Rádio Vaticana

Pohlížejme na blízkovýchodní dění očima víry

3.9.2014

radí Kustod Svaté země

Na katolickém Mítinku za přátelství mezi národy v italském Rimini přispěl svým pohledem na blízkovýchodní dění také kustod Svaté země, františkán Pierbattista Pizzaballa. Vystoupil v rámci diskuse na téma : Moc srdce a hledání pravdy.

„Myslím, že je chybou omezovat se při výkladu současné situace na profesionální politickou, sociální a historickou analýzu, pokud je vůbec možná“, uvedl v úvodu své obsáhlé promluvy a pokračoval: „Ochuzujeme se tak o náboženský, vykoupený pohled, který by nám pomohl v četbě a interpretaci událostí, aniž bychom se jimi dali ovládat. (…) V posledních měsících naši jeruzalémskou kustodii zaplavily žádosti a návrhy, pocházející od všemožných mezinárodních, převážně necírkevních asociací a hnutí. Vyjadřují znepokojení nad tím, co děje, a chtějí nás vtáhnout do různých mediálních, kulturních, politických a dokonce vojenských iniciativ, které by „zachránily křesťanství na Blízkém východě“ a nejen tam. Jak lze bohužel konstatovat, jsou jejich obavy oprávněné, avšak postrádají pohled víry. Pohled člověka, který nejenom důvěřuje v účinnost svých schopností, nýbrž který se zároveň svěřuje, odevzdává svůj život ještě jinak a někomu Jinému.

Nepokládám se za jakéhosi zakletého optimistu. Nepopírám, že současné dramatické problémy, zrada a krutost útočí na svědomí nás všech. Zejména požadují vysvětlení od islámského světa, které má být natolik pevné a zřetelné, jako budou pevné a zřetelné naše otázky. Domnívám se však, že nemůžeme zůstat u těchto slovních postojů. Je nezbytné stále před sebou mít jasnou perspektivu, obnovu, život. Nestačí odsuzovat, je zapotřebí ukázat cestu.
Zlo, které máme před očima, nás vyzývá, abychom ještě více a ještě důsledněji žili jako křesťané. Právě za takovýchto okolností jsem povoláni k ucelenosti svého křesťanského povolání, bez postranních vrátek a únikových tras. Zlo nesmí křesťana děsit.(…) Častokrát totiž zaslechneme zoufalé rozbory nynější situace. Zdá se, že jsme na samém konci. Možná jsou u konce staré vzorce soužití, avšak nikoliv svět a my s ním. A přesto nezřídka vycházejí také z úst „našich lidí“ – včetně řeholníků – projevy sklíčenosti a rezignace. Mluví se o civilizačním střetu a celkem bez obalu se vyzývá k jakési bojové pohotovosti na naši obranu! To vše nemá nic společného s křesťanskou vírou.

Zapomínáme totiž na jeden zásadní fakt: křesťanství se rodí z kříže a nemůže se bez něho obejít. Ježíš se stal králem světa na kříži, nikoliv po úspěšném rozmnožení chlebů. Křesťanství tedy vzešlo z lidského selhání a porážky a také z probodeného srdce. Hovoří-li se ( v naší diskusi ) o moci srdce, pak právě na ono srdce máme pohlížet. Ono probodené srdce je mírou Boží lásky, a tudíž rovněž naší lásky. Křesťan musí poměřovat své jednání oním srdcem. Často na to zapomínáme a podléháme pokušení, že nás také na této zemi spasí jenom naše podnikavost.

Analýza reality – a to jakékoliv reality – není pro křesťana úplná, pokud se neprovádí také s poukazem na Krista. Nelze poznat pravdu v rámci určité události, pokud se nevztáhneme ke Kristu. Nikoli tedy k nějaké ideologii, nýbrž k Osobě, která se stává mírou a vzorem vlastního jednání a myšlení. Jak nevzpomenout na příběh Markova evangelia (4,35-41) o loďce s apoštoly, kterou si pohazují vlny, na paniku učedníků a Ježíšovu výtku: “Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Nevím, zda nám mohou pomoci různé západní a mezinárodní strategie. Možná. Je nutné naléhavě hledat politické perspektivy. Ale ani ony nezachrání křesťanství na Blízkém východě. Petrova bárka se bude nadále otřásat a na její palubě se vždy najde někdo, kdo bude snaživě říkat, co by se mělo dělat. Avšak bouři utiší vždy a pouze Pánův příkaz.

Naši zdejší přítomnost zachrání ti nejmenší, kteří s odvahou vstupují do hry a vzdorují smrti tím, že nezištně milují své bratry a to i tak, že se dávají probodnout. Tedy svým křesťanstvím až do konce.

Výjevy z Blízkého východu, které nám defilují před očima, nás tísní a šokují. Zcela oprávněně se ptáme, co máme nebo můžeme dělat. A je také naší povinností konkrétně se zasadit o to, aby skončila tato tragédie, týkající se nás všech. Avšak naše činy musí provázet hluboké a vyrovnané přesvědčení o spojitosti s činy Ježíše Krista. Pouze takto bude naše jednání plodné.(…) Na Blízkém východě potřebujeme opravdu všechno – finanční, vojenskou a politickou pomoc, zprostředkovaná vyjednávání a podporu. Zejména ale potřebujeme věřit, že je stále možné mít jeden druhého rád. Svědectví nám vyprávějí, že navzdory všemu a zejména díky těm nejmenším, je zde síla lásky dosud živá,“ zakončil O. Pierbattista Pizzaballa, kustod Svaté země, na katolickém mítinku v Rimini.

Z originálního textu vybrala a přeložila Jana Gruberová

P. Pierbattista Pizzaballa OFM