuetai, což označuje chlubivost, úzkostnou snahu jevit se nadřazeně, abychom zapůsobili na druhé puntičkářským a poněkud agresivním postojem. Kdo miluje, vyhýbá se nejenom tomu, aby mluvil příliš o sobě, ale poněvadž se soustředí na druhé, dovede se navíc postavit na svoje místo bez nároku být středem. Následující slovo – physioutai – je velmi podobné, protože ukazuje, že láska není arogantní. Doslovně vyjadřuje to, že se před druhými „nezvětšuje“, a indikuje něco subtilnějšího. Není to jen obsese ukazovat vlastní kvality, ale způsobuje také ztrátu smyslu pro realitu. Považovat se za větší než jsme, znamená věřit, že jsme více „duchovní“ či „moudří“. Pavel používá toto slovo víckrát, například když praví, že „poznání vede k domýšlivosti, ale láska vzdělává“ (1 Kor 8,1). To znamená, že někteří se považují za větší, protože vědí víc než druzí, kladou požadavky na druhé a kontrolují je, zatímco ve skutečnosti nás velikými činí láska, která chápe, opatruje a podporuje slabého. V jiném verši je užívá, když kritizuje ty, kdo „zvedají pyšně hlavu“ (1 Kor 4,18), ale ve skutečnosti se vyznačují spíše mnohomluvností než pravou „mocí“ Ducha (srov. 1 Kor 4,19).

98. Je důležité, aby křesťané pěstovali tento postoj ve svých vztazích k těm příbuzným, kteří jsou méně formovaní ve víře, křehcí či nejistí ve svých přesvědčeních. Někdy dochází k opaku: ti, o kterých se má za to, že v prostředí své rodiny nejvíce vyrostli, stávají se arogantní a nesnesitelní. Pokora se zde jeví jako něco, co je součást lásky, neboť k tomu, aby bylo možné druhé chápat, omlouvat je a sloužit jim, je nezbytné léčit pýchu a pěstovat pokoru. Ježíš svým učedníkům připomínal, že ve světě mocných každý usiluje o ovládnutí druhého, a říká jim proto: „mezi vámi však tomu tak nebude“ (Mt 20, 26). Logika křesťanské lásky není logikou těch, kdo se považují za nadřazené a mají potřebu dát druhým pocítit svoji moc, nýbrž logikou, podle níž „kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem“ (Mt 20,27). V rodinném životě nemůže kralovat logika vlády jedněch nad druhými nebo soupeření o to, kdo je inteligentnější či mocnější, protože taková logika odstraňuje lásku. Také pro rodinu platí tato rada: „Opásejte se všichni ve vzájemném styku pokorou, neboť Bůh se staví proti pyšným“ (1 Petr 5,5).

Vlídnost

99. Milovat znamená rovněž činit se vlídným, a tady má smysl výraz aschemonei. Chce říci, že láska nejedná hrubě, nezdvořile a tvrdě. Její způsoby, slova a gesta jsou příjemná, nikoli trpká a rigidní. Působit bolest druhým si láska oškliví. Zdvořilost „je školou vnímavosti a nezaujatosti“ a vyžaduje od člověka, aby „kultivoval svoji mysl i svoje smysly, učil se naslouchat, mluvit, popřípadě mlčet.“[107] Vlídnost je styl, který si křesťan nemůže zvolit ani odepřít, je součástí nezadatelných požadavků lásky. Proto „má být každý člověk milý k těm, kdo jsou kolem,“[108] „Vstup do života druhého, přestože je součástí mého života, vyžaduje každodenní jemnocit nevnucujícího se postoje, který obnovuje důvěru a úctu. [...] A láska, čím je důvěrnější a hlubší, tím více vyžaduje respektování svobody a schopnost čekat, až druhý dveře svého srdce otevře.“[109]

100. Pravé setkání s druhým vyžaduje ochotu dívat se na něho přívětivě. To není možné, pokud kraluje pesimismus, který zdůrazňuje nedostatky a pochybení druhých, možná kvůli kompenzaci vlastních komplexů. Přívětivý pohled nám umožňuje nezdržovat se příliš mezemi druhého, tolerovat jej a spojit se s ním ve společném plánu, i když jsme odlišní. Přívětivá láska rodí svazky, pěstuje vazby, vytváří nové sítě, které integrují, a buduje solidní sociální tkanivo. Tak chrání sama sebe, protože bez sounáležitosti nelze zachovávat oddanost druhým, a každý pak nakonec hledá jenom svůj prospěch a soužití se stává nemožným. Asociál věří, že druzí existují, aby uspokojovali jeho potřeby, a když tak jednají, má za to, že konají jenom svoji povinnost. Potom není prostor pro přívětivost lásky a její řeči. Kdo miluje, je schopen říkat slova povzbuzení, těšit, posilovat, utěšovat a podněcovat. Podívejme se například na pár slov, která říkal lidem Ježíš: „Buď dobré mysli“ (Mt 9,2). „Veliká je tvá víra!“ (Mt 15,28). „Vstaň!“ (Mk 5,41). „Jdi v pokoji“ (Lk 7,50). „Nebojte se“ (Mt 14,27). To nejsou slova, která ponižují, zarmucují, iritují a pohrdají. V rodině je třeba si tuto milou Ježíšovu řeč osvojovat.

Velkorysý odstup

101. Často se říká, že druhé lze mít rád, pokud máme rádi sebe. Velepíseň lásky však tvrdí, že láska „nemyslí jen a jen na sebe“ anebo „nehledá svůj prospěch“. Tento výraz se užívá i v dalším textu: „Nikdo z vás ať nehledí jenom na svůj prospěch, ale i na prospěch druhých“ (Flp 2,4). S ohledem na toto tak jasné tvrzení Písma, je zapotřebí neklást lásku k sobě na první místo, jako by byla šlechetnější než darování se druhým. Určité prvenství lásky k sobě lze chápat jedině jako psychologickou podmínku, neboť kdo není schopen mít se rád, stěží má rád druhé: „Kdo je na sebe zlý, na koho bude dobrý? [...] Není horšího člověka než ten, kdo nepřeje sám sobě“ (Sir 14,5-6).

102. Sám Tomáš Akvinský však vysvětlil, že „lásce je vlastnější vůle milovat než vůle být milováni,“[110] a proto „matky, které milují nejvíce, se snaží spíše milovat než být milovány.“[111] Proto se láska může posunout za spravedlnost, překypovat nezištně, „nic nečekat zpět“ (Lk 6,35) a dosáhnout té největší lásky, která „položí svůj život“ za druhé (Jan 15,13). Je ještě možná tato velkorysost, která dovoluje dávat zdarma a dávat až do konce? Zajisté je možná, protože to žádá evangelium: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8).

Bez vnitřní prudkosti

103. První výraz velepísně nás vybízel k trpělivosti, která se varuje prudkých reakcí na slabosti či pochybení druhých, a nyní se objevuje jiné slovo: paroxynetai, které odkazuje na niterné rozčilení vyvolané něčím z vnějšku. Jde o vnitřní prudkost, iritaci, která není zjevná a staví nás do obranného postoje vůči druhým, jako by byli protivnými nepřáteli, kterým je třeba se vyhnout. Živit takovouto vnitřní agresivitu není k ničemu. Jenom se z ní roznemůžeme a nakonec se izolujeme. Rozčilení je zdravé, když nás přiměje k reakci na závažnou nespravedlnost, ale je škodlivé, když začíná prostupovat všechny naše postoje vůči druhým.

104. Evangelium nás vyzývá, abychom viděli spíše trámy ve svém oku (srov. Mt 7,5), a jako křesťané nemůžeme odhlížet od stálé výzvy Božího Slova, abychom neživili hněv: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo“ (Řím 12,21). „Když prokazujeme dobro, nesmíme přitom propadnout únavě“ (Gal 6,9). Něco jiného je pocítit moc agresivity, která vzkypí, a něco jiného dovolit jí, aby se stala trvalým postojem: „Nenechte se strhnout ke hříchu. Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem“ (Ef 4,26). Nikdy v rodině nekončete den bez usmíření. „A jak se usmířit? Pokleknutím? Ne! Stačí drobný projev něhy, pohlazení beze slov, a do rodiny se vrátí soulad. Nikdy však neskončit rodinný den bez usmíření.“[112] Na obtíž způsobenou druhými by se mělo reagovat spíše žehnáním v srdci, přáním dobra druhému, prosbou k Bohu, aby jej vysvobodil a uzdravil: „Přejte dobré. Vždyť k tomu jste byli povoláni, aby se vám dostalo údělem požehnání“ (1 Petr 3,9). Musíme-li bojovat proti zlu, čiňme tak, ale vždycky odmítejme tuto vnitřní prudkost.

Odpuštění

105. Dovolíme-li nějakému špatnému citu proniknout do svého nitra, dáváme prostor zášti, která se zahnízďuje v srdci. Výraz logizetai to kakon znamená „pamatovat si zlé“, „zapamatovat si něco“, znamená zahořknout. Opakem je odpuštění, které se zakládá na pozitivním postoji, snaží se chápat slabost druhých a omlouvat druhého člověka, jako Ježíš, který řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Častým sklonem je však hledání stále dalších vin, představa stále větších špatností a předpokládání všech špatných úmyslů, takže zášť narůstá a zapouští kořeny. Tímto způsobem může jakékolil pochybení či poklesek jednoho z manželů narušit pouto lásky i rodinnou stabilitu. Někdy je problémem, že se všemu přisuzuje stejná závažnost, což se pojí s rizikem, že se staneme neúprosní vůči jakémukoli pochybení. Spravedlivý nárok vlastních práv se mění spíše na trvalou a stálou žízeň po pomstě než na zdravou obranu vlastní důstojnosti.

106. Když nám bylo ublíženo nebo jsme byli zklamáni, je odpuštění možné a žádoucí, ale nikdo neříká, že je snadné. Je pravdou, že „rodinné společenství se může udržet a zdokonalovat jenom s velkým duchem sebezáporu a obětí. Vyžaduje skutečně velkodušnou ochotu všech a každého jednotlivce k porozumění, k snášenlivosti, k odpuštění, k smíření. Každá rodina ví, jak slepá sebeláska, nesvornost, napětí a konflikty těžce zraňují její společenství a mnohdy je i smrtelně zasáhnou. Odtud ony mnohonásobné a rozmanité formy rozvratu v rodinném životě.“[113]

107. Dnes víme, že abychom mohli odpustit, potřebujeme my sami zakusit osvobozující zkušenost pochopení a odpuštění. Naše pochybení či kritika lidí, kteří nás mají rádi, nás často zbavují citu k nám samotným. To nakonec vede k tomu, že se máme před druhými na pozoru, utíkáme před city a svoje mezilidské vztahy plníme obavami. Možnost obviňovat druhé se pak mění na falešnou úlevu. Je třeba se modlit spolu se svým příběhem, přijmout sami sebe, umět žít se svými omezeními a také si odpustit, abychom postoj odpuštění mohli zaujmout ve vztahu k druhým.

108. To však předpokládá zkušenost, že nám odpustil Bůh a byli jsme ospravedlněni zdarma a nikoli pro svoje zásluhy. Byli jsme dostiženi láskou, která předchází každý náš skutek, nabízí vždycky novou příležitost, podporuje a podněcuje. Pokud připustíme, že Boží láska je bezdpodmínečná a city Otce se nedají koupit, ani zaplatit, pak budeme moci milovat nade všechno, odpouštět druhým, i když k nám byli nespravedliví. V opačném případě náš rodinný život přestane být prostorem porozumění, doprovázení a podněcování, nýbrž bude trvalým napětím a vzájemným trestem.

Radovat se s druhými

109. Výraz chairei epi te adikia odkazuje na něco negativního ve skrytu lidského srdce. Je to jedovatý postoj toho, kdo se raduje, když vidí, že je na někom páchána nespravedlnost. Větu dokončuje následující pozitivní výraz: synchairei te aletheia – mít zalíbení v pravdě. Znamená to radovat se z dobra druhého, když dojde uznání jeho důstojnost a jsou oceňovány jeho schopnosti a dobré skutky. To je nemožné tomu, kdo se musí stále s někým srovnávat a někomu konkurovat, někdy i manželovi či manželce, a to až do té míry, že se ve skrytu raduje z neúspěchu druhého.

110. Když člověk, který miluje, může prokázat druhému dobro anebo když vidí, že se druhému daří, prožívá to s radostí a oslavuje tak Boha, protože „Bůh miluje radostného dárce“ (2 Kor 9,7), náš Pán si obzvláště cení toho, kdo se raduje ze štěstí druhého. Pokud neživíme svoji schopnost těšit z dobra druhého a soustředíme se především na svoje potřeby, odsuzujeme se k životu s nepatrnou radostí, poněvadž, jak řekl Ježíš, „blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Rodina má být vždycky místem, o kterém ten, kdo v životě něco dobrého učinil, ví, že tam budou slavit spolu s ním.

Všechno omlouvá

111. Seznam se uzavírá čtyřmi výrazy, které se týkají celku: všeho. Všechno omlouvá, všemu věří, všechno doufá, všechno vydrží. Tím se mocně zdůrazňuje opoziční dynamismus lásky, schopné čelit čemukoli, co by ji mohlo ohrožovat.

112. Nejprve se říká, že „všechno omlouvá“ – panta stegei (ekumenický překlad Bible má „ať se děje cokoliv, láska vydrží“) Liší se od „zapomíná, když jí někdo ublíží“, protože tento výraz má co do činění s používáním jazyka; možný význam je „zachovat mlčení“ o tom, co se může týkat druhého člověka. To znamená vystříhat se soudů, zadržování sklonu k tvrdému a neúprosnému posuzování, „Nesuďte, a nebudete souzeni“ (Lk 6,37). Třebaže to odporuje našemu zvyku v užívání jazyka, Boží Slovo nás žádá: „Bratři, nemluvte špatně jeden o druhém“ (Jak 4,11). Pustit se do poškozování pověsti druhého je způsob, jak posílit tu svoji, vybít si zášť a závist a nedělat si starosti s tím, co způsobíme. Často se zapomíná, že očerňování může být těžký hřích a vážná urážka Boha, když vážně poškozuje dobrou pověst druhých a působí jim těžko odstranitelné škody. Proto je Boží Slovo tak přísné k jazyku, když říká, že „dovede způsobit kdejakou špatnost“, „může poskvrnit celého člověka, zapaluje celý náš život“ (Jak 3,6), „je to zlo, které nedá pokoje, plné smrtonosného jedu“ (Jak 3,8). „Jím zlořečíme lidem, stvořeným k obrazu Božímu“ (Jak 3,9), ale láska pečuje o pověst druhých s jemnocitem, který se snaží uchovávat dokonce i dobrou pověst nepřátel. Při obraně božského Zákona netřeba tento požadavek lásky nikdy opomíjet.

113. Manželé, kteří se milují a patří si, mluví jeden o druhém dobře, snaží se poukazovat na dobrou stránku manžela či manželky, nehledě na slabosti a pochybení druhého. V každém případě zachovávají mlčení, aby nepoškodili pověst druhého. Není to však pouze vnější gesto, ale plyne z vnitřního postoje. A není to ani naivita toho, kdo nevidí těžkosti a slabá místa druhého, nýbrž šíře pohledu, který tyto slabosti a tato pochybení zasazuje do jejich kontextu. Pamatuje, že tyto nedostatky jsou jenom část a nikoli celek bytí druhého. Nemilá skutečnost ve vztahu není celkem tohoto vztahu. Lze jednoduše připustit, že jsme zkrátka všichni složitou kombinací světlých a stinných stránek. Druhý není jenom tím, co mi vadí. Je mnohem více. Z téhož důvodu si nenamlouvám, že jeho láska musí být dokonalá, abych si ho vážil. Má mne rád tak, jak je a jak může, se svými omezeními. Avšak skutečnost, že jeho láska je nedokonalá, neznamená, že je falešná či neskutečná. Je skutečná, ale omezená a pozemská. Požaduji-li tedy příliš, dá mi to nějak pochopit, poněvadž nemůže hrát, ani přijmout roli božské bytosti, ani být ve službách všech mých potřeb. Láska žije spolu s nedokonalostí, omlouvá ji a dovede mlčet o omezeních milovaného člověka.

Důvěřuje

114. Panta pisteuei - „všechno věří“. V daném kontextu tuto „víru“ netřeba chápat v teologickém smyslu, nýbrž v rámci „důvěry“. Neznamená to pouze nepodezřívat druhého ze lži či klamu. Jde o základní důvěru, jež umí rozpoznat světlo rozžaté Bohem a skryté v temnotách anebo dosud žhnoucí uhlíky pod vrstvou popela.

115. Tatáž důvěra umožňuje vztah svobody. Není třeba druhého kontrolovat, podrobně sledovat jeho kroky, aby se předešlo tomu, že unikne z naší náruče. Láska důvěřuje, nechává svobodu, odmítá všechno kontrolovat, vlastnit a opanovat. Tato svoboda, která dává prostory autonomie, otevřenosti světu a novým zkušenostem, umožňuje, aby se vztah obohacoval a nestal se nějakou endogamií zbavenou horizontů. Když se manželé opět setkají, mohou prožívat radost ze sdílení toho, co obdrželi a co se naučili mimo rodinný kruh. Zároveň tato důvěra umožňuje jejich upřímnost a transparentnost, protože když někdo ví, že mu druzí důvěřují a cení si jeho dobrého základu, pak se ukazuje takovým, jakým je, bez ukrývání. Kdo ví, že je stále podezříván, je souzen bez slitování a není milován bezdpomínečně, raději si svá tajemství ponechá, bude skrývat svoje pády a slabosti a tvářit se jako někdo, kým není. A naopak rodina, kde kraluje solidní a vroucí důvěra a kam se vždycky a navzdory všemu přichází pro důvěru, dává vyjít najevo pravé totožnosti svých členů a spontánně odmítá klam, faleš a lež.

Doufá

116. Panta elpizei: nezoufá nad budoucností. V souvislosti s předchozím slovem označuje naději člověka, který ví, že se druhý může změnit. Stále doufá, že je u druhého možné zrání, překvapivý rozkvět krásy, že nejskrytější možnosti jeho bytí jednoho dne vzklíčí. Neznamená to však, že se v tomto životě vše změní. Tento výraz v sobě zahrnuje přijetí toho, že se vše nebude vyvíjet podle našich přání. Bůh ale možná začne psát rovně na křivé řádky onoho člověka a vyvodí nějaké dobro ze zla, které se mu na tomto světě nedaří překonat.

117. Ve svém nejvlastnějším smyslu se tu zpřítomňuje naděje, protože je zde zahrnuta jistota posmrtného života. Onen člověk je s veškerou svou slabostí povolán k plnosti nebe. Až tam bude zcela proměněn Kristovým vzkříšením, nebude již existovat jeho křehkost, stinné stránky ani patologie. Ryzí bytí onoho člověka se tam rozzáří ve vší moci svého dobra a krásy. To nám umožňuje, abychom vprostřed pozemských mrzutostí nazírali onoho člověka nadpřirozeným pohledem, ve světle naděje, a očekávali onu plnost, kterou jednoho dne obdrží v nebeském království, ačkoli nyní ještě není viditelná.

Všecko vydrží

118. Panta hypomenei znamená, že v pozitivním duchu snáší všechna protivenství. Znamená, že obstojí v nevraživém prostředí. Není to jen tolerance některých nepříjemných věcí, nýbrž něco mnohem širšího. Je to dynamická a trvalá rezistence, schopná vyrovnat se s jakoukoli výzvou. Je to láska všemu navzdory, i kdyby celý kontext vybízel k něčemu jinému. Vykazuje dávku zarputilého heroismu, potenci proti jakémukoli negativnímu proudu, volbu dobra, kterou nemůže nic zvrátit. Vybavují se mi slova Martina Luthera Kinga, když poukazoval na rozhodnutí pro bratrskou lásku i uprostřed těch nejhorších pronásledování a ponížení: „Člověk, který tě nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého. I národ, který tě nejvíc nenávidí, má v sobě něco dobrého. I rasa, která tě nejvíc nenávidí, v sobě má něco dobrého. A když dojdeš až k tomu, že budeš vidět tvář každé lidské bytosti a spatříš v druhém mnohé z toho, co náboženství nazývá „obraz Boží“, začneš jej navzdory všemu mít rád. Nezáleží na tom, co dělá, ty tam vidíš Boží obraz. Existuje prvek dobroty, kterého se nikdy nemůžeš zbavit [...] Další způsob, kterým miluješ nepřítele, je následující: když máš příležitost svého nepřítele porazit, nastává chvíle, v níž se musíš rozhodnout to neučinit [...] Až se povzneseš na úroveň lásky, její velkolepé krásy a moci, pak jediné, co se budeš snažit porazit, jsou špatné systémy. Lidé, kteří uvízli v onom systému, máš rád, ale snažíš se potřít ten systém [...] Nenávist za nenávist zintenzivňuje pouze existenci nenávisti a zla uvnitř veškerenstva. Když ti dám ránu a ty mi dáš ránu, a vrátím ti ránu a ty mi ji vrátíš, a tak dál, je zřejmé, že to bude pokračovat do nekonečna. Jednoduše to nikdy neskončí. Na jedné straně musí někdo mít trochu zdravého rozumu a to je silná osobnost. Silný člověk je schopen prolomit okovy nenávisti, roztrhnout řetěz zla [...] Někdo musí mít dost víry a morálky, aby jej zlomil a zavedl do samotné struktury veškerenstva silný a mocný prvek lásky.“[114]

119. V rodinném životě je třeba pěstovat tuto sílu lásky, která umožňuje bojovat proti zlu, které nás ohrožuje. Láska se nedá ovládnout záští, pohrdáním lidmi, touhou ranit a nebo oplatit. Křesťanským ideálem je zejména v rodině láska všemu navzdory. Někdy napříkad obdivuji postoj žen, které se musely rozejít s manželem, aby se chránily před fyzickým násilím a přesto z manželské lásky, která dovede přesahovat city, byly schopny mu prokazovat dobro, byť prostřednictvím druhých, ve chvílích nemoci, utrpení a těžkostí. Také toto je láska navzdory všemu.

POKRAČOVÁNÍ je ZDE


[104] KKC, 1641.

[105] Srov. Benedikt XVI., Deus caritas est, 2.

[106] Duchovní cvičení, Nazírání k nabytí lásky, 230.

[107] Octavio Paz, La llama doble, Barcelona 1993, 35.

[108] Tomáš Akvinský, Summa Theologiae II-II, q.114, a.2, ad 1.

[109] Katecheze, 13. května 2015.

[110] Summa Theologiae II-II, q.27, a.1, ad 2.

[111] Tamt., a.1.

[112] Katecheze, 13. května 2015.

[113] Jan Pavel II., Familiaris consortio, 21.

[114] Kázání v baptistickém kostele na Dexter Avenue, Montgomery, Alabama, 17. listopadu 1957.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.